Proč se zúčastnit druhého kola prezidentských voleb

 

Volební neúčast je projevem krize politiky a zhoršuje šance, že občané alespoň nějak ovlivní další vývoj. Jsme svědky dalšího nárůstu amerického stylu voleb. Proti programové orientaci staví masmédia jímavé osobní příběhy kandidátů a v estrádovitě působící kampani se nasazuje aparát kýčovité a bezobsažné reklamy. Skepse z takové politiky by mohla negativně ovlivnit i volby parlamentní, které budou mít zásadní význam.

 

Varovat by nás měla následující disproporce. Díky neoblíbenosti současné pravicové vlády dosahuje aktuální podpora levice až 60 procent (součet hlasů pro KSČM a ČSSD). Přímá volba je ale daleko více mediálně podmíněná a je v podstatě volbou většinovou. Také proto v prvním kole klesl počet hlasů pro kandidáty podporované levicí na pouhých 40 procent. Z toho plyne podle mne jasný vzkaz, že volič by si neměl odvykat chodit k volbám jen proto, že výsledek prvního kola nesouzní zcela s tlukotem jeho srdce.

 

Ve druhém kole už nejde o to dostat na Hrad co nejlevicovějšího kandidáta. Taková změna prostě ještě nedozrála. Není to konec světa, uvidíme za pět let. Nyní jde o dva pragmatické úkoly - za prvé, jít k volbám a nebát se uplatnit racionální princip menšího zla, za druhé, nedopustit, aby se příznivci různých kandidátů z prvního kola rozhádali, a tak perspektivně oslabili levici pro blížící se parlamentní volby.

 

Pro levicového voliče lze nadcházející druhé kolo interpretovat i jako lidové referendum o nepopulární pravicové vládě. Z toho logicky vyplývá potřeba nějak zastavit cestu Karla Schwarzenberga na Hrad. A to jde jedině tím, že třeba bez nadšení, třeba se skřípěním zubů, ale přesto hodím hlas jeho konkurentovi, který se současným vládnutím není přímo spojen a u kterého se dají najít i určité styčné plochy s politickou levicí (např. pochopení pro sociální stát a aktivní podporu růstu).

 

Zároveň je třeba ctít princip svobodné volby a vyvarovat se agresivity vůči těm, pro které taková volba menšího zla by byla přílišným kompromisem s hodnotami, které zastávají. Netřeba je stavět na pranýř jako „podrazáky“ za to, že si ze zbývající dvojice vybrat nemohou. Lze pochopit, že odpor budí zejména jestřábí zahraniční politika a že k opatrnosti vedou vzpomínky na „oposmluvní“ bratrstva a melčákovskou zradu. Miloš Zeman ale rozhodně není člověk, který by byl jen plebejskou reinkarnací pravicového Václava Klause. To dokládá i jeho mnohem realističtější vztah k evropské integraci.

 

Přesvědčujme váhavce, že případnou neúčastí ve volbách pomáhají do prezidentského úřadu představiteli opravdu tuhé pravice, který podporoval americký radar a církevní restituce, podílel se na asociálních vládních reformách a který jako aristokrat je symbolickou ozvěnou zatuchlých poměrů starého mocnářství. Mýlí se např. Jiří Pehe, když tyto rysy Karla Schwarzenberga schovává za étos pravdy a lásky, podporuje ho jako kontrapunkt machiavelismu Václava Klause a říká tomu širší souvislosti politiky.

 

Na plytký romantismus některých obhájců K. Schwarzenberga platí slova z Vančurovy parodie o „hlupcích z rozumu předstírajících vášně starých časů“. Masarykovská tradice praví, že podstatou české otázky je otázka sociální. V symbolické rovině se nyní rozhoduje i o tom, zda jsme národ lokajský, nebo zdravě plebejský, zda chceme vzhlížet k vrchnostenské noblese, a nebo prohlubovat tradice demokratismu pro obyčejné lidi. Pro všechny tyto důvody bych doporučoval zúčastnit se druhého kola prezidentských voleb.