Nečasova vláda je jediným nepřítelem občanů

02.01.2013 21:57

 

Rozhovor s předsedou ÚV KSČM Vojtěchem Filipem.


Blíží se konec roku 2012. Jaký byl pro KSČM?

 
Pro Komunistickou stranu Čech a Moravy měl rok 2012 dva vrcholy. Prvním byl květnový sjezd v Liberci a druhým byly podzimní krajské a senátní volby. Myslím, že naše strana v roce 2012 uspěla, její autorita ve společnosti posílila. Pokud jde o VIII. sjezd, potvrdilo se, že rozhodnutí Výkonného výboru a Ústředního výboru KSČM připravit pro něj dokumenty, týkající se nikoliv dlouhodobých cílů, ale aktuálních úkolů strany ve společnosti, bylo správné. Velká část společnosti se ocitla v těžké krizové situaci a lidé chtěli znát odpovědi na konkrétní otázky. Rozhodli jsme se v podstatě, že zachováme závěry kladenského sjezdu (1992) a pro léta 2012 - 2016 přijmeme v zásadě jen aktuální úkoly, které má KSČM ve společnosti řešit. Výsledek sjezdu pak pomohl k dopracování našich programových dokumentů pro krajské a senátní volby. V těch krajských jsme pak získali o 100 tisíc víc hlasů, o třetinu víc mandátů než v roce 2008. Tento posun ukázal, že v praxi byl postup KSČM správný. Pravicové sdělovací prostředky hodnotí jako vítěze voleb nikoli ty, kteří získali nejvíce mandátů, ale KSČM, která přes všechnu antikomunistickou kampaň uměla oslovit voliče a získala další hlasy. Kdežto vládní strany, ale i ČSSD ztrácely.
 
 
Mnohde se však proti zástupcům KSČM na některých funkcích zvedla vlna nesouhlasu. Ustojí strana a především lidé, kterých se to bezprostředně týká, ten tlak?
 
Antikomunisté se výsledků KSČM polekali a začali organizovat odpor proti výsledkům voleb. Tento odpor je veden pod taktovkou fašizujících tendencí ve společnosti - někdo má být vyřazen z rovnocenného soupeření politických stran z důvodu politického názoru. To Ústava České republiky vylučuje, stejně jako neumožňuje vylučovat někoho pro pohlaví, náboženskou víru, sociální původ atd. To je zásadní ustanovení Listiny základních práv a svobod v čl. 3. Stejně jako ustanovení, že občan má právo zastávat veřejné funkce bez rozdílu politického názoru, etnika, náboženské víry čl. 21 »Listiny«. Pravice se přesto neštítí útočit na KSČM. Ale naše strana je zvyklá pracovat v opozici, tento tlak podle mě ustojí.
 
 
Trochu jsem vaše úvahy odklonila jiným směrem, můžeme se vrátit k hodnocení letošního roku všeobecně?
 
Po roce 2010 se ukázalo – ať už šlo o korupční aféry, výměnu členů vlád kvůli rostoucí nespokojenosti obyvatelstva - že vláda je nejen neschopná, ale hlavně nekompetentní a nevnímá reálné pohyby ve společnosti. Na Václavském náměstí bylo v dubnu přes 100 tisíc občanů, a nešlo o demonstraci organizovanou jenom odboráři, ale o vystoupení, které tentokrát zorganizovali odboráři, politické strany a občanské iniciativy. Došlo ke spojení společnosti, přestože vláda funguje na principu – rozděl a panuj, aby jednotlivé skupiny společnosti nemohly najít společný zájem. Přesto byl mohutně vyjádřen.
 
Stejně byl vyjádřen i například 17. listopadu, kdy nešlo o žádné provládní vzpomínání, ale o protivládní demonstraci nespokojenosti mediálně překrytou tím, že členové vlády a představitelé parlamentní pravice položili věnce na Národní třídě. Smutné je, jak se ze symbolů 17. listopadu vytratil symbol protifašistické vzpoury roku 1939. A nebýt právě občanských iniciativ a politických stran včetně KSČM, jejichž představitelé absolvovali pochod z Hlávkových kolejí na Václavské náměstí, asi by zůstalo jen u povinného položení věnců, aniž by se vyhlášení Mezinárodního dne studentstva v roce 1942 připomnělo.
 
Ukazuje se, že Nečasova vláda se rozhodla vládnout proti lidem a lidé se naopak jasně staví proti vládě. Rošády, které probíhaly od roku 2010 a dovedly nás až k poslední (prosincové) výměně ministrů, ukazuje, že vládní strany jsou personálně vyprázdněné. Už tu není jen programová vyprázdněnost, kdy místo programu se nabízí přihlouplý agresivní antikomunismus. Už ani nemají do vlády lidi, kteří by si podle prezidenta Václava Klause získali alespoň v samotném resortu respekt pro svou odbornost nebo manažerské schopnosti…
 
Nevím, jestli mne překvapuje, že v politice se vytrácí kontinuita uvažování a rozhodování. Překvapilo mě to však u prezidenta republiky, který je znám tím, že opakuje své názory a tvrzení, přestože jsou kontroverzní a společnost je ne vždy vnímá kladně. Najednou během dvou tří dnů změní stanovisko a jako jediný odpovědný za jmenování člena vlády, jmenuje toho, koho mu premiér předloží, přestože vnímá odpor většiny společnosti k takovému kroku. Možná je to tím, že nechce házet klacky pod nohy vládě. Ale tím u lidí jen ztrácí, protože byl v minulosti vnímán jako uvážlivý státník a nyní je už vnímán jako člověk, který za každou cenu chce pomoci z průšvihu ODS, kterou zakládal.
 
 
Václav Klaus stráví na Pražském hradě poslední Vánoce. Jeho nástupce už nebudou volit poslanci a senátoři, ale podle letos přijatého zákona přímo občané…
 
Českou republiku čeká příští rok první přímá volba hlavy státu. Není to historická a ústavní tradice ČR. Prezident republiky, kterého u nás od roku 1918 volil vždy parlament, měl autoritu pro své schopnosti – včetně té integrovat společnost. Pouštíme se na neprobádanou půdu, kdy média a peníze rozhodnou o tom, kdo bude lidem předložen jako nejvhodnější kandidát. Souboj peněz se ukazuje už nyní a jsem zvědav, nakolik se lidé budou schopni orientovat v programových prioritách kandidátů, když jejich samotné rozhodnutí bude samozřejmě ovlivňovat kampaň.
 
 
Vysvětlíte znovu našim čtenářům, proč KSČM neučinila vlastní nominaci a z kandidujících nedoporučila svým voličům jedno jméno?
 
Naše strana si po druhém kole senátních voleb analyzovala situaci: Kromě vzrůstající podpory KSČM zde zůstává reziduum antikomunismu. A abychom nedospěli do situace, která nastala ve Francii, kdy proti pravicovému kandidátovi stál kandidát ultra pravice, dokonce spojované s fašizujícími prvky, rozhodli jsme se vlastního kandidáta nepostavit. Umožňuje nám to vlastním voličům předložit spíše variantu volby od středu doleva. Ústřední výbor doporučil našim voličům, aby si vybírali z těch, kdo o podporu KSČM požádali. To je pro orientaci našich voličů, kteří politiku sledují, dostatečné vodítko, aby se podle svých preferencí pokusili změnit poměry, které tu byly výhodné pro pravici. Důležité bude, jak se kandidáti vymezí vůči vládě, která sice ustála všechna hlasování o vyslovení důvěry nebo o vyslovení nedůvěry, ale ve společnosti už dávno důvěru nemá.
 
Je to až směšné, když si člověk uvědomí, že v celé 20leté historii České republiky nevládla zemi vláda, která by měla důvěru občanů kolem 10 procent. Snad žádná vláda v Evropské unii by neučinila, aby s tak nízkou podporou občanů rozhodovala a předkládala návrhy, které jdou navíc proti vůli většiny občanů. Ať už mluvíme o tzv. církevních restitucích, o daňovém konsolidačním balíčku, dalším zatížení DPH, nezajištění zdravotní péče, dalších úvahách o zdražování, o zavádění školného atd. Platí to, co jsem řekl – jestliže vláda je proti lidem, budou lidé proti vládě, a vláda se začíná stávat jediným nepřítelem občanů ČR.
 
 
Před 20 lety se sčítaly poslední dny společného státu Čechů a Slováků. Byl jste jako poslanec Federálního shromáždění ČSFR u jeho konce. Už rozdělení Československa přebolelo?
 
Nová generace už nezažila stát, který nám byl neústavním a nelegitimním způsobem rozbit. Pokud jde o připomenutí roku 1992 a událostí před 20 lety, je dobré si uvědomit, že tehdy v Československu existoval zákon o referendu, který nesměl být použit. A proto také mj. v ČR byl zrušen a kvůli odporu pravice neexistuje dodnes. Za druhé - samotné rozhodnutí o rozbití státu vycházelo z poměrně nepodložené dohody mezi dvěma státníky. Václav Klaus a Vladimír Mečiar nebyli schopni vládnout dohromady, a tak si radši rozdělili společný stát, aby si každý v nové zemi vládl po svém. To mělo dalekosáhlé důsledky pro Českou republiku a také pro Slovenskou republiku. Dlouho klesal ekonomický výkon, a také se snížil mezinárodněpolitický význam obou republik, i když se obě staly členy mezinárodního společenství. Až společný postup na přelomu tisíciletí, a v letech 2000-2004, znamenal obrat. Zajištění společného vstupu do Evropské unie obou států pak znamenalo, že těm, kdo chtěli získat lacino buď jako zahraniční kapitál nebo jako místní skupiny podnikavců majetek tehdejšího Československa, se to zcela nepodařilo. Teprve v oněch čtyřech letech před vstupem do EU se podařilo navázat na tradice Československa jako zakladatele Společnosti národů, zakladatele OSN, tj. významného hráče na mezinárodní scéně. Do té doby se propad významu bývalého Československa jen zvyšoval a teprve společný postup umožnil ČR a SR zpět nabýt určitého významu, což vedlo např. k tomu, že Česká republika pak byla vybrána jako země předsedající Evropské unii.
 
 
Rozbití Československa bylo bolestné, nedošlo však k žádným drastickým událostem. Je to tak?
 
Rozdělení společného státu znamenalo těžké ekonomické i mezinárodně politické poškození obou nových států, budování hranic, které jsme pak po roce 2004 bourali. Jednoznačně šlo tedy o zbytečně vynaložené investice. Rozpad společného státu přinesl i ztráty prestiže podniků, ztráty zakázek pro podniky, které byly privatizovány. Ekonomické poškození bylo ještě markantnější. V podstatě šlo pak o výprodej našeho národního bohatství. To je smutná kapitola našich dějin. Jen schopnost politiků napravo i nalevo v obou státech najít společnou řeč alespoň k návratu mezi významné státy Evropy mohla oslabit to nešťastné rozhodnutí z roku 1992. To nebylo vůlí občanů, vyjádřenou ve volbách, vůlí občanů z referenda. Šlo skutečně o rozhodnutí jednotlivců proti národům obou států.
 
 
Dnešní vztahy mezi Českem a Slovenskem jsou nadstandardní… Mnozí tvrdí, že se vlastně před 20 lety skoro nic nestalo…
 
Samozřejmě to zase na druhé straně hodnotím jako zásluhu politiků, kteří se nesmířili s rozdělením Československa. A našli po rozbití státu postup, jak dát rozbité vztahy dohromady tak, aby byly funkční vůči ostatním státům mezinárodního společenství či státům Evropy. Nikoli v roce 1993, ale teprve v letech 1998-1999 se stává visegrádská skupina tj. ČR, SR, Polsko a Maďarsko něčím významnějším. Do té doby byla dokonce odmítána institucionalizace této skupiny. Přitom společné zájmy středoevropských zemí existovaly před vstupem a existují i po vstupu do EU. Evropská unie nezahrnuje celou Evropu a zájmy V4 sahají daleko za hranice sedmadvacítky. A společné postupy znamenají lepší uplatnění našich ekonomických subjektů na mezinárodním trhu. Je také pravda, že onen společný postup České republiky i Slovenské republiky iniciovali ti, kteří se v roce 1992 nesmířili s rozbitím společného státu a také minimálně byli u zakládání Česko-slovenského výboru.
 
 
Za pár dní se loučíme se starým rokem a před námi je rok nový – 2013. Nebude pro občany klidnější?
 
Občany kromě prezidentských nečekají žádné volby. Příští rok je nevolební, ale klidu si asi před supervolebním rokem 2014 moc neužijeme. KSČM však neopouští myšlenku, že Nečasova vláda už nemá v ČR legitimitu. S důvěrou 10 procent se legitimně vládnout nedá. Takže bychom si přáli, aby se konaly předčasné sněmovní volby a došlo ke změně politické reprezentace, která by lépe vyjadřovala zájmy občanů. Byli bychom rádi, kdyby občané ve volbách vyměnili nekompetentní vládu Petra Nečase těmi, kdo budou mít odborné schopnosti vést jednotlivé resorty a zároveň budou politicky tak prozíraví, že nebudou vládnout proti občanům. To považuji za minimální rovinu jednotnosti odbornosti a političnosti, protože i nejlepší odborník nemusí mít sociální inteligenci, a nemusí tedy rozumět tomu, co občané požadují.
 
 
Ráda bych náš poslední rozhovor v roce ukončila přece jen trochu optimističtěji...
 
To je i mé přání. Občanům České republiky přeji vše nejlepší v příštím roce. V osobním i profesním životě. Přeji si, abychom získali možnost vybrat si nové politiky do čela státu, a když ne - abychom měli ještě sílu vydržet protilidový tlak vlády do řádných voleb.
 
 
Autor: Marie KUDRNOVSKÁZdroj: Haló noviny