100. výročí hladových bouří ve Vítkovicích
Letos, 2. července, uplyne 100 let od hladových bouří, ke kterým došlo v Ostravě - Vítkovicích. Výsledkem bezohledné brutality Rakousko - Uherské monarchie bylo šest obětí, pochovaných na vítkovickém hřbitově. Jejich památku letos rovněž uctíme.
První světová válka, od svého počátku v roce 1914, těžce doléhala na život ostravských pracujících. Na šachtách byli jmenováni vojenští správci a ti velmi tvrdě vyžadovali dodržování vojenské pracovní kázně. Sebemenší provinění tvrdě trestali. Tím byla horníkům od počátku války znemožněna jakákoli obrana proti stále nesnesitelnějším životním podmínkám.
Ještě větší význam než uhlí, mělo pro vedení války ostravské železo a ocel pro zbrojařský průmysl. Na počátku války byl výrobní proces železáren ohrožen odchodem mnoha dělníků na frontu. Byli nahrazení ženami a mladistvými dělníky. Jejich pracovní výkonnost byla vystupňována do té míry, že vítkovické železárny byly v monarchii na prvním místě mezi závody pracujícími pro válku.
Protože úřady nedokázaly zajistit dostatečné zásobování, sáhly k zavedení časově limitovaných poukázek na potraviny. Z dobových informací yplývá, že stanovené příděly byly velice nízké. Na osobu připadalo týdně dva kg brambor, sedm dkg masa a něco přes kilogram mouky. Na měsíc se přidělovalo tři čtvrtě kg cukru a na období pěti týdnů tři dkg másla, což jsou přibližně tři polévkové lžíce.
Přes uvedená opatření ale poukázky mnohdy propadaly, protože nebylo co za ně koupit. Byl to důsledek nepředstavitelné organizační neschopnosti císařství postarat se o nezbytné potřeby svých poddaných.
Neúnosný zásobovací systém dále zhoršoval sociální poměry a posiloval lid v jeho odporu proti válce a monarchii. Navíc, vojenské soudy rakousko - uherské tyranie, měly právo trestat i civilní obyvatelstvo za jakékoli projevy nesouhlasu s režimem a válkou. Odsuzovaly je k odchodu na frontu, nebo do vězení a dokonce je posílaly i na popraviště.
V roce 1917 se konfliktní situace dále vyostřila. Nejdříve začali stávkovat horníci. Stávky se rozšířily téměř na celý ostravsko - karvinský revír. Šířily se živelně a neorganizovaně. Otevřely cestu demonstracím, které dostávaly i politický charakter. Na oslavách prvého máje 1917 se manifestovalo nejen za chléb, ale i za mír a proti dalšímu pokračování války.
Koncem června a počátkem července 1917 bída a hlad překročily v dělnických koloniích míru snesitelnosti. K večeru 2. července se před bránami vítkovických železáren shromáždily zoufalé ženy, které nedostaly příděly potravin, a proto nechtěly pustit své muže do práce.
Ke shromážděným se připojila i dopolední směna. Společně se odebrali před vítkovickou radnici. Jejich delegace marně požadovala zlepšení zásobovacích poměrů. Nespokojenost s výsledkem jednání projevili demonstranti rozbíjením oken Radnice i Závodního hotelu.
Hladové bouře ve Vítkovicích už nešlo zastavit.
Ozvaly se výkřiky „Na Warenhallu“, což byl dobový název vítkovické tržnice. Rozvášněný dav začal rabovat obchody, kde tušil, že mohou být uskladněny potraviny. Následoval zásah četníků a vojáků, kteří neurvalým způsobem začali vytlačovat lidi z vítkovického náměstí.
Před farou padly první výstřely. Na místě zemřel 16tiletý Rudolf Matýsek, který se na demonstraci jen díval ze stromu, a těhotná Marie Goněcová. Dalšími oběťmi tohoto teroru se stali: Vojtěch Středulínský, Eduard Kopřiva, František Šrubař a Alois Novotník. Smutečního průvodu dne 6. července 1917 se zúčastnilo třicet tisíc dělníků a nad jejich hlavami vlály rudé prapory.
Červencové události v roce 1917 ve Vítkovicích citelně zasáhly rakousko - uherskou válečnou mašinérii, protože ostravské hutě a doly více než týden nedodávaly válečnému průmyslu své produkty.
Z politického hlediska si vynutily zrušení zákazu schůzí a obnovu činnosti politických a odborových organizací.
Další vývoj historických událostí, a to nejen na Ostravsku, urychlil a silně ovlivnil ohlas Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku, jejíž 100. výročí si letos také připomeneme.
Pavel Holas