Jak si užít republiku 2
pokračování ze Zpravodaje MěV 1_2022
Po třech týdnech v práci, jsem se v srpnu vydal na další tour po republice. Tentokrát se kola vlaku roztočila na východ a jel jsem na Slovensko. Já se narodil v Československu a Čechoslovákem se i cítím, takže pro mě to je doma. Cestou na první nocleh jsem to vzal i přes Starý Smokovec, kde jsem měl to štěstí (skutečně náhoda), že jsem tam jel z Popradu krásnou historickou vlako-tramvají, chvíli se prošel po městě a pokračoval do Tatranské Lomnice. Byl jsem už vícekrát, jako tradičně jsem šel k "Zotavovně ROH Morava" si zacvičit :) a pak pod lanovku na Skalnaté pleso a Lomnický štít, kde jsem se tím "zasycujícím výhledem" asi dvě hodiny kochal (byť úplně nahoru vidět kvůli mrakům nebylo), tentokrát jsem tam nejel. Pak jsem se přesunul na nocleh ve Spišské Nové Vsi.
Další den jsem jel do Spišského Podhradie a šel na Spišský hrad. Pochází z 12.století a jde o nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě a patří i mezi největší hradní komplexy v celé Evropě. Počátkem 18. století byl hrad šlechtou opuštěn, protože nesplňoval její požadavky na pohodlné bydlení a v roce 1780 vyhořel. V roce 1970 začala komplexní památková obdoba. Hrad, ze kterého je pěkný výhled do dalekého okolí, je zapsán společně s přilehlými památkami na seznamu Světového dědictví UNESCO. Ten den jsem měl v plánu ještě jednu rychlou zastávku na hradě. Přes Kysak, Prešov a Lipany jsem jel do obce Plaveč, kde jsem chtěl jít na místní zříceninu, která je o něčem úplně jiném, než ten hrad na kterém jsem byl dopoledne. Měl jsem na to asi tři hodiny, než jsem se měl vracet do SNV, takže bych v klidu stihnul, jenže těsně před mým výstupem z vlaku, začalo pršet. Ale jak pršet.... Začalo pršet tak, že když jsem z toho vlaku vystoupil a utíkal se schovat do čekárny, tak i těch asi 20 metrů stačilo, abych byl jako zmoklá slepice. No a tak jsem v té čekárně schnul a čekal, jestli to přejde. A přešlo, ale až po více než dvou hodinách a pak už bych to nestihnul, protože tam není nějak extra provoz, jen víkendy v letní sezóně a další vlak už by mi ten den nejel. Ale jinak dobré. Cestou jsem si dal v Popradu pozdní večeři a ve SNV druhý nocleh.
Ráno jsem se sbalil a zahájil další přesun. Nejprve do Nálepkova (dnešní název se používá od roku 1948 podle partyzánského velitele a hrdiny SNP kapitána Jána Nálepky). Obec není až tak významná historickými památkami, spíše spojitostí s tou Druhou světovou válkou. Zde jsem viděl, jak to vypadá, když je na jenom místě velká kumulace nepřizpůsobivé menšiny. Působil jsem tam asi trochu jako marťan, s krosnou na zádech a chutí poznávat nepoznané. Přes otevřené vrata (které byly téměř u každého domu), jsem viděl jak to na dvorcích místních "zřícenin" vypadá a jak se tam asi žije. Nebyl to zrovna pěkný pohled. Na náměstí byl houf asi 50 dětí, které mě obraly o všechny drobné, co jsem měl. U obchodu byl dohled místní řekněme ochranné služby, kterou tvořili čtyři svalnatí muži (také z té komunity), ale mající respekt ostatních. Před vstupem do obchodu byla velká řada, ale mi bylo řečeno, že čekat nemusím a mám jít dál (stejně jako chodí většinoví Slováci). Divné, ale pochopil jsem, že tam to tam funguje. Nu zajímavý zážitek. Pak jsem pokračoval do Stratené na další nocleh. Cestou jsem ještě viděl z okna vodní nádrž Palcmanská Maša, na které bylo hodně lidí na lodičkách a okolí vypadalo fakt nádherně (tam se určitě vypravím na "veget", budu-li mít příležitost). V cíli své denní cesty jsem se ubytoval a dal si dobrou večeři venku v restauraci, bylo příjemné teplo.
Další ráno po probuzení jsem zjistil, že prší a hodně se ochladilo (z 30 na asi 15 stupňů), což ve mě nevzbuzovalo moc nadšení. Nasnídal jsem se a vyrazil k dalšímu cíli. Tentokrát jsem to měl jen dvě zastávky vlakem do Telgártu (v letech 1948-1990 Švermovo). Tady byl můj plán jasný, po cestě hrdinů SNP na Kráľovu hoľu (1946 m n.m.). Prošel jsem obcí a vyrazil do terénu. Celkově má mít cesta jen 6,8 km, ale převýšení je více než 1000 výškových metrů. Překvapilo mě, že nebyla nějak extra vychozená a místy i dost zarostlá. Ale byl jsem připraven, takže pohoda. Po chvíli jsem pochopil, že to noční výrazné ochlazení bylo super. Sice jsem byl celkem mokrý od rostlin a stromů, ale už nepršelo a teplota kolem 15 stupňů byla příjemná. Určitě lepší než šlapat ve třicítkách. Ten den se tam pohybovalo jen málo lidí. Na dálku jsem soupeřil se skupinkou čtyř slovenských mladíků :) . Když si dali pauzu oni, předešel jsem je a naopak. Jinak jsem cestou nahoru vlastně nikoho nepotkal. Až těsně pod vrcholem byl pasák se svým psem a početným stádem ovcí. Po čtyřech hodinách jsem vyšlapal konečně nahoru. Od roku 1960 se tam nachází televizní vysílač. Pro turisty je tam venkovní posezení, ale případné zásoby musíte mít své, restaurace, hotel či něco podobného tam není. Já s tím počítal, takže jsem měl :) . Teď bych vám rád napsal o krásném výhledu po okolí a co vše jsem viděl, nenapíšu. Neviděl jsem skoro nic, byl jsem v mlze, vlastně v mracích a ty se ne a ne rozptýlit, tak jsem to vzdal a šel po nějaké době zpět. Ale spokojený jsem byl i tak. Dolů jsem to vzal po modré značce, bylo to o kilometr a půl kratší (tam jsem nepotkal vůbec nikoho) a po chvíli jsem se divil i sobě, co jsem za blázna. Místy bylo to klesání fakt extrémní a moje jediná starost byla, abych tam někde nezůstal se zlomenou nohou. Naštěstí jsem nezůstal. Dole jsem ještě prohlédl Telgárt a večer se vrátil do Stratené.
Mé další kroky mě již ze Slovenska vrátily domů. A to do Hrušek. Ano, do těch Hrušek kde řádilo o dva měsíce dříve tornádo. Když jsem tam vystoupil z vlaku, viděl jsem tu část obce, která byla zasažena nejvíce. Bylo to na první pohled poznat, ale už se jednalo spíše o ty následky přírodního živlu, které čekaly na odvoz. Bylo pozdní odpoledne, tak už pracovní ruch spojený s likvidací následků a řešením oprav nebyl vidět. Možná probíhal uvnitř v domech. Když jsem ušel odhadem 400 metrů do centra, tak už by člověk, který neviděl tu zasaženou část obce ani neřekl, že se tam něco takového stalo. Občas bylo vidět poškození fasády nebo chodníku, ale bylo to zcela neporovnatelné. Já jsem měl nocleh zajištěn úplně na druhém konci, takže tam už nebylo poznat vůbec nic. Následující dopoledne jsem zůstal v Hruškách a po poledni vyrazil do Vranovic, odkud jsem se vydal na pěší prošlap trati do Pohořelic a pak na prohlídku města a pamětihodností a vrátil se zpět do Hrušek na druhý nocleh. Ráno jsem odjížděl do Hodonína a cestou viděl kolem trati ty skutečně výrazné následky tornáda a ten dlouze se táhnoucí úzký pruh kudy přešlo. Odtud autobusem do Ratíškovic a na další pěší prošlap trati. Je to dnes již nevyužívaná vlečka, kde ale provozují šlapací drezíny a na konci je ve vagónech malé železniční muzeum. Turistů tam mívají dost a na drezínu se musíte předem objednávat. Já se spokojil s prošlapem do Rohatce zpět na hlavní trať. Byl pátek a já byl domluven s kamarády, takže odtud jsem se na víkend odebral stanovat opět na svůj oblíbený Šífr do Svobodných Heřmanic.
V tom loňském roce jsem ještě zajel na Hraniční vrch což je krásná kovová rozhledna nad Městem Albrechtice a odtud kousek pěšky na zámek do obce Linhartovy. Udělal jsem i třídenní výjezd na západě Moravskoslezského kraje do Rýmařova, Malé Morávky a Vrbna pod Pradědem. Poprvé jsem vyrazil na symbol české státnosti Horu Říp, renesanční Státní zámek Libochovice a okolí. S kamarádem na Boží horu u Žulové a do Vidnavy, kde jsme dříve jezdili pravidelně. A bylo toho ještě více, ale už bych vás nerad unavoval svými toulkami po vlastech českých, moravských, slezských a na Slovensku. Přeji vám vše dobré.
Jan Kotala, předseda ZO 430
