Proč lidé v únoru šli za komunisty
Sedmdesát čtyři let nás dělí od završení únorových událostí podpisem prezidenta Edvarda Beneše. Je to vlastně doba jednoho lidského života. Pamětníci už většinou nežijí a ti, co zbyli, patřili tehdy mezi žáky a studenty poválečných škol. Tehdy nešlo o puč vyvolaný komunisty, ale o záminku, která před blížícími se volbami měla přetočit směr našeho vývoje a Košickým vládním programem a následnými událostmi zasaženou pravici znovu dosadit do čela země. Proti vůli mas, proti zájmům tehdejších pracujících. Průzkumy totiž ukázaly, že volby by nedopadly podle očekávání antikomunistických sil a že by je čekala ještě větší prohra než v roce 1946. To se také potvrdilo při volbě vedení závodních rad, které většinou vyhráli komunisté, a proto dostali právo zastupovat své voliče na celostátním Sjezdu závodních rad. Ten se shodou okolností konal v době, kterou si pravicové strany zvolily ke svému útoku, a naprostou většinou delegátů se postavil za Klementa Gottwalda. Jeho výsledek bezesporu ovlivnil vývoj únorových dnů a napomohl rozhodování prezidenta. Jedna strana, tedy ta poražená, musela odejít. Protože tehdy šlo o další směrování naší země, lze jistě demisi pravicových ministrů a jejich snahu zbavit se svázanosti Národní fronty hodnotit jako pokus o puč. Ti, kteří si ho nepřáli, zůstali věrní svému podpisu po volbách v roce čtyřicet šest, a tedy i směrování vlády. Těch byla v únoru 1948 většina. Převzít vládní otěže se pravicovým ministrům proto nepodařilo. Ústava byla dodržena a jejich demise přijata.
Musím si položit otázku: Proč vlastně únor dopadl tak, jak dopadl? Způsobilo to několik faktorů. Byla tu zkušenost z předmnichovské republiky, kdy přes půl milionu nezaměstnaných nemohlo žít z malých podpor nebo dokonce nedostávalo žádné, a přitom rodiny akcionářů významných podniků žily v přepychu. Byla to doba, kdy více než padesátkrát se střílelo do stávkujících a demonstrujících a byli mrtví, dokonce nejen muži a ženy, ale také děti a nikdo za to většinou nebyl potrestán. Pak přišel Mnichov. Tady nás prodali naši tehdejší údajní spojenci a na šest let nás bez boje darovali německým nacistům. Nejvýznamnější silou protifašistického odboje proti okupantům byla komunistická strana. Komunistů při tom zahynulo na třicet tisíc, což bylo kolem poloviny jejich předválečného členstva. V době okupace se však komunisty stávali další bojovníci proti fašismu, ti, kteří si přáli, aby po osvobození se už k moci nedostala vláda panských koalic. Svůj význam jistě mělo také osvobození Rudou armádou, vojsky země, která se jediná postavila proti Mnichovu a která nesla největší tíži válečných útrap. Rudoarmějců na našem území, připomínám, padlo na sto čtyřicet tisíc.
Pak přišla doba poválečná. Komunisté se pustili do obnovy země pro všechny. Připomínám jejich »milion hodin republice«, prosazování sociálního zákonodárství, milionářskou daň a zemědělské zákony. To všechno lidé věděli, a proto se v době jimi nevyvolané krize postavili na jejich stranu. To pochopil ministr Jan Masaryk, generál Ludvík Svoboda, mnozí ze sociálních demokratů a dokonce i někteří představitelé dalších politických stran. Proto se odmítli účastnit puče, který měl změnit směřování naší vlasti. Proto také prezident republiky podepsal demisi ministrů, kteří odmítli svou demisí dál plnit program, jenž v roce 1946 podepsali, program Národní fronty. Proto v roce 1948 nakonec zvítězil lid na čele s komunisty.
Autor: Milan KRAJČA, místopředseda ÚV KSČM