NASADÍ DRTINOVÉ NĚKDO SVĚRACÍ KAZAJKU ?

07.12.2012 15:29

 

Kdykoliv vím, že povede rozhovor redaktorka Drtinová, dám si 2 deci vína a těším se, s jakými hrůzami ohledně minulého režimu přijde.  Když ji poslouchám, na chvíli si zcela vymažu  svou paměť a dostávám se do jejího světa.  Denně v noci čekám spolu s 99% národa, že mě tajní vytáhnou v noci z postele, v lepším případě zmlátí, v horším, pokud na mne padne los, zastřelí. Celá země je jeden koncentrační komunistický tábor, kde pod hlavněmi samopalů dřeme do úmoru, v pravidelných desetiminutových intervalech provoláváme slávu KSČ a ti, kteří nevolají dost hlasitě,  jsou živí ihned odhazováni do narychlo vyhrabaných hromadných hrobů. Ano. To je naše Drtinová. Tak nějak si představuji středověkého inkvizitora v ženské sukni, když přeskakujícím hlasem křičí na Zimolu, jak to, že si dovoluje uzavřít koalici s komunisty, když přece musí vědět, že v jejich případě je úplně jedno, že získali mohutnou podporu voličů. Ty volby nemohou být přece demokratické, když komunisté tak posílili a propadly vládní strany. Mělo by se ihned uvažovat o zavedení výjimečného stavu…

Ne, že bych v té době nežil. Ti, kteří mě znají, ví, že jsem komunisty nemusel, že jsem ještě před rokem 1989 pořádal veřejné akce, kde jsme se pokoušeli říkat pravdu, že například 8 dní po rozhánění lidí vodními děly k uctění památky Jana Palacha jsem se souhlasem svého tehdejšího šéfa Bohuslava Kučery zveřejnil návrh Československé strany socialistické o  zákonu o právu shromažďovacím a petičním na úvodní straně Svobodného slova,  či  že se v mé kanceláři tehdejšího tajemníka klubu poslanců ČS strany socialistické ráno 18.11. 1989 po masakru studentů na Národní třídě připravilo prohlášení proti násilí na studentech a proti diktatuře, které když v pondělí 20.11.1989 ve Svobodném slově vyšlo,  svou odvahou zcela paralyzovalo komunistické špičky.

Ano. Vím, že existovaly kádrové stropy pro nestraníky, vím, že pomeranče a banány, které jsou dnes po celý rok, byly vzácností, vím, že dostat se do Francie bylo nemožné a říci na veřejnosti, že komunisté jsou volové, asi by byl člověk okamžitě stíhaný pro výtržnictví. Ale také vím, že se nikdo se nemusel bát o práci, ba dokonce pracovat musel, že rozdíl v platu mezi kvalifikovaným zaměstnancem a generálním ředitelem byl maximálně pětinásobný a nikoliv  tisícinásobný jako dnes. Unavoval mne tehdy ten povinný socialistický optimismus linoucí se z médií, ale na druhé straně jsem nemusel poslouchat ty pravidelné každodenní kbelíky negace z médií všeho typu, který odpuzuje. Asi existovali nějací disidenti, je to možné. Ale já (ač jsem byl proti komunistům) jsem se jimi nezabýval.  Za mne rozhodně nebojovali. 99% národa je pokládalo za podivíny, pokud o nich vůbec věděli. Byla to jejich svobodná volba a svobodně si ji i naplňovali. A Havel díky tomu byl slaven na divadelních scénách světa hrami, které bez tohoto faktu by byly zcela nezajímavé.

Inkvizitorka Drtinová mi připomíná bolševiky slavící vítězný únor a nutící všechny k povinnému uctívání jejich pojetí tohoto dne. Podle ní, kdo si neodplivne při vzpomínce na svůj tehdejší život, by měl být upálen.

Ale tempora mutantur et nos mutamur in illis. Letošní protesty proti vládě 17. Listopadu, které Drtinová nevidí (a hovoří o zaplněných náměstích protikomunistických aktivistů, ač přijde na zastupitelstvo 30 recesisticky naladěných mladých lidí ) ukazují, že dosavadní model ekonomický, sociální a politický se prostě přežil.

Lidé chtějí zásadní změnu. A společně ji musíme začít hledat.  A do té zásadní změny ovšem patří, že mnohé mantry, které se tady opakovaly po 23 let, už jen málokoho baví.

Novináři typu Drtinové i nás, vcelku vyváženě uvažující občany,  svou tupostí a neviděním hloubky současných problémů v nás nechuť k tomu, co tu máme jen posilují. Představuje bigotní a extrémně fundamentalistickou představitelku české podoby Tea Party.

Chce-li proto současné vedení České televize udělat něco pro demokracii,  doporučuji, aby před každým vysíláním dali paní redaktorce Drtinové svěrací kazajku. Možná, že začne alespoň trochu myslet.

                                                                                                                                          Jiří Vyvadil