M. Ransdorf: Brusel a finanční suverenita

Komentář Miloslava Ransdorfa, europoslance a kandidáta KSČM pro volby do EP, k chystanému projednávání fiskálního paktu vládou ČR.

Bohuslav Sobotka spěchá, aby dal najevo svou loajalitu vůči Evropské komisi. Chce pondělnímu jednání vlády předložit tak zvaný fiskální pakt. Ten je předmětem sporu mezi českými politickými stranami, ostatně jako všude v Evropě. Oč jde?

Je to důsledek přijetí eura. Euro bylo nahlíženo dlouho jako úspěšný projekt. Od roku 1999 do roku 2010 se podíl eura v balíku rezervních měn zvýšil o 11%, zatímco dolar nějakých 9% ztratil. (Analýzy se samozřejmě liší, ale tendence je shodná.) Mělo dát Evropské unii ty výhody, které dává USA dolar. Tedy mít v našem prostředí světovou měnu, platidlo s širším využitím a zázemím, než jsou národní měny. Fakt, že s Lisabonskou smlouvou získala EU mezinárodně právní subjektivitu, dal Evropě možnost začít využívat evropské cenné papíry (eurobondy) jako dodatečný zdroj financování (například u infrastrukturních a vědeckovýzkumných projektů, jako je tomu v USA s federálními bondy). Tomu se ovšem v obavě před možným zneužitím eurobondů brání zejména Německo. 

Já sám jsem při různých příležitostech od roku 2004 využití eurobondů prosazoval (například na slyšeních s místopředsedou EK a komisařem pro průmysl Güntherem Verheugenem), ale znemožňovala to prý neexistence mezinárodně právní subjektivity EU. Tu nyní, po Lisabonské smlouvě máme. Teď se vymlouvají na špatnou fiskální disciplínu zejména jižních zemí EU. 

Ale klíčovým problémem eurozóny je fakt, že normální měna má dva pilíře své stability: monetární (tedy měnovou) politiku a fiskální politiku (tedy daňovou základnu). Euro se od samého počátku opírá jen o monetární politiku, protože daňová politika je (s výjimkou šesté směrnice o DPH) plně v kompetenci národních států. V EU máme systémy s převahou daňové progrese, tedy přímých daní, stejně jako země s převahou nepřímých daní (DPH a spotřební daně). Jen na okraj: DPH pro její správní (nákladovou) náročnost některé země odmítají, například USA nebo Austrálie. Nepřímé daně mají tu nepříjemnou stránku, že dopadají diskriminačně na nižší příjmové vrstvy (zejména spotřební daň) a vykonávají jistý inflační tlak, kterému se centrální banky zpravidla brání politikou „drahých peněz“ a ta podvazuje ekonomický růst. Jenže Evropská centrální banka byla nucena opustit politiku „drahých peněz“, protože od roku 2008 čelíme krizi a začala tedy peníze „zlevňovat“. 

Náhradou za fiskální unii (tedy harmonizaci daní v rámci Eurozóny) měl být pakt růstu a stability, který ale od počátku narušovali i sami jeho tvůrci, tedy ti nejsilnější. Vzpomeňme jen to, jakých trapných hrátek s přeceněním zlatých zásob bylo schopno Německo, aby splnilo tak zvaná maastrichtská kritéria. Další pomocnou berličkou bylo šest zpráv, které jsme projednávali v Evropském parlamentu, které měly znamenat prohloubení paktu růstu a stability v tak zvaném balíčku e-governance. Lepší a hlubší ekonomická správa měla zahrnovat mimo jiné koordinaci a předběžnou konzultaci rozpočtů s Bruselem. Završením tohoto vývoje je tak zvaný fiskální pakt, který by měl být jakousi kotvou finanční stability pro eurozónu. Nestačí jen říci, že fiskální pakt je hrozbou naší finanční suverenitě. Podstatné je ukázat na příčiny nestability a na možné cesty řešení. To v parlamentní rozpravě udělali jen poslanci KSČM. 

Připomínám, že ODS v blouznivých dobách klausovského privatizačního šílenství, kdy privatizace naplňovalo státní kasu, chtěla uzákonit „na věčné časy“ vyrovnanost státního rozpočtu. Dnes tatáž ODS odmítá fiskální pakt. Prý jsme vstupovali do jiné EU (říká třeba Václav Klaus) než je EU dnes. 

Klaus byl tehdy ochoten vyměnit tvrdou korunu za měkké euro. ČSSD schválí vše, co nařídí Brusel a její schopnost odporu vůči různým zákrutám vyjednávání v rámci Evropské komise je mizivá. Jan Keller jako lídr kandidátky má rozumné názory, ale Sobotka sice byl ministr financí, ale pod záštitou zkušeného Eduarda Janoty. V politické praxi vůči Bruselu by měla být jednotka přilnavosti jeden pikosobotka, protože jeden sobotka je pro praxi jednotka příliš velká a tedy nepoužitelná. 

Nikdo zatím ve vládě nepojmenoval jádro problému. A tím je naprosto rozdílná výkonnost a úroveň ekonomik EU. Řecko má například zcela katastrofální úroveň infrastruktury a zoufalou kvalitu pracovní síly i veřejné zprávy. Exportní roční výkon Řecka činí asi 9 pracovních dnů naší země. Řecko má (i když je členem eurozóny) slabší vazbu než Česká republika, která v eurozóně není. Španělsko mělo v minulosti docela solidní růst HDP, ale doplatilo na špatnou strukturu ekonomiky (kdy třemi pilíři „nové ekonomiky“ měly být turismus, služby a stavebnictví. Ani jedno odvětví v krizi obstát nemůže. Španělsko také srazila hypotéční bublina, srovnatelná s USA. Na Kypru například přerostl kontrolu státu bankovní sektor, jehož aktiva činila desetinásobek HDP, v Irsku šlo o osminásobek HDP. Prostě, v řadě zemí od Španělska a Portugalska až třeba po Lotyšsko nebo Irsko se prokázalo, že se mýlil Václav Klaus, když proklamoval, že je jedno, co produkujeme, jen když budeme vydělávat. Je prý vedlejší, jak ekonomickou a zejména výrobní strukturu země má. 

Není to jedno. Německo má například nadprůměrně silné strojírenství, a proto je dobré ve vývozu velkých investičních celků, kde nehmotné komponenty činí až 20-25% hodnotového objemu. Jeho podíl exportu na HDP je asi 55% (ČR má vyšší podíl sahající k řádu 80%, ale s nižším podílem finálu a tedy s nižší mírou přidané hodnoty), severské země dávají okolo 3% HDP na vědu a výzkum a tedy podporují intelektualizaci výroby. Tyto země krizi pvzdorují nejlépe. Základem nerovnováhy eurozóny tedy není jen plýtvání a špatná finanční disciplína, ale především propastné rozdíly úrovni produkce a infrastruktury. Jistě, jsou anekdotické věci, jako falšování počtu stoletých v Řecku a vybírání důchodu na neexistující seniory, ale to není postižení problému. 

Samozřejmě, v řešení problémů eurozóny se stalo také mnoho chyb. Zmíním například to, že Merkelová a její vláda dlouho odmítaly celoevropské řešení, které požadoval Gordon Brown, britský premiér, jehož země v eurozóně není. Merkelová pak zpanikařila, když se ukázalo, kolik toxických úvěrů německé banky mají. (V EU je 8 tisíc bank, z toho v Německu 2003, v USA je 7 tisíc bank). V plošných zárukách a injekcích pro banky nerozlišovala systémově důležité a systémově nedůležité banky. V tom byl Brown rozumnější: Nalil peníze primárně do 8 systémově klíčových bank, zbavil je skutečné samostatnosti a tím je fakticky zestátnil. Nejčistší a nejefektivnější řešení, totiž zaručit nikoliv vklady, ale peněžní trh, odkud banky čerpají peníze, bylo politickými předsudky a nastalou hysterií vyautováno. 

Fiskální pakt je tedy pro ČR vážný problém. Vzhledem ke struktuře našeho zahraničního obchodu se nemůžeme tvářit, že se nás krize eurozóny netýká. Vládě by se slušelo přistupovat k problému s větší obezřetností. Ale největším rizikem pro naši finanční stabilitu a suverenitu není onen pakt, ale paradoxně zahraniční matky našich bank. 

Což nikdo nezaznamenal potíže KBC, kterou zachránila (stejně jako Fortis nebo Dexii) intervence belgické vlády? Jak je to s transferem většiny zisků ČSOB do Bruselu ve prospěch opravných položek? Česká spořitelna má dvojnásobný zisk oproti své matce, rakouské Erste, která dobrodružnými investicemi na Balkáně v Maďarsku hodně ztratila. Société Générale vlastní Komerční banku, ale italské angažmá této francouzské banky může být problém. Ve výčtu by bylo možno pokračovat, ale pro tuto chvíli to není nutné. Myslím, že o otázce finanční suverenity nebo spíše bezpečnosti by měla vzniknout rozsáhlá a kvalifikovaná diskuse. K té je zatím, bohužel, ještě hodně daleko. A vláda spěchá. Tušíme proč.