Mám v plánu založit nový Agrokombinát Slušovice

Rozhovor s bývalým předsedou JZD Slušovice Františkem Čubou.

 

Slušovice byly budovány proto, aby se lidem, kteří tam přišli, dobře dařilo. Z toho důvodu hlavní množství finančních prostředků šlo na další rozvoj podniku a na řešení sociálních a také společenských záležitostí. Ve Slušovicích se v plném rozsahu starali lidé o své spolupracovníky, kteří v podniku končili a odcházeli do důchodu. Každý, kdo před důchodem pracoval v JZD Slušovice aspoň pět, později alespoň deset let, se mohl stát členem klubu důchodců a na základě tohoto členství dostával velice levně obědy a večeře, jeden oběd stál například dvě koruny. Také mohli důchodci cestovat dopravními prostředky podniku zadarmo, měl vstup na sportovní a kulturní akce zadarmo apod. Čili naše JZD produkovalo tolik, že jsme tvořili zisk, a značnou část zisku jsme neustále dávali zpět lidem. Zejména, aby se o ně podnik mohl postarat, když zestárli a šli do důchodu.

 

Starali jsme se o to, aby lidé měli práci. Rozvíjeli jsme takové činnosti, které toto umožňovaly. Založili jsme například firmu Mikroagra. Tato firma umožňovala člověku, aby se mohl nechat zaměstnat v zemědělské výrobě. Například když obhospodařoval pole na svahu, které se stroji nedalo sklízet, tak tam třeba pásl dobytek a my mu dali materiál na ohrazení pozemku, za peníze družstva jsme koupili dobytek a pronajali ho zaměstnanci. Na podzim jsme od zmíněného zaměstnance dobytek odkoupili, ten dostal solidní peníze, protože družstvo zajistilo, aby byl dobytek dobře zpeněžen. Stejným způsobem mohli zaměstnanci pěstovat některé plodiny, které se pěstují v malokapacitním množství. Družstvo prostě garantovalo odkoupení toho, co zaměstnanec vyprodukoval.

 

Existovaly prodejny družstva, které se jmenovaly Kvatro. Do těchto prodejen jsme dávali mimo jiné také produkty, které zaměstnanci vyprodukovali. Toto byl základ našeho uvažování.

 

 

Jaký byl systém vzdělávání pracujících ve Slušovicích?

 

V našem podniku jsme měli organizaci vědecko-technického rozvoje, kde jsme měli zaměstnance, kteří seděli v kancelářích a nedělali nic jiného, než že četli, co je ve světě nového. Měli přístup k informačnímu středisku u Vídně a v New Yorku.

 

Ve světě vzniká každý den tisíc patentů, úkolem těchto lidí bylo neustále číst, a to, co bylo pro nás zajímavé, se předávalo v podrobné formě technicko-hospodářským pracovníkům, a ve stručné formě ředitelům závodů, náměstkům a podobně, aby vstřebali co nejvíce informací. Rozhodující nebyla skutečnost, že zaměstnanec něco přečetl, ale právě to, aby získali někoho, kdo by určitý nápad realizoval. Každé pondělí bylo zasedání technické rady, kam přišli zaměstnanci, kteří určitý technický nápad již realizovali v praxi, a informovali ostatní, že zavedli nový vynález v konkrétní oblasti do praxe. Čili, informovali o tom, že třeba existuje nové osivo, nové chemikálie, že se prostě dá dělat něco jinak a lépe.

 

 

Můžete uvést konkrétní příklad?

 

Například zaměstnanci zjistili, že se dá provádět transplantace embryí, další zjistili, že zmíněnou transplantaci je možno provádět v našem podniku, a svého času jsme opravdu byli podnikem, který udělal nejvíce transplantací embryí na světě.

 

JZD Slušovice vybudovalo například i podnikovou školu, kde bylo osm tříd a posluchárna. Byla to podniková škola pro pracující. A kdokoliv k nám do družstva přišel, musel po dobu půl roku až roku pracovat na několika místech v rámci podniku, musel vystřídat aspoň čtyři až šest pracovišť. Každý nový zaměstnanec musel jít napřed pracovat manuálně, protože jsme chtěli, aby pochopil způsob myšlení řádných zaměstnanců, kteří pracovali manuálně.

 

Měli jsme také dostatek bytů, dokonce jsme měli třeba pro studenty areál, ve kterém bylo 400 lůžek, celý areál byl vytvořený z mobilních buněk. Zbytky tohoto areálu jsou nyní v obci Deštné. Mysleli jsme dopředu a stavěli jsme dostatek bytů, aby prostě dostal byt každý, kdo přijde a požádá o něj. Byty byly opravdu levné. Kromě paneláků jsme stavěli řadové domky, dále zděné budovy. Záleželo na poptávce, kdo a co chtěl. Jednalo se o jednopokojové až čtyřpokojové byty, každý si mohl vybrat. Naše stavební závody měly neustále dostatek příkazů o tom, že je nutno stavět dál nové byty, byl o ně zájem.

 

 

Můžete uvést, jak tehdy fungoval systém ohodnocení vašich pracovníků?

 

Naše družstvo vlastnilo 250 nákladních aut a také 140 traktorů. Na příkladu řidiče uvedu, jak vše fungovalo. Řidič dostal formulář, ve kterém bylo uvedeno, například, že chce, aby zmíněné auto přepravilo určité množství kubíků štěrku. Stavbyvedoucí, který štěrk potřeboval, formulář podepsal. Bylo toho třeba za 10 000 korun. My jsme automaticky z této částky odpočítali určitou částku, třeba 4000 korun. Tato částka šla automaticky zpět do podniku, pokrývala např. amortizaci, elektřinu, prostě režii podniku. Zaměstnanci zůstalo šest tisíc. Tuto částku měl zaměstnanec na kontě a platil z ní náhradní díly, pneumatiky, opravy auta a podobně. Jednalo se třeba o 4000 korun. Na jeho podnikatelském kontě zůstaly dva tisíce.

 

Kromě podnikatelského konta měl každý zaměstnanec i soukromé konto, tam si mohl zmíněné dva tisíce převést. Dejme tomu, že si převedl 1500 korun a 500 korun si nechal na to, aby mohl dokupovat další pohonné hmoty. Čili z toho vyplývá to, že výplatu si vlastně vytvářel zaměstnanec sám, on si vlastně řekl, jakou finanční částku chce na svém kontě mít.

 

 

Existovaly ve Slušovicích vnitropodnikové půjčky?

 

Ano, měli jsme propracovaný systém vnitropodnikových půjček, pokud zaměstnanec spořil v rámci podniku, naskakovaly mu úroky. Pokud nastal případ, že byl víkend, vnitropodniková banka byla zavřená a zaměstnanec neměl u sebe peníze, tak zaměstnanec šel do nejbližší restaurace, kde si vypsal přes šekovou knížku třeba 500 korun a číšníkovi tímto způsobem zaplatil za oběd, večeři apod. Čísla z šekové knížky měla stejnou hodnotu, jako hotové peníze.

 

Podnik každoročně zvyšoval produkci a zisk, ročně zisk o 30 procent a produktivitu práce o deset procent.

 

 

Jak to ve Slušovicích vypadá v současnosti?

 

Dnes to ve Slušovicích vypadá tak, že agrokombinát byl rozparcelován, a státem de facto znárodněn. Na Slušovice bylo po roce 1989 nasazeno přes 500 kontrolorů, stát jim dal pokyn, že určitá pracoviště nebo výrobní zařízení dostanou určení lidé, a druzí lidé zase nedostanou nic.

 

Když jsem nastupoval do Slušovic já, mělo družstvo jeden milion korun tržby za rok. Pak se tržba zvyšovala na milion tři sta tisíc, a vyšplhala se až na sedm miliard korun. Takže když mi pak někdo argumentoval tím, že je potřeba peníze a majetek z agrokombinátu Slušovice rozdělit pro jiné lidi, protože jsme jim to prý ukradli, tak mi to připadá směšné. Dovolím si tvrdit, že i já jsem přispěl trochu k tomu, aby produkce a zisk rostly, a to, co jsem i já vytvořil, mi stát odebral a dal to někomu jinému. Tvrdím, že privatizace byla v tomto případě krajně nespravedlivá.

 

 

Je pravda, že máte v plánu založit nový Agrokombinát Slušovice?

 

Ano. Chceme ho založit, v druhé polovině letošního roku, ale nemáme zájem, aby se o tom podrobně hovořilo, protože nechceme, aby náš plán dopředu někdo znevážil, znemožnil či zhatil.

 

Víte, žijeme v globalizovaném světě, globalizované firmy jsou velice silné a dobře organizované. Proti nim stojí naši malí zemědělci, kterým politici stále a donekonečna vykládají, že nejsou konkurenceschopní, ale to není pravda. Nemohou za to. Základní chyba je v konstrukci našeho zemědělství. Pokud má české zemědělství fungovat, musí mít vytvořené stejně silné globalizované firmy, jaké na nás útočí ze zahraničí.