Jak si užít republiku….
Jsem realista. Je fakt, že někdo můj realismus nazývá tvrdým pesimismem. Radost z toho nemám, ale asi mi bylo vrozeno. Počítal jsem s tím, až budu v zimě dobrovolně-povinně sedět doma, že bych chtěl mít na co vzpomínat. Tak jsem se podle toho zařídil a udělal si ty teplé měsíce podle svých představ.
Když jsem o začátku května začal pomalu vyjíždět ven, tak jsem si řekl „nemusí toho být moc „hlavně ty zážitky“. Nejdříve jsem začal krátkou jednodenní cestou do Zlatých Hor, odkud jsem se vydal na Biskupskou kupu (890 m n.m.), což je kopec s krásnou kamennou rozhlednou na Česko-Polské hranici. Není to nějak daleko z náměstí ve Zlatých Horách, asi 3 km, ale musím přiznat, že jsem se pěkně zpotil, asi tím že to byl delší době první výšlap. Cestou a nahoře jsem potkal pár lidí, žádné davy a výhled na Zlaté Hory a okolní krajinu stál za to, první podobný po několika měsících. Cesta dále směr Jindřichov ve Slezsku byla sice výrazně delší, ale z kopce nebo rovinka, takže pohodička. Po několika měsících „doma“ jsem byl konečně v tom správném rozpoložení.
Po několika menších výjezdech následovala na začátku července několikadenní „stanovačka“ u lomu Šífr ve Svobodných Heřmanicích, kde trávíme tu dobu s kamarády již tradičně. Je to bývalý břidlicový lom s neuvěřitelně čistou vodou a hloubkou, kterou oceňují zejména potápěči, kterých je vždy dost. Je to místo, které doporučím každému, komu nejde primárně o komfort, ale touží po přírodě. O detailech našeho chlapského pobytu psát asi nebudu, bylo by to dost stereotypní. J
No a pak už jsem vyrazil na svou hlavní letní výpravu. Nejprve do Bakova nad Jizerou. Hned první den po příjezdu jsem se šel podívat na zříceninu zámku Zvířetice. Původně se jednalo o gotický hrad, který byl časem přestavěn na renesanční zámek. Od roku 1967 se jedná o kulturní památku. Z přístupné věže je hezký pohled do okolí, který umocňovalo nasvícení sluncem. Pod kopcem je „Muzeum mini-železnice Podhradí“, což je pro mě velmi zajímavé místo. Další den jsem vyrazil do Kopidlna, kde jsem navštívil místní zámek, kde dnes sídlí Střední zahradnická škola a v jehož parku je zajímavý historický palmový skleník, který byl dokončen v roce 1894. Celá ta flóra, která je v něm k vidění, rozhodně stojí za to a popisky oč se jedná, mohou velmi udivovat. Příští ráno jsem se vydal do Vrátna (u Mšena), odkud jsem šel k Vrátenskému Větráku, jednomu z nejkrásnějších větrných mlýnů v Čechách. Stavba holandského typu má kuželovitou střechu s vikýři a tvoří nepřehlédnutelnou krajinnou dominantu. Mlýn zatím není přístupný veřejnosti, takže jsem okukoval jen z venku. Pokračování túry bylo do železniční stanice Sudoměř u Mladé Boleslavi, kde je Muzeum železniční historie a dále do Skalska, nejprve na místní původně barokní zámek ze 17. století, který byl později přestavěn do novorenesanční podoby. Posledním cílem bylo Parostrojní muzeum a zahradní železnice (jak jinak u mě J).
Poté následoval přejezd do Slavonic, kde jsem prohlédl město a vzhlédl místní městské opevnění ze 14. století, tvořené několika dochovanými bránami a prošel Křížovou cestou ke Kostelu Božího Těla a svatého Ducha, který byl postaven jako katolický, poté jistou dobu složil protestantům a zase se vrátil zpět ke katolíkům. Další den jsem jel soukromo-pracovně do Jihlavy a vrátil se na svůj druhý nocleh zpět. Následující kroky mě zavedly do Brna, na 3 noci za kamarádem na chatu, kousek nad Brněnskou přehradou tzv. „Pryglem“. Zde to bylo spíše o odpočinku těla, než poznávání města, kde už jsem byl mnohokrát. Na přehradu jak na loď, tak za koupáním a do ZOO (i s jeho juniorem) jsme, ale samozřejmě zašli.
Nu a pak jsem zase pokračoval v dalším poznávání. Po přejezdu do Moravské Třebové a ubytování, jsem hned vyrazil na rozhlednu Pastýřka. Je vysoká 27 metrů, má dřevěnou konstrukci a vnitřní ocelové vřetenové schodiště. Umožní vám překrásné výhledy na Moravskou Třebovou a její okolí, nabídne vám jako na dlani krajinu Orlických hor, Jeseníky, Kralický Sněžník a další. Bylo krásné letní počasí, ale když jsem vyšel nad stromy, začal foukat skutečně silný vítr. Prý to tak je po většinu roku. Až jsem se trochu bál. Ale stálo to za to. Pak jsem sešel do města prohlédnout místní zámek, který patří k nejvýznamnějším renesančním památkám u nás. Na konci 15. století se zde vůbec poprvé v českých zemích objevily, tehdy moderní, renesanční prvky a na začátku 17. století vznikla tři pozdně renesanční křídla podle plánů italských stavitelů. Krásný.
Další den následoval přejezd na tři noci do Neratovic, odkud jsem vyrážel do okolí. První cesta byla asi tou nejzajímavější na těchto toulkách. Vlakem jsem vyrazil do Podlešína a pak mě čekala pěší túra přes Brandýsek a Buštěhrad k Památníku Lidice. Byl jsem tam prvně. Nejprve jsem si celý areál i s přilehlou obnovenou obcí prošel a dýchal na mě kus té historie, které byla pro náš národ těžká. V Lidické galerii jsem vzhlédnul výstavu dětských kreseb z celého světa, netýkaly se války, ale byly na téma „robot“. Součástí výstavy byla i bibliografie Karla Čapka, který byl zřejmě prvním, kdo to slovo použil (byť jsem četl i jiné názory). V rámci hlavní části památníku jsem navštívil výstavu obrazů, plakátů a dalších písemností k válce a přečetl si o životech několika lidických občanů. Velká část památníku byla, pro mě bohužel, uzavřena a probíhala rekonstrukce. Alespoň důvod se tam vydat znovu. Ona známá socha „Sousoší dětí“ je, jak to správně říci, místem, které vás nutí přemýšlet o životě a jeho spravedlnosti. Poté jsem pokračoval do Středokluk, odkud jsem se vracel zpět do Neratovic. Ten den pěkných 20 km v nohách. Následující ráno jsem vyrážel do Brandýsa nad Labem a pak Staré Boleslavi. Jak jistě víte, jedná se o nejstarším poutní místo v českých zemích spojené se svatováclavskou tradicí i mariánským kultem. Navštívil jsem asi všechna významná místa, opět jsem měl trochu smůlu, neboť i v Bazilice svatého Václava probíhala rekonstrukce a byla uzavřena. Ale zajímavých historických míst je tam i tak skutečně dost. Cestou zpět jsem ještě zajel do Všetat a šel se podívat na rodný dům Jana Palacha, který dnes slouží jako jeho památník. Do třetice trochu smůly, dovnitř jsem nemohl, bylo mimořádně zavřeno.
Další toulky mě zavedly do Rožmitálu pod Třemšínem, kde jsem měl sraz s dalším kamarádem. Zajímavým místem je zde zámek, původně gotický hrad, později přestavěný na renesanční zámek, dnes se zde pořádají různé kulturní akce. Kousek od něj je Podbrdské muzeum, kde jsme viděli zajímavou výstavu, tvořenou hlavně již historickými zemědělskými nástroji obyvatel a nábytek, kterým se v minulosti domovy vybavovaly. Vedle něj je rozhledna, kde je výhled hlavně na přilehlý rybník Kuchyňka. Šli jsme se podívat i do Starého Rožmitálu, kde je vícero domů opraveno podle původních stavebních plánů. Pěkné. Najdete tam i Cvokařské muzeum (zajímavý název, záměrně nebudu vysvětlovat o co jde, kdo chce určitě si najde) a na místním hřbitově je hrob Jana Jakuba Ryby, jehož nejslavnější, dodnes nejhranější a nejpopulárnější skladbou pro vánoční období je Česká mše vánoční.
Závěrem svých červencových toulek jsme přejeli, ne úplně nejkratší cestou J, do Úštěku. Zde jsme koukli na dnešní i staré (původní název Horní) nádraží a železniční archiválie a šli se ubytovat. Poslední den jsme se vydali pěšky po bývalé železniční tratí Úštěk – Velké Březno, které místní spolek nadšenců pomalu vrací život. Zastavili jsme se v Levíně, kde se natáčel film „Páni kluci“, a kde lze kromě nádraží, které je dnes v soukromém vlastnictví, vidět i zříceninu hradu Levín se zachovalou zvonicí. Pak jsme došli do Lovečkovic, kde mají na nádraží muzeum historie místní dráhy. Vlakem se tam zatím dojet nedá ani z jedné strany, ale ve výhledu dvou let, od Zubrnice snad ano. Nakonec jsme právě došli do zmíněné Zubrnice, (část cesty od Lovečkovic již po nové trati), kde probíhaly oslavy místní dráhy se zvýšeným železničním provozem od Ústí nad Labem, než je běžný víkendový standard v letní sezóně. Zde je také muzeum místní dráhy, se zajímavými železničními archiváliemi. Zde jsme měli poslední nocleh. Ráno jsme ještě prohlédli místní Muzeum v přírodě – Skanzen a lokalitu kolem bývalých mlýnů. A poté již následovala cesta domů.A další kroky – jelikož jsem toho měl ještě v plánu hodně, a zrealizováno bylo, pokračování snad příště.
Přeji vám pevné zdraví, příjemné prožití svátků a rok 2022 už snad více normální.
Jan Kotala, předseda ZO 430