Ještě jednou o možném daru církvím od nás všech

Diskuse o vládní předloze zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi ve sněmovně pokračuje. Tentokrát přinášíme zkrácenou verzi vystoupení tří zástupců klubu KSČM. Místopředsedkyně sněmovního výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj Milady Halíkové, odborníka na církevní problematiku Vladimíra Koníčka a místopředsedy sněmovního sociálního výboru Miroslava Opálky.

 

Milada Halíková

 

Názory k zákonu o tzv. církevních restitucích přicházejí od lidí věřících, příslušníků různých církví a náboženských společností, i od spoluobčanů bez vyznání. Výzvy k tomu, abychom hlasovali proti návrhu zákona v podobě, jak je předložen, doprovázejí různé názory.

 

Pro příklad jedno zdůvodnění, ve kterém autoři uvádějí: »Pokud sněmovna návrh zákona schválí v předložené podobě, bude to stát každého občana, včetně nemluvňat a důchodců, 160 000 Kč v době, kdy se nebývalým tempem zvyšují životní náklady, omezují sociální dávky, snižuje valorizace důchodů, narůstají náklady na zdravotnictví, na léky, na pobyt v nemocnici, uvažuje se o zavedení školného atd.«

 

Poslanci Moravskoslezského kraje, ze kterého pocházím, byli také upozorněni na skutečnost, že budou-li vydány i pozemky tak, jak je v návrhu zákona uvedeno, pak se dotknou tzv. restituce plochy představující 50 % rozlohy Beskyd a Jeseníků. Tento údaj je přímo od církevních kruhů, nikde jinde jsem ho nevyčetla, ani si ho nevymyslela. Právě tyto obavy z nových nespravedlností a nových křivd vedou k přesvědčení na zamítnutí zákona.

 

 

Koalice se názoru veřejnosti bojí

 

Poslanci za KSČM byli několikrát okřiknuti, aby raději mlčeli, nebo se dokonce vzdali hlasování o tzv. církevních restitucích. Kolegové z ODS a TOP 09 to zdůrazňovali s poukazem na historii. Skutečnou příčinou takových výzev není historie, ale současnost. Koalice ví, že většina občanů je proti takto pojatému daru církvím, především církvi katolické. Proto odmítá referendum, v němž by se občané mohli vyjádřit. Zřejmě ho předem považuje za prohrané. Nepodařilo se jí přesvědčit lidi, že tzv. vyrovnání s církvemi je připraveno spravedlivě. Odmítavý postoj občanů je dán především pocitem nespravedlnosti, který nevyplývá pouze z dnešní ekonomické situace země, ale provázel by tento návrh i v době, kdy bychom se snad mohli radovat z růstu hospodářství a vyšší zaměstnanosti.

 

Především katolická církev chtěla získat velký majetek již delší dobu, a občané se proto opakovaně ptají: Proč jste nepřipravili jasné podklady - proč si je církev nepřipravila - pro to, co jí skutečně patřilo (nikoliv jen to, co spravovala) např. k datu 25. 2. 1948? Jak to, že místo výčtu pozemků a budov s doloženým vlastnictvím, těch, které by bylo možné vydat, i těch, za něž se má poskytnout určitý způsob náhrady, se hovoří o jakémsi algoritmu vypočítávání celkové konečné částky? Jak to, že místo výčtu majetku byla zvolena jakási metoda, o jejíž výhodnosti lze s úspěchem pochybovat?

 

 

Lidé vědí, že nejde o restituce, ale o dar

 

Problém, s nímž se vláda potýká, není vystupování komunistů ve sněmovně, ale především většiny občanů, že nejde o restituce, ale o nespravedlivě nadhodnocený dar církvím, zejména církvi katolické.

 

I na jednání výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj zaznělo opakovaně, že za nespravedlivé považují lidé především nadhodnocení náhrad za zemědělskou a lesní půdu, která nebude vydána. Poukazovalo se i na to, že fyzickým osobám při restitucích nikdo nezohlednil, že nemohly na pozemcích po desetiletí samostatně hospodařit. Za spornou považují i mnozí odborníci uváděnou celkovou rozlohu těchto pozemků.

 

Na odmítavém postoji části občanů vůči návrhu se projevuje i obrovské a narůstající zklamání. Po r. 1989 v rozbouřené době změn a nejistoty někteří hledali jistotu novou. Kostely se tehdy zaplnily. V Praze na Letné kromě zvědavců vítaly papeže i tisíce lidí, kteří chtěli nalézt jakési morální zakotvení. Brzy se ale dočkali rozčarování, už tehdy se začalo hovořit o tom, že především katolická církev chce hlavně majetky. Schválil se ale výčtový zákon, který, až na chybu v nové budově Národního divadla, veřejnost chápala jako zajištění prostor pro činnost. Rozladění vzbuzovaly zprávy o rušení třeba sociálních ústavů a o komerčním pronajímání vydaného majetku.

 

Po těchto zkušenostech se vláda ani nenamáhala vysvětlit, zda při jednáních zohledňovala, co církve pro svou činnost potřebují. Za další nespravedlnost se považuje, že na startovní čáře už čekají firmy i jednotlivci, kteří se těší na obchod s darovaným církevním majetkem.

 

 

Kdo křičí, ukazuje slabost

 

Hovoří-li se o nespravedlivém vyvlastnění majetku po r. 1948, nemělo by to být pro nás všechny spíše mementem, aby nedošlo k dalšímu nespravedlivému tentokrát obdarování zejména katolické církve? Nestojí vládě za to, aby rozptýlila pochybnosti o možném prolomení restituční hranice a trvala na doložení všech položek, které se mají vrátit či za něž má být vyplacena náhrada? Jsem přesvědčena, že to lze udělat, že je to možné. Ale spěch, s nímž koalice tlačí na přijetí sporného zákona, jen posiluje v řadě lidí přesvědčení, že zdaleka vše není v pořádku. A tak se stále více objevují i hlasy, které poukazují na to, jak katolická církev historicky ke svému majetku přišla.

 

Nehovoří ze mě bezvěrectví nebo nepochopení pro potřeby věřících. Představitelé měst a obcí zvolení za KSČM mnohokrát prokázali ve svých návrzích i hlasováních, že mají respekt jak k nim, tak i k tradicím místa. Miliony z městských a obecních rozpočtů za uplynulé dvacetiletí šly za podpory zastupitelů za KSČM na opravy církevních památek, na nákup zvonů či projekty charitativních organizací. Považuji prostředky státu vynakládané na zachování tohoto kulturního dědictví rovněž za účelně vynaložené. Nesetkala jsem se s protesty veřejnosti, v níž převažují občané bez vyznání, vůči takovému využívání veřejných prostředků. Zato teď mě stále více spoluobčanů oslovuje s otázkou, na co obecně darované každoroční miliardy jdou ze státního rozpočtu, jak je a jak s nimi bude nakládáno. Na tuto a další otázky jsme zatím ve sněmovně odpovědi neslyšeli. Ten, kdo křičí, zpravidla ukazuje svou slabost. V tomto případě slabost argumentů, s nimiž vládní koalice obhajuje tuto podobu návrhu zákona.

 

 

O mlžení ministryně kultury

 

Vladimír Koníček

 

Když se podíváte na rozsah majetku, který je předmětem návrhu zákona, tak mě napadá rčení »celá kráva je do polévky moc«. A vláda připravuje církvím polévku z celého stáda. Jak jinak si vysvětlit, že v materiálu zveřejněném na webu ministerstva kultury je v evidenci původního zabraného církevního majetku celkem skoro 1,5 milionu hektarů?

 

V dokumentu Rozsah původního církevního majetku se uvádí: »Církevní komise následně poskytla ministerstvu kultury materiál Evidence původního církevního majetku, provedená církvemi a náboženskými společnostmi v období od r. 1990 do r. 2007, příloha č. 6. Materiál obsahuje výměry původního církevního majetku v jednotlivých katastrálních územích, s rozdělením na jednotlivé druhy pozemků (lesní půda, zahrady, rybníky atd.).«

 

Takže v příloze č. 6 - je také na webu MK - jsou ty hektary vyčísleny, a třeba u řádů a kongregací je to jenom 1 mil. a 79 tisíc hektarů. Jak jsou tyto údaje hodnověrné? Opět cituji z dokumentu Rozsah původního církevního majetku z webu MK: »Hodnověrnost databáze jednotlivých položek původního církevního majetku byla prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst&Young. Složitost dohledávání konkrétních položek původního církevního majetku byla poradenskou firmou potvrzena. Z kontrolního vzorku byly ve 41 % položky zcela bezvadné, u 48 % pak byla shledána neúplná dokumentace, a to zejména chybějící srovnávací sestavení parcel. V 11 % pak nebyla předložená dokumentace v souladu se záznamem ve vytvořené databázi položek.« Takže jen v 11 % nesoulad z 1,5 mil. hektarů.

 

 

Sine presentato

 

Paní ministryně, už se nedivím vašemu mlžení o rozsahu fyzicky vydávaného majetku. Proč nám lžete o 260 tis. ha, když máte v rukou dokument od Ernst&Young o hodnověrných požadavcích církví za více než milion hektarů? Chtěl bych ten dokument vidět. Na webu MK není.

 

V již zmiňované příloze č. 6 je na webu ministerstva soubor PDF s příklady vložky pozemkové knihy a vložek desek zemských. Paní ministryně, v tom samém dokumentu je napsáno o obecném zákoníku občanském - cituji: »V § 431 uvádí: Ku převodu vlastnictví nemovitých věcí musí býti nabývací jednání zapsáno do veřejných knih k tomu určených. V § 432 až 434 pojednávají o nutnosti existence a náležitostech tzv. vkladné listiny.«

 

Paní ministryně, když se na ty zápisy vkladů podíváte, tak na úplném jejich počátku je připsáno: Sine presentato, tedy Zapsáno bez vkladové listiny. Jak chcete na základě takových listin vydávat majetek?

 

 

Kdo a proč neumí počítat?

 

Na webu TOP 09 pod znakem strany s podporou Starostů a heslem »Vaši důvěru bereme odpovědně. Víc, než si myslíte« je článek Vyrovnání s církvemi - výhody pro všechny. Uvádí se v něm v části III. Konkrétní problémy obcí: »Obec Modrá, Zlínský kraj. Obec má blokovánu téměř 1/3 pozemků. Rozvoj obce je tak značně omezený. Z praktických důvodů je navíc do udržování blokovaného majetku investováno z obecního rozpočtu přesto, že nemovitost majetkem obce není.«

 

Po nahlédnutí do databáze katastrů zjistíte, že katastr obce Modrá má rozlohu 180 ha. Pozemkový fond blokuje 26 ha, a co je nejzajímavější, v již zmiňované příloze č. 6 na webu MK je v evidenci církví zabavený majetek v katastru obce Modrá u Velehradu ve výši 1,5 ha lesa. A teď, babo, raď! Na základě čeho blokuje Pozemkový fond 26 ha, když církve mají ve své evidenci jen 1,5 ha, a to ještě lesa, a ne orné půdy? A už vůbec ne žádnou stavbu, do které nemůže obec investovat!

 

 

PF nemá seznam pozemků povodního majetku církví

 

Paní ministryně, porovnával někdo databázi PF s databází církví? Odpovím si sám - neporovnával, 12. ledna jsem se zeptal ředitele fondu: Jaké podkladové materiály poskytl fond ministerstvu kultury, popř. vládě, pro přípravu zákona? Je možné od fondu získat podrobné informace o pozemcích, kterých se má vydávání týkat? Jako poslanec za Zlínský kraj jsem požádal o podrobnější informace o pozemcích, které mají být předmětem vydání v tomto kraji.

 

Po několika urgencích mi 21. února přišla odpověď: »Pozemkový fond ČR neposkytoval MK ČR žádné materiály, které by se týkaly seznamů pozemků, které budou podléhat vydání dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Pozemkový fond ČR nemá k dispozici seznam pozemků původního církevního majetku, na který by se vztahoval zákon o zmírnění některých majetkových křivd, které byly církvím a náboženským společnostem spáchány v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pozemkový fond ČR nemůže tedy poskytnout žádné další podrobnější informace, které se mají týkat vydávání původního církevního majetku, tedy ani majetku konkrétně ve Zlínském kraji.« Podepsán Radim Zika, v té době ještě ředitel PF.

 

Jak se s tím, paní ministryně, vnitřně vyrovnáváte? Nabídnu vám únikovou cestu. Každý složitější zákon vyžaduje prováděcí předpisy. Například k zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku byly vydány tři prováděcí předpisy: nařízení vlády, kterým se stanoví způsob vyhlášení a provedení dražby zemědělského majetku, nařízení vlády o způsobu finančního vypořádávání za nájem pozemků přidělených Pozemkovým úřadem, a nařízení vlády, kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby. Předpokládám, že zákon o daru církvím bude také doprovázen prováděcími předpisy. Náš jednací řád v § 86 odst. 4 praví: »Má-li být k zákonu vydán prováděcí předpis, může si organizační výbor vyžádat od navrhovatele jeho návrh. Návrh takového předpisu předloží navrhovatel vždy, má-li nabýt účinnosti současně se zákonem.« Dávám návrh na přerušení projednávání návrhu zákona a odročení do doby, než vláda sněmovně předloží návrh prováděcích právních předpisů.

 

 

Kolegové z koalice – nezapomeňte na slib poslance!

 

Miroslav Opálka

 

K vystoupení v rozpravě ve třetím čtení mě vyprovokovaly neustálé proklamace o krádeži církevního majetku komunisty, resp. že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Již několikrát jsem z tohoto místa poznamenal, že krádež si představuji zcela jinak. Třeba jako rozkradení ČR po r. 1989, když stát výrazně zchudl a v případě nápravy již nebude co vracet.

 

Po r. 1948 se majetek státu naopak zvětšoval, tuším šestkrát, a stal se tak zdrojem bohatství dnešních vyvolených, nezřídka dnes žijících v jiných destinacích, než je ČR, kde je stíhají nejen orgány ČR.

 

Nevypořádání se s navrácením tzv. historického církevního majetku církvím a náboženským společnostem, respektive jejím právnickým osobám, je údajně protiústavní. To považuji za silná a neprůkazná slova, i když se opírají o výrok ústavního soudce. I když se opírají o tyto výroky, napřed je třeba vypořádat se s termínem, co vlastně je oním historickým majetkem. Jakou má minulost, zda veškeré formy jeho nabývání morálně obstojí a lze je považovat za zákonné, právoplatné.

 

Chci zde možná zbytečně apelovat na případně ještě nerozhodnuté kolegy, aby podpořili zamítnutí této formy vládního návrhu. V tomto případě je poslušná podpora koaličního ujednání a ujednání pana premiéra ve Vatikánu opravdu velkým zatížením vlastního svědomí a osobní zodpovědnosti. Proto se pokusím v krátkosti ukázat na několika fragmentech, v jakých historických obdobích onen majetek často ve skutečnosti vznikal.

 

 

Robotovat musely celé rodiny

 

Začnu citátem z prvé poloviny 18. století, kdy Johann Erasmus Wegener, zámecký hejtman ve Štěkně, napsal v díle Utrpení selského lidu: »Když český sedlák veškeré práce, povinnosti s kontribucí, které mu vrchnosti ukládají, trpělivě snáší, zasluhuje, aby za svatého a mučedníka prohlášen byl. V té době se robotovalo od sv. Jiří do sv. Havla pět dní v týdnu a pro svou práci měl rolník jen jeden den. O nedělích byly často pořádány panské hony, na nichž museli robotníci nadhánět anebo vykonávat jiné úkony. Kdo nešel v neděli do kostela, byl trestán a pokutován. Kostelníci mívali nařízeno, aby zapisovali každého, kdo se na bohoslužby nedostavil. Za to dostávali část pokut vybíraných od provinilců. Robotovat musela celá rodina - muži od 18 let až do 55 let a ženy od 17 do 50 let. Děti od 13 let musely pást panský dobytek a zastávat lehčí práce a posílky v panských dvorech. Nechtěl-li sedlák svůj potah udřený za celý den na panské robotě (od východu do západu slunce) ještě po nocích na svém poli hnát do práce, zapřahal do pluhu sebe i svou rodinu.«

 

Trojí stav: církev, šlechta a robotný lid a jejich role považovala věrouka za přirozený zákon boží. Církev se jako největší feudál i jako ideová autorita spolupodílela svým postojem a postavením na utrpení a vykořisťování poddaných. Získávala tak nemravně, nekřesťansky i násilně značnou část dnes požadovaného tzv. svého majetku. Neznala slitování ve vymáhání desátků a plateb za církevní úkony, jako byly křty, biřmování, svatby, mše, pohřby atd. Kroniky o tom zachovaly mnoho důkazů. Například kněz Prokop Diviš, známý a uznávaný vynálezce hromosvodu, byl ve vybírání desátku ve prospěch církve tak důsledný, že když jej farník, který měl hodně dětí a ze špatné úrody měl jenom lepší úrodu zelí, prosil, aby z této úrody nemusel dávat desátek, tak farář Diviš sám vzal vozík, zajel na jeho pole a každou desátou hlávku zelí z pole odvezl.

 

 

Papež Jan Pavel II. se omlouval

 

Tisíc let tak vládla církev se šlechtou v Evropě a nabývala své majetky. Francouzský katolický filozof Aragois Maursac napsal v L‘Express 26. ledna 1961: »Marxismus se objevil v roce 1847. Tisíc let, to je dlouhý dějinný úsek, který měl křesťanský západ k dispozici, aby změnil svět, a ne aby jej vykořisťoval. Marxismus se zrodil z obludných nedostatků křesťanské Evropy.«

I proto se také papež Jan Pavel II. snad v každé zemi, kterou navštívil, omlouval veřejnosti za příkoří a utrpení způsobené katolickou církví v minulosti. Také v důsledku těchto obludných praktik došlo již ve středověku k druhému schizmatu a dalšímu částečnému rozpadu římskokatolické církve na protestantské církve, které odmítaly nemravný život katolického kléru i útlak robotného lidu. Vývoj a praktiky jednotlivých nových křesťanských směrů byly a jsou různé.

 

 

Dřív trestal panovníka papež, dnes to dělá NATO

 

Naše dějiny byly výrazně ovlivněny bojem o vlastní identitu a existenci před germanismem i vládou papežů. Ač jsou na to různé názory a výklady, v době husitské nám hrozilo od křižáků téměř úplné vyhubení. Tehdy kardinál Palme při podávání zprávy o českém lidu řekl papeži: »Je to národ sebevědomý. Je třeba s ním zacházet vlídně jako s oslem, dokud se mu nehodí ohlávka přes hlavu a neuváže se ke žlabu.«

 

Reformátor římskokatolické církve mistr Jan Hus je téměř po 500 letech po rozhodnutí církevního koncilu stále kacířem. Žádný následný koncil tento výnos nezměnil. Papež Pavel II. v r. 1466 vyhlásil klatbu i nad českým králem Jiřím z Poděbrad a organizoval proti němu i křížovou výpravu. Jak příznačné! Dnes neposlušný svět trestá NATO, tehdy to byly křižácké výpravy papeže. Také vznik Čs. republiky vysoká církevní katolická hierarchie nepřivítala. Hlásila se k Rakousku a poslední úpravou hranic jednotlivých biskupství byla tato dána do souladu s hranicemi státu až v 70. letech 20. století. Tehdejší pozemkové reformy nové republiky sice dnes zpochybňovány nejsou, ale ohlas jistě nebyl jiný než za vlády císaře Svaté říše římské Josefa II. Věřím, že by někdo rád zpochybnil i jeho historické kroky. Vždyť projednávaný vládní návrh připomíná právě období po smrti Josefa II., kdy se výrazně bořily jeho reformní změny zasahující římskokatolickou církev. Stoprocentní návrat se však již nepodařil.

 

Jsem přesvědčen, že ve veškerém dění by mělo být vždy sledováno, co bylo příčinou a co až následkem. Avšak v oblasti sporu o církevním majetku mnozí církevní a političtí znalci tuto zásadu uznávat nechtějí. Prostě se to zrovna teď nehodí.

 

 

Komunisté v klatbě

 

Po 2. světové válce bylo z politických stran nejvíce věřících občanů právě v komunistické straně. Vstupovali do ní spontánně, a to nejen v Československu. Poměry mezi státem a církví katolickou se tehdy zhoršily tím, že dne 1. 7. 1949 vydal papež Pius XII. známý dekret o exkomunikaci. Do klatby byli dáni všichni věřící, kteří se stali či stanou členy komunistických stran, nebo je budou jakkoli podporovat nebo s nimi spolupracovat. Současně to byl papežský příkaz pro duchovní a řeholní řády tuto klatbu realizovat, což znamenalo postavit se na odpor tehdejšímu státnímu československému zřízení. Proč se k této příčině, která předchází následným reakcím, nechce dnes nikdo hlásit? Zde je totiž třeba hledat počátek všech následných kritizovaných kroků v průběhu celé studené války. Tato papežská vůle má své důsledky dodnes. V naší televizi byl již několikrát uveden americký dokument o tom, jak vyhlášení oné klatby snášely např. katolické rodiny v Itálii.

 

Poslední znárodnění tzv. církevního majetku, které nabylo platnosti v březnu r. 1948, bylo projednáváno zákonodárným shromážděním již dávno před únorem 1948 za účasti všech parlamentních stran. Je prokázáno, že diskutovaný majetek má různý původ. Vzešel z darů králů, šlechty i kapitálu, vzešel z darů nebo věna věřících, členů řádu či kongregací. Přispělo i zahraničí. Ale vzešel za staletí i ze solné daně, prodeje odpustků, roboty, prostě z utrpení, krve a potu našich předků, z čarodějnických procesů, trestuhodných činů, ze zcizení majetku českých nekatolických emigrantů či zcizením sakrálních staveb jiných církví. Je těžké rozlišit, která část jak byla nabyta. Ale určitě by to šlo.

 

 

Tušení majetku láká

 

I dnes se na uchování, zhodnocování a rozšiřování církevního majetku, který již církevní instituce nabyly v několika vlnách tzv. narovnání křivd vůči církvím, podílí nejen rozpočty státu. Jen z kapitoly ministerstva kultury to činí 1,4 mld. korun ročně, a to samozřejmě včetně platů. Ale nemalou měrou jde i o rozpočet dalších ministerstev. Rozpočty krajů, obcí a daňově zvýhodněné dary právnických a fyzických osob. Už někdy někdo sečetl takovéto roční saldo? To by byla částka!

Jsem přesvědčen, že majetek církevních organizací má být využíván za prvé k bohoslužebné činnosti církví, kterou si mají platit samotní věřící z církevních daní, není to nic ojedinělého, a za druhé pak k humanitárním, sociálním, vzdělávacím či kulturním účelům, na které přispějí veřejné rozpočty i jejich účastníci. To nikterak nebrání odluce církve od státu. Vnímám však, že rodící se rozsáhlé možnosti hospodářské činnosti s novým majetkem již dnes lákají spoustu osob k zakládání různých subjektů a k nadějné perspektivě svého vlastního zapojení.

 

 

Falešný argument pravice

 

Hlasování o tomto vládním návrhu zákona má tedy více než historický význam. Buď se budeme seriózně zabývat tím, jak čelit hospodářskému rozvratu republiky, její klesající ekonomické výkonnosti i úpadku morálky, vzdělání, kultury a zvyšování chudoby obyvatelstva, nebo se touto kauzou, obrazně řečeno, posuneme zpět do středověku a zkomplikujeme tím život nejen sobě, ale i dalším generacím. Navrhovaná forma státního daru je dle různých průzkumů veřejného mínění pro většinu národa nepřijatelná. A argumentace, že se má vrátit, co bylo ukradeno, je z mého pohledu falešná. Záleží totiž, jak už jsem podotkl, na historickém pohledu.

 

Závěrem si dovolím připomenout slib poslance: »Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.« A zdůrazňuji: V zájmu všeho lidu, což je v realitě často problém. Ale i přes koalicí zamítnuté celonárodní referendum, které o této problematice žádal vyhlásit poslanecký klub KSČM, lze dokládat a je nezpochybnitelné, že většina občanské společnosti je proti přijetí tohoto vládního návrhu.