Fučík si ještě zaslouží rehabilitaci soudní cestou

ozhovor s předsedou Společnosti Julia Fučíka v ČR Janem Jelínkem.

 

Posláním společnosti je po zániku ČSSR po listopadu 1989 bránit historickou pravdu a odkaz všech bojovníků proti fašismu. Vše dobré, co přinesla výstavbu socialismu v naší zemi a napomáhat k jeho obrodě s ostatními pokrokovými organizacemi v České republice. Naše společnost je malá. Existuje již 22 roků ve skromných podmínkách. Má však další stovky a snad i tisíce sympatizantů. Je dost známa v zahraničí i díky našim stránkám na internetu a také některým našim přátelům v Německu, Velké Británii, Rusku, Bělorusku, Číně, Vietnamu, Japonsku, na Kubě.

 

Levicově založené mládeži není Fučík u nás neznámým člověkem. To především nynější protilidový režim v našem státě může za to, že mladému člověku je odpíráno poznávat Fučíka a jemu podobné pokrokové lidi. Ve školách byl vyháněn z učebnic. To u našich sousedů v Německu zášť vůči Fučíkovi není. Děti a mládež se tady o Fučíkovi učí jako o hrdinovi. Stejně tak je ctěn například v Číně, Vietnamu, na Kubě, ve Venezuele...

 

 

Pamatuji, jak se v roce 1990 Václav Havel proti Fučíkovi ostře vymezil, což ve svém důsledku znamenalo bourání jeho pomníků, strhávání desek a přejmenovávání míst, která byla nazvána Fučíkovým jménem. Proč vlastně taková averze k této nesporně významné osobnosti našich dějin, a dokonce lze říci světového boje proti fašismu?

 

Zřejmě proto, že Havel, hýčkaný v sametové kolébce bohaté rodiny a odchovaný jako synek z pražské honorace, nikdy nemohl najít porozumění pro lidi, kteří si na svůj chléb vezdejší museli lopotně vydělávat, pokud vůbec nějakou práci, tehdy tak jako dnes, měli. Havel jako literát v sobě postrádal touhu bojovat za takové lidi, za jaké se rval Julius Fučík – ryzí člověk a komunista. Havlovi bylo naprosto cizí sociální cítění a myšlenka socialismu. Omluvil se sudeťákům, kteří koketovali s nacismem, za odsun. S tím zlem, proti němuž v boji položil Fučík svůj život. Havel, prosazující nesmlouvavě restauraci kapitalismu v naší zemi, k tomu nepotřeboval obraz skutečného hrdiny. A tak jej musel znevážit.

 

 

Není jméno Julia Fučíka už vlastně jen záležitostí nostalgie?

 

To určitě není! V zápase o Fučíka hájíme všechny vlastence, kteří s ním stáli na levém břehu boje za lepší podobu naší země. S reportérem Fučíkem stále vedeme bitvu o historickou pravdu! Proti falzifikaci dějin! A stěží někdy tento zápas ustane. Právě Fučíkova postava se též stala obětí pomluv a prznění historické pravdy. Vždyť pokoj nám pořád nedají lháři, mylně vykládající mnohé epizody o průběhu 2. světové války, znevažující v ní stěžejní roli Rudé armády. Hovoří o zlých Češích, vraždících záhy po válce Němce, o jejich vyhánění, kdy by prý prezident Edvard Beneš za to měl skončit jako válečný zločinec v Haagu. Fučíkova památná výzva: »Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!«, jíž se loučil před popravou, vstoupila do srdcí mnoha milionů lidí všech kontinentů a barev pleti. Jeho odkaz globálnímu světu, zmítanému rozpory, volá po uvědomělosti každého z nás a po skutečně demokratickém řízení společnosti. To nemá s nostalgií vůbec nic společného!

 

 

Fučíkova socha, stávající v Praze před hlavní branou na Výstaviště, jež tehdy neslo jeho jméno, byla též odstraněna. Na jejím místě je prázdný prostor s původním podstavcem. Jaká je následná historie této sochy?

 

Socha byla po listopadu 1989 odstraněna z příkazu někdejšího Obvodního národního výboru Prahy 7 a uložena v depozitáři Galerie hlavního města Prahy (GHMP). Naše společnost rozvinula s přispěním KSČM formou petice zdařilou domácí a mezinárodní kampaň za navrácení sochy hrdiny protifašistického odboje na veřejné a důstojné místo v jeho rodné Praze. Podpořili ji desetitisíce lidí. A vedení pražské radnice petici vyslyšelo. GHMP sochu zrestaurovala a naše společnost získala souhlas s jejím osazením na Olšanech poblíž Čestného pohřebiště rudoarmějců v sousedství sochy antifašistky Jožky Jabůrkové, což podpořil i pražský primátor Bohuslav Svoboda. Fučíkova socha tu stojí především díky dobrovolným finančním příspěvkům od našich občanů na její převoz z depozitáře galerie a instalaci na Olšanech již od loňského 23. listopadu, o čemž přinesly zprávu druhý den pouze Haló noviny.

 

 

Letos je Fučíkových výročí více. Jaká to jsou a jak si je budeme připomínat?

 

Nejprve oslavíme 110. výročí jeho narození (23. února 1903 v Praze-Smíchově, Duškově ulici 20). Při této příležitosti se od 13 hodin uskuteční setkání lidí u navrácené sochy Julia Fučíka na pražských Olšanských hřbitovech (na něž je veřejnost srdečně zvána!) a týž den pak proběhne slavnostní shromáždění ve Velkém sále Městské knihovny v Praze.

 

K tomuto význačnému jubileu vydáváme v nakladatelství Orego knížku, nazvanou Pocta Juliu Fučíkovi. Jsou v ní publikována zamyšlení význačných kulturních a politických osobností o životě a díle Fučíka novináře a spisovatele, bojovníka proti fašismu. V Národní knihovně Běloruska v Minsku se rovněž podílíme na chystané výstavě o Fučíkovi. Další výstavu o něm chystáme na září v Praze, v budově ÚV KSČM, kdy vzpomeneme 70 let od jeho statečné smrti na popravišti v berlínské věznici Ploetzensee (8. září 1943).

 

 

Dlouho se bádalo nad jeho Reportáží, psanou na oprátce, přeloženou do mnoha jazyků světa. Prý knihu vůbec nepsal. Co se zjistilo?

 

Text Reportáže prověřili experti z Kriminalistického ústavu Praha a vydali 27. června 1990 věrohodný posudek. V něm se říká: Pisatelem zkoumaného rukopisu Reportáže, psané na oprátce, je Julius Fučík. Na předložených 176 listech rukopisu nebyly zjištěny žádné mechanické nebo chemické pozměňující zásahy nebo textové opravy a vpisy (mimo oprav provedených autorem). Podstatné je, že docent František Janáček, který vedl skupinu vědců a historiků, zkoumající archivní výslechové protokoly Fučíka z gestapa, konstatoval, žeReportáž je nepochybně výjimečné literární dílo a Fučík si v něm napsal budoucí pomník. Janáček také potvrdil, že viníkem zatčení mnoha lidí, jak se někteří domnívali, Fučík nebyl. Přitom velice trpěl, vydržel zostřený výslech, aniž by přitom někoho prozradil. On vypovídal později, s určitou rozvahou, takže dnes zjišťujeme, že jeho vinou se neuvolnil žádný proud zatýkání. Mohu odpovědně říci, zdůraznil Janáček, že jsme ověřili bezpočet nařčení či podezření, jakoby důkazů, že jsme prostudovali tisíce dokumentů a snad desetitisíce stran rozličných archiválií. Fučíka za konfidenta či zrádce označit nelze.

 

 

A jak je to s deskou na domě, kde se na Smíchově Fučík narodil?

 

Deska byla umístěna na domě v Duškově ulici číslo 20 na podstavci, na kterém spočívala i Fučíkova bysta. Poškozenou desku nechala naše společnost nahradit jinou deskou v podobě otevřené knihy. Vandalové také zneuctili Fučíkovu bystu. Ta vzápětí kamsi zmizela. Stylem detektivního pátrání se mi ji nakonec podařilo nalézt! Fučíkovská společnost pak bystu zrestaurovala a vrátila na podstavec. Opět byla odtud sejmuta. SJF ji znova našla a vykoupila za cenu šrotu. Nyní se bysta nachází v jedné ze zasedacích místností budovy ÚV KSČM.

 

 

Je naděje, že se Fučíkova osobnost dočká rehabilitace?

 

Zraje čas, kdy by se určitě měla dočkat! O výraznou rehabilitaci se postaral tým historiků, vedený Františkem Janáčkem, aktivně k tomu stále napomáhá Libuše Eliášová, ředitelka Muzea dělnického hnutí v Praze. Svou hřivnu za rehabilitaci Fučíka přiložila i naše společnost zdařilou mezinárodní petiční akcí za navrácení jeho sochy v metropoli na Vltavě opět na veřejné prostranství. Fučík by si však ještě zasloužil po právní stránce rehabilitaci své lidské cti a občanské důstojnosti, neboť pomluv a špíny na něho bylo navršeno příliš!

 

 

A co tedy pro to uděláte vy jako společnost?

 

To je patřičná otázka. Měli bychom se poradit se zkušenými advokáty, jak se soudní cestou pokusit Fučíka zcela očistit a zda to má naději na úspěch.