PRVNÍ MÁJ, NEJEN LÁSKY

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.

Dne 1. května 1886 proběhla pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka vyhlášená anarchistickým deníkem The Alarm, usilující o osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Celkově stávkovalo asi 300 000 dělníků. 3. května proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu demonstrantů s pořádkovými silami, při kterém přišlo o život několik stávkujících v důsledku policejní palby. 4. května zemřelo několik lidí při demonstraci na Haymarket Square kvůli výbuchu bomby, za což byli obviněni a následně (avšak bez důkazů) odsouzeni k smrti anarchisté August Spies, Albert Parsons, Adolph Fisher, George Engel a Louis Lingg. První čtyři jmenovaní byli popraveni 11. listopadu 1887, Louis Lingg spáchal sebevraždu již den předtím. Poprvé se Svátek práce celostátně (USA) slavil 1. května 1888, kdy probíhaly celý den stávky a demonstrace na památku dva roky starých událostí. O rok později (tedy 1889) přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů 1. květen (nebo též 1. máj) za oficiální svátek práce. Mezi zatčenými v Chicagu i účastníky sjezdu, který rozhodl o konání Prvního máje byli i Češi.

Prvního května 1890 se skutečně ve všech velkých evropských městech konaly mohutné demonstrace a stávky za osmihodinovou pracovní dobu. Česká měšťácká společnost tehdy pohlížela na akci dělníků s nepochopením. Oslavy Prvního máje nebyly sice nikde v Rakousku zakázány, ale policie a úřady se snažily nejrůznějšími opatřeními akci zabránit. Buržoazie se prý tehdy zásobila na několik týdnů potravinami a zabarikádovala ve svých domech v očekávání revoluce. Jan Neruda se tehdy divil, že nemůže v ulicích 

Prahy potkat "žádné pány, žádné dámy, žádné ekypáže, ba ani drožky".

V Praze vykročilo do ulic 30 tisíc dělníků, ve Vídni dokonce 100 tisíc. Jak napsal Jan Neruda: "klidným železným krokem přirazily bataliony dělnické, početné, nepřehledné a vřadily se do lidského šiku, aby již stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení."

V dnešní době je odkaz 1.máje snad nejaktuálnější v naších novodobých dějinách. Toto konstatování není pouhou prázdnou frází, jak tomu v minulosti bývávalo. V době, kdy mnozí naši spoluobčané pracují „od nevidím do nevidím“ za směšnou mzdu a o osmihodinové pracovní době si mohou nechat jen zdát, v době, kdy přibývá utajených členů odborů, protože se lidé obávají o práci pokud by zaměstnavatel věděl kdo odbory založil, v době kdy zaměstnavatel nerespektuje ani zmrzačený Zákoník práce, je skutečně třeba se nad odkazem 1.máje minimálně zamyslet.

Je smutné konstatování, že jsme si to, co naší předkové i za cenu krve vybojovali  nechali bez odporu 

dnešními otrokáři. Z vlastní zkušenosti odborového funkcionáře mohu dosvědčit, že si lidé neuvědomují co se děje a nejsou ochotni za svá práva bojovat. Ti co jsou nespokojeni se stávajícím stavem, zase očekávají, že to za ně vybojuje někdo jiný. Pryč jsou doby, kdy za někoho někdo něco udělal a zařídil, musíme se o svá práva brát každý jeden z nás, nikdo to za nás neudělá. Je třeba svou nespokojenost a touhu po nápravě dát najevo a právě v tom nám odkaz 1.máje ukazuje cestu. Vždyť v jednotě je síla a i my „ lidské zdroje“ jak dnes nazývají nás pracující většinu, jsme lidé a chceme jako lidé pracovat a žít!

                      Yveta Sekeráková, MěV Ostrava