Když soudy spíše škodí
Nad některými verdikty tuzemských soudů zůstává rozum stát. Z těch výrazných z poslední doby připomenu verdikt NSS, který de facto vyvinil bývalé exposlance ODS Tluchoře, Šnajdra a Fuksa z politické korupce s odůvodněním, že se na ně v době páchání vztahovala poslanecká imunita. Verdikt, který výsměchem každému občanovi v této zemi, který imunitou chráněn není. Pro mě, a věřím, že i pro většinu národa, zůstane lump lumpem a korupčník korupčníkem, a je jedno, zda je chráněn imunitou nebo ne.
Druhým z nich je verdikt NS, podle kterého jsou svědectví policistů z místa činu bezcenná a nelze je brát jako důkaz při soudním líčení. Naopak svědectví dalších osob ze zasahujících složek IZS jsou jako důkaz použitelné. V praxi tak může kdykoli nastat situace, kdy na místo činu přijedou policisté a hasiči, všichni příslušníci bezpečnostních sborů, jejichž služební poměr je upraven stejným zákonem, a případná výpověď jednoho z nich je pro soudy bezcenná, zatímco výpověď druhého pak svoji svědeckou hodnotu má. Policista je pro tyto případy asi nesvéprávný, protože jinak si to vysvětlit nemohu.
Tak toto nazývám český absurdistán. Uvažuji také o určité míře svéprávnosti, ale moje pochybnost se určitě netýká zasahujících složek IZS. Soudy jsou zcela mimo realitu a takovýmito verdikty právnímu systému v ČR jen škodí.
Jak je doposud možné, že v našem systému soudnictví je občan vyslýchán k jedné a téže věci opakovaně, a třeba i třikrát, čtyřikrát. Poprvé kvůli podání vysvětlení podle zákona o policii, podruhé po zahájení úkonů trestního řízení na podání vysvětlení podle § 158/6 trestního řádu. Potřetí pak po zahájení trestního stíhání podle svého procesního postavení. Obviněný vždy a svědek podle okolností. A počtvrté je tatáž osoba vyslýchána u soudu.
První dva výslechy – podání vysvětlení jsou u soudu procesně nepoužitelné a nemají důkazní hodnotu. Při třetí výpovědi občan často odmítne vypovídat s odůvodněním, že to řekl již dříve a ať si to opíšou, což však nelze. Jeho výpověď pak mnohdy bývá méně konkrétní a chybí zaměření na detaily. Přitom se jedná o výpověď, kterou lze případně u soudu použít. Jenže důkazy v ní už třeba nejsou nebo nejsou jednoznačné a dostatečně usvědčující.
Orgány činné v trestním řízení již řadu let upozorňují na zbytečnou složitost systému – doposud ale bezvýsledně. Předpokládám, že je již na čase podívat se, jak to funguje jinde ve světě a popřípadě se inspirovat. Jednoznačně proto vítám náznaky zahájení odborné diskuse na toto téma.