Premiér Nečas záměrně dezinformuje

Rozhovor s expertem na ústavní právo Zdeňkem Jičínským.

 

Jsme opravdu ve zvláštní ústavně-politické situaci. Máme vládu s nejnižší podporou veřejnosti od listopadu 1989, která prochází sérií permanentních krizí, způsobených tím, že není jasné, kdo vlastně vládu tvoří. Považovat uskupení LIDEM za koaliční stranu lze opravdu jen s velkou mírou představivosti, kterou v této situaci asi jen málokdo disponuje. Dovršením všeho byla novoroční amnestie prezidenta Václava Klause, která je politicky velmi neblahou skutečností. Nechci spekulovat o tom, o čem se spekulovalo v médiích - že šlo o dohodu prezidenta s premiérem: Prezident nebude vetovat daňový balíček a premiér mu bude kontrasignovat amnestii. To je ve sféře dohadů, nemám dost důkazů, abych to vyvrátil, nebo potvrdil. Uvádím to proto, že to patří do celého koloritu, který Nečasovu vládu a její působení lemuje. Z ústavně-politického hlediska je však to, co se stalo, opravdu neslýchané a jsem přesvědčen o tom, že návrh ČSSD, aby sněmovna hlasovala o vyslovení nedůvěry, byl naprosto namístě.

 

Argumenty premiéra, že šlo o účelové rozhodnutí, je nesmyslné. Každé politické rozhodnutí je účelové a to, co premiér udělal, nemá s ústavním pořádkem co dělat. V Ústavě je jasně řečeno, že premiér nebo jím pověřený člen vlády kontrasignuje rozhodnutí prezidenta podle čl. 63 Ústavy. A teď se ze strany vlády, zejména premiéra Petra Nečase, ale i ministra financí Miroslava Kalouska objevily podivné interpretace ve smyslu, že odpovědnost vlády spočívá pouze v tom, že se zavazuje rozhodnutí o amnestii provést.

 

 

Minulý čtvrtek, kdy sněmovna v souvislosti s vyjádřením nedůvěry vládě o rozsahu amnestie diskutovala, premiér přišel s dalším argumentem, že jde o odpovědnost právní, nikoli politickou. Co říkáte jeho názoru?

 

To je další nesmysl, který není dán ignorancí premiéra, to bych si o něm netroufal tvrdit, ale je to záměrná dezinformace lidí. V důkazní nouzi se vymýšlejí nejrůznější argumentační teorie, které z hlediska ústavního práva jsou naprosto absurdní. A také neznám žádného seriozního ústavního právníka, který by takovéto interpretace premiéra potvrdil. Samozřejmě, že každý podpis premiéra znamená odpovědnost jak právní, tak politickou. Odpovědnost právní je v tom, že bez tohoto podpisu rozhodnutí prezidenta nemůže být platné. A odpovědnost politická je v tom, že premiér svým podpisem zavazuje vládu, že s obsahem amnestie souhlasí. To Ústava zahrnuje pod politickou odpovědnost vlády, protože za rozhodnutí prezidenta odpovídá vláda jako celek.

 

Z tohoto hlediska mám výhrady k tomu, jak se kandidát na funkci prezidenta republiky Karel Schwarzenberg snaží z této odpovědnosti vykroutit. Pokud by TOP 09 s interpretací premiéra nesouhlasila, měla by vyvodit jediný politický závěr - z vlády odejít. Pokud v tak závažné věci, o níž má rozhodnout vláda, premiér rozhoduje sám a vládu o tom ani neinformuje, svědčí to o velmi podivných vztazích, které v české politice v současné době vládnou.

 

 

Většině opozičních politiků i občanů na amnestii nejvíce vadí onen článek dvě, na jehož základě uniknou potrestání mnozí zloději a tuneláři. Lze s tím ještě něco udělat?

 

Osobně mám velké pochybnosti, že s tím lze něco dělat. Skupina senátorů se obrátila na Ústavní soud, aby to posoudil, vyčkejme tedy, co Ústavní soud řekne. Jakkoli amnestie je svým způsobem rovna právnímu předpisu, protože upravuje obecně právní vztahy - v tomto směru se neliší od právního předpisu, ale od zákona. Liší se však v tom, že je to rozhodnutí jednorázové. Amnestie byla vyhlášena, nabyla právní moci, bylo to vykonatelné a nějaké důsledky nastaly. Pochybuji, že to lze nějak zhojit.

 

 

Objevila se také myšlenka na odškodnění obětí z kapes nikoli pachatelů trestných činů, ale z kapes nás všech...

 

Cesta, o které začal hovořit právě Karel Schwarzenberg, že by vláda mohla nějak odškodnit oběti nedokončených trestních řízení, kde pachatelé vyvázli, protože se na ně vztahuje amnestie, je velmi nepravděpodobná. Možná to byl jen momentální nápad nějak se z toho dostat, sotva to měl předseda TOP 09 nějak promyšlené. Pokud by se to přece jen nějak právně realizovalo, bude to velmi problematické a ony oběti v civilním řízení mají mnohem těžší pozici své právo uplatnit. Nemluvě o tom, že budou muset nést náklady řízení. Ale pokud by se tak nakonec stalo, opět to zaplatí daňový poplatník.

 

Premiér ve snaze obhájit svou pozici se odvolal na předchozí amnestie a na to, že to je nějaká ústavní uzance. Žádná uzance tu není. Amnestie, které udělil prezident Václav Havel po vzniku ČR v roce 1993 a pak v roce 1998, jsou amnestie zcela jiného řádu. Jednak není pravda, že by o nich vláda nevěděla a nesouhlasila s nimi. A pak se rozsahem lišily od té současné. Ono nejspornější ustanovení čl. 2 v nich nebylo. Také to byly amnestie, které udělil prezident po svém zvolení do ústavní funkce. A pokud tedy jsou určité tradice, nemyslím jen u nás, s institutem amnestie spojeny, jsou spojeny s tím, že prezident o nich rozhoduje na začátku svého funkčního období. Aby tím dal veřejnosti signál, že určité věci mají být nějak jinak. Rozhodně to není něco, co patří prezidentovi, který odchází a který by v této době kromě nezbytných úkonů, které jsou spojeny s jeho úřadem, už žádné vážné politické rozhodnutí dělat neměl. To je neodpustitelné.

 

V tomto směru, byť je to záležitost jiného řádu, která právní důsledky neměla, byl oprávněně kritizován Václav Havel za to, že svým podpisem nejvyšších představitelů osmi zemí východní Evropy podpořil vojenskou intervenci amerického prezidenta Bushe do Iráku. Na konci svého funkčního období už svůj podpis připojovat neměl. Právní důsledky to nemělo, ale zkomplikovalo to pozici ČR na mezinárodní scéně. Nebylo totiž jasné, zda ČR intervenci podporuje či nikoli - vláda to nepodporovala, zatímco prezident podporu vyjádřil.

 

 

Jen pár dní nás dělí od druhého kola prezidentských voleb. Jde o první přímou volbu. Jak na vás zapůsobil přístup občanů, kandidátů, politiků?

 

Začal bych vzpomínkou. Osobně jsem v minulosti nebyl stoupencem přímé volby, ale v rámci ČSSD, za níž jsem byl poslancem, převládl názor, že přímá volba je žádoucí. A tak jsem jménem poslanců ČSSD v minulém volebním období předkládal návrh na zavedení přímé volby. Jako hlavní argument jsem uvedl, že v době, kdy je vážně oslabena důvěra občanů ve stát a jeho instituce, přímá volba by mohla povznést zájem občanů o politiku a tímto způsobem restituovat jejich důvěru ve stát a jeho instituce. Vždyť hlava státu má v ČR mimořádné symbolické postavení, autoritu, která zdaleka přesahuje její striktní ústavní vymezení.

 

 

Potvrdil se váš názor?

 

Podle mě zájem občanů o přímou volbu byl poměrně značný, devět kandidátů ukázalo, že jsou schopni získat podporu relativně značného počtu občanů. Volební účast v prvním kole byla slušná, vyrovnala se volební účasti při volbách do sněmovny, což není málo, byť podle předchozích údajů se zdálo, že bude ještě vyšší. Teď bude záležet na tom, jaká účast bude ve druhém kole. Část voličů, jejichž kandidát se nedostal do 2. kola, možná k volbám nepůjde. Může se to stát, ale význam a míru tohoto kroku nelze odhadnout. Pohybujeme se v neznámém terénu, je to první volba a zkušenosti se teprve vytvářejí. Ale zájem veřejnosti i médií byl značný, diskusi jsem zaznamenal i ve vlaku, kterým jezdím z Nymburka do Prahy. Protože je to zájem občanů politicky do značné míry neorganizovaných, zůstává otázkou, do jaké míry tato aktivita, která se např. projevila i při získávání podpisů, zůstane zachována i po zvolení toho či onoho kandidáta. Podle mě dosti poklesne a český politický život se vrátí do předchozích kolejí, byť budou trochu jiné. Důsledky přímé volby, ať už bude zvolen ten či onen, na politický a společenský život nějaké budou. Jen to dnes nelze ještě přesně odhadnout.

 

 

Co způsobilo, že se lidé zaktivizovali a šli v takovém množství k prezidentským volbám?

 

Vlivů je víc. Jedním z nich je i značné znechucení politikou. Lidé si mysleli, že v rámci přímé volby může nastat nějaká změna. S prezidentem spojují větší naděje. Do jisté míry jde o iluze, protože takový dosah asi přímá volba mít nebude, a ani ho mít nemůže. Významnou roli sehrála také média. Pro ně - když nechám stranou různé vlivy, stojící za těmi či oněmi médii, koho prosazují atd. - je to téma velmi zajímavé. Soustředit pozornost lidí na jednoho člověka je zajímavější než na nějaký orgán. Sněmovna nebo Senát nemohou mít tak velikou důvěru lidí, je to vždy sbor lidí, kteří se přou, hádají atd. Zajímavější je zabývat se jedním člověkem, jeho názory, životem, vystupováním, jeho rodinou, jídelníčkem, zlozvyky, tím, zda zpívá hymnu falešně nebo ji neumí vůbec.

 

 

Co vás osobně v kampani překvapilo?

 

Prezidentská volba bude určitě předmětem nejrůznějších analýz, je to poprvé, dává tedy široký prostor pro zkoumání, proč něco bylo tak a ne onak. Podle mě se ukázalo, že příliš brzké zahájení kampaně, což byl případ Jana Fischera, se neosvědčil. Vyčerpal se a do závěru už mu chyběly síly, čehož obratně využil kandidát, který v předchozích průzkumech býval na třetím, čtvrtém, případně pátém místě. Mám na mysli Karla Schwarzenberga. Jeho týmu se podařilo slábnutí Fischera dobře využít a přitáhnout pozornost zřejmě i širokých vrstev mládeže, která jinak o politiku zvláštní zájem nemá. V tomto případě se z řady důvodů nějak organizovala i prostřednictvím sociálních sítí, což je fenomén, který v minulých volebních kampaních takový význam neměl.

 

Je tu mnoho zajímavých věcí, které české politice dávají jiný rozměr, a řada poučení z toho nepochybně vznikne včetně toho, že vyloženě straničtí kandidáti neměli šanci. Jiří Dienstbier podle mě uspěl velmi slušně. Byl to dobrý kandidát ČSSD, ale měl jednu základní nevýhodu. Je příliš mladý a česká veřejnost s osobou prezidenta spojuje člověka s větší mírou politických zkušeností, jakým je třeba Miloš Zeman. Dienstbierova politická kariéra byla pro veřejnost zatím příliš krátká, ale 16,5 % byl velmi dobrý výsledek, když ho srovnáme s výsledkem Přemysla Sobotky (ODS), který jen o desetinu procenta odskočil z posledního na předposlední místo a nechal za sebou už jen Janu Bobošíkovou. K tomu není třeba nic dodávat.