Těším se na jaro, s nímž přichází naděje a optimismus

Rozhovor Haló novin s bývalou europoslankyní Věrou Flasarovou (KSČM).

 

Jako bývalá členka Evropského parlamentu zajisté sledujete dění v evropských orgánech. To, co se tam odehrává, například kolem očkování, vakcín apod., vás těší, nebo skličuje?

Celým světem hýbe COVID-19 a my stojíme na prahu očkování. I když, jak kde. Evropská komise opět prokázala nejen, že jsme si rovni a rovnější, ale to již zažívá Česká republika od svého vstupu do Evropské unie v roce 2004 skoro pravidelně, ale jak si ve skutečnosti váží občanů členských států. Na jedné straně spousty slov a proklamací, jak se o občany stará, jakým je vzorem demokracie a lidskosti. Na straně druhé se ukazuje, jak je neschopná hájit zájmy obyčejných lidí před zájmy velkokapitálu, nadnárodních podniků a finančních institucí. Jak je bezzubá, když se má postarat o bezpečnost a zdraví občanů EU. Situace kolem očkovacích vakcín jen dokresluje celkový smutný obraz stavu všech institucí Evropské unie. My už jen sklízíme hořké plody neschopného a přitom všeho schopného vedení EU.

Možná, že zde byla na počátku i snaha Evropské komise ukázat veřejnosti, že dokáže například nakoupit levněji vakcíny, zajistí jejich dostatečné množství, ale »dopadlo to jako vždycky«. Zázrak se nekonal. Zůstala jen hořká pachuť a zklamání, protože proti síle finančně mocných nemá EK sílu ani odvahu bojovat.

 

A co další projevy evropské politiky, například další sankce vůči Rusku? Když se konaly protesty v Katalánsku a tyto byly brutálně potlačovány španělskými represivními orgány, tak jsem žádné sankce vůči Španělsku nezaznamenala. Co vy na to?

O to více ale Evropská komise a Evropský parlament vyvíjejí snahu na jiném politickém kolbišti. Rusko je vděčným tématem této jejich politiky. Pana J. Borrella si pamatuji jako váženého a úspěšného bývalého předsedu Evropského parlamentu. Překvapilo mě proto, že se nechal nalákat do funkce nejvyššího představitele zahraniční politiky EU, která je dlouhodobě velmi jednostranně zaměřena. Taková politika nemůže vést k dialogu a už vůbec ne k tomu, že si taková velmoc, jako je Rusko, nechá líbit vnucování představ EK a EP o tom, jak má vypadat demokracie dle unijního vzoru.

A sankce? Vedly snad někdy nějaké sankce ke spravedlivému dění ve světě? Rusko, jak ukazuje historie, si dovedlo poradit ve složitějších situacích, než jsou sankce ze strany Evropské unie. Nejinak tomu bude i nyní.

Byla jste členkou evropského Výboru pro práva žen, takže současné protesty polských žen (i mužů) proti praktickému zákazu potratů vás nemohou nechat v klidu. Střetávala jste se s konzervativními a bigotně katolickými postoji tohoto typu u některých europoslanců/kyň i v době, kdy jste byla členkou EP?

Blíží se 8. březen, Mezinárodní den žen, a já si znova a znova uvědomuji, že boj žen za jejich práva nekončí ani dnes, v 21. století. To, co se stalo v Polsku v přijetí zákona o potratech, není krok zpátky, ale popření dlouholetého úsilí žen na svobodné rozhodování o svém životě. Vzpomínám si na všechna ta jednání Výboru pro práva žen a rovné příležitosti EP, na všechna ta veřejná slyšení, věnovaná problematice rodičovství, otázkám interrupcí a ochraně zdraví žen. Na mnohá nekompromisní, až emocionální vystupování některých poslankyň a poslanců ze silně katolicky orientovaných zemí hájících názory církve zaměřené na jakékoliv uvolňování potratové politiky. EP v té věci opatrně krok za krokem přijímal doporučení a hledal kompromisy. Polsko, Irsko, Portugalsko. Právě ženy z těchto zemí ukazovaly ve svých analýzách na tristní stav v oblasti zákazů a následků tvrdé protipotratové politiky.

Ti, kteří v Polsku iniciovali a přijali zákon vážící se k zákazu interrupcí, ačkoli vědí, k čemu to bude vést a kolik žen na něj doplatí ať již zdravím či sociálními problémy, bezohledně prosadili svoji vůli a ukázali tak, jakou sílu má stále církev a její podporovatelé.

Obdivuji všechny ty ženy a muže, kteří prakticky každý týden v ulicích polských měst demonstrují proti přijetí tohoto zákona a celkově za práva žen. Gisela Bocková ve své knize Ženy v evropských dějinách uvedla jednu z kapitol podle názvu článku J. Mitchellové z roku 1966 Ženy: nejdelší revoluce. Konstatuje v ní, že tato nejdelší revoluce ještě není u konce a je stále co dohánět.

Ženy v minulosti si již dokázaly vybojovat mnohé: zlepšení sociálních podmínek, pracovní dobu, volební právo, právo na vzdělání a mnohde i svobodné rozhodování o svém životě. Ale ještě je stále co napravovat, za co bojovat.

Necháte se očkovat proti COVID-19? A pokud ano, je vám jedno jakou vakcínou?

Samozřejmě, že se nechám očkovat. Taky už patřím do toho »ohroženého druhu jako panda«, jak to zpívá Jaromír Nohavica ve své nové písničce. Nejsem odbornice na vakcíny. Důvěřuji našemu zdravotnictví, lékařům a našemu zdravotnickému personálu.

Někteří lidé si však chtějí vybrat vakcínu, mají zájem třeba o Sputnik V. Myslíte, že dojde k okamžiku, kdy bude výběr mezi vakcínami možný?

Vybírat si v současné době nějakou vakcínu, při nedostatku očkovacích látek, je asi trochu nepatřičné. A taky trochu hazard se zdravím. Přáním většiny z nás je, být očkován co nejdříve. Vždyť se všichni chceme zase vrátit do normálního života. A pokud tomu může pomoci Sputnik V, tak Sputnik V.

Znám vás jako celoživotně veřejně a politicky aktivní ženu. V čem jste zapojena nyní, třeba v místě bydliště?

V předcházejících letech jsem pracovala v řadě komisí a výborů zaměřených na kulturu. Ať již to bylo v rámci zastupitelstva města, kraje nebo v Evropském parlamentu. Pokračuji v tom i v současnosti, v rámci obvodu, ve kterém žiji. Právě nedávno jsme prostřednictvím videokonference projednávali návrhy kulturních projektů pro letošní rok. Moc bychom si přáli, aby to tentokrát vyšlo a celá široká veřejnost měla možnost se zapojit do kulturního dění u nás v Porubě. Věřím, že k tomu přispěje i nově zrekonstruovaný Dům kultury Poklad, na který mám ještě z dob socialismu ty nejhezčí vzpomínky a který se má letos opět otevřít.

Jsem ráda, že v naší komisi, napříč politickým spektrem, pracujeme tak, abychom co nejvíce přiblížili kulturu lidem a kultura byla nedílnou součástí jejich života. Je to mezi námi tak, jak se to projevuje i jinde, v těch nižších patrech politiky. Lidé se tam dokážou většinou lépe domluvit.

Komunisté vždy více než jiné politické strany opírali svou politickou práci o veřejné akce. A to nyní není už skoro rok možné. Nebojíte se, že takto KSČM ztratí mnoho svých příznivců?

Veřejné akce pořádané KSČM byly nedílnou součástí její politiky oslovování veřejnosti. Ale doba jde dál a my na ni musíme umět reagovat. Jsou akce a setkání, které si nesmíme nechat vzít, kterých se nesmíme vzdát. Pandemie nebude trvat věčně. Dává nám však možnost přemýšlet a připravit se na nové výzvy v agitační práci, oslovování veřejnosti. Nepromarněme ten čas!

Obávám se, že tato doba přinese lidem hodně ekonomických a sociálních problémů, i když to zatím tak nepociťují. Být jim nablízku, hájit jejich zájmy na všech možných úrovních, to byla a je parketa komunistické strany. I když se na nás zpočátku budou dívat nedůvěřivě. Ale i na to musíme být připraveni a nebát se.

Jak vidíte současnou českou společnost?

Co se týče situace v České republice obecně, ukazuje se, jak západní kult mládí a krásy tvrdě zasáhl naši společnost. Přitom současná pandemie nás postavila před jasnou volbu. Nejdůležitější je zdraví. Zdraví nás všech bez rozdílu věku, pohlaví či sociálního statusu.

Tato pandemie zároveň prověřuje charaktery. Příkladů je víc než dost. V tom dobrém i v tom horším výsledku. Na začátku prosince jsem navštívila klub seniorek v našem obvodě. Již několik let háčkují a pletou různé čepičky, bačkůrky a jiné potřebné drobnosti pro nejmenší děti v nemocnicích a dětských zařízeních. Bez pompy a bez mediálního halasu, jak to dělají některé neziskovky či někteří jedinci. Bez oslavných ód šily roušky a dávaly je potřebným. Viděla jsem mladé lidi, kteří nezištně pomáhají starším spoluobčanům a sociálně slabším rodinám v této nelehké době. Jsou to ti bezejmenní, kteří nečekají na televizní kamery. Jsou to ti, kteří dělají naši společnost lepší. Kéž by takových bylo víc.

Volební zisk KSČM byl v moravskoslezském regionu v uplynulých 30 letech vždy vysoký, ostatně dvě volební období se KSČM podílela na krajské vládě. Udělala jste si analýzu neúspěchů v posledních krajských volbách, i když komunističtí zastupitelé v MSK zůstali aspoň v opozici?

To, že jsme získali v kraji jen čtyři mandáty, mě trochu těší i netěší. Avšak nemyslím si, že je to důsledek nějaké pasivní práce moravskoslezské krajské organizace KSČM. Ba naopak. Problém je někde jinde a musíme se s tím ve straně co nejdříve popasovat. Nechci jen bědovat nad smutnými výsledky naší strany ve volbách. Jsem členkou výboru ZO KSČM a přemýšlíme společně, co dělat, aby se komunistická strana nestala jen historií. V naší organizaci jsme přijali novou mladou členku, a právě na ty mladé bychom měli více myslet, když chceme hledět s nadějí do budoucnosti. Osobně si myslím, že jsme se jim tolik v minulých letech nevěnovali. Nedali jsme jim více příležitostí se aktivně zapojit. Nejen jimi doplňovat kandidátní listiny. Vždyť i my, starší stranická generace, jsme se na počátku učili na úkolech, které jsme dostali.

Naštěstí v Ostravě jsme přece jen na tom o trochu lépe s výsledky ve volbách. Ale volby do Poslanecké sněmovny klepou na dveře a my musíme ještě víc přibližovat a vysvětlovat lidem naši sociální politiku a důrazněji ji obhajovat.

Mnozí lidé prožívají současné období úkorně, někteří jsou na hranici svých sil, a to nemluvím o těch, kteří jsou nemocní, truchlí po svých zemřelých nebo strádají ekonomicky. Kde vy berete radost do života? Je něco, co vás v současné neutěšené době těší?

Díky COVID-19 jsem se konečně dostala ke čtení již dlouho odkládaných, především těch »tlustých« knih. Znáte to, vždycky do toho něco přišlo, bylo něco důležitějšího nebo nebyla ta správná nálada. A protože v této neveselé době je humoru pomálu, hodně čtu humoristickou literaturu. Tu minulou, i tu ze současnosti. Říká se, že humor je solí života, a tak si solím, co to dá.

A určitě nejsem sama, kdo už se těší na jaro. S ním přichází vždycky naděje a optimismus a já věřím, že tomu bude tak i letos. 

                                                                                                                                                                                       Zdroj: Haló noviny