Ukrajina - vystoupení poslance René Čipa naschůzi PS ČSR

23.09.2015 06:12

Ukrajina

 

Oslovení......

 

Jako již po několikáté vystupuji k ratifikaci smlouvy mezi Evropskou unií a Ukrajinou. Opakovaně jsem upozorňoval na různá úskalí, které nám tato ratifikace přináší. Přesto jsme se dnes dostali do závěrečné fáze projednávání této mezinárodní smlouvy. Proto se dnes ještě jednou pokusím shrnout všechny své pohnutky, proč se domnívám, že není v našem zájmu tuto smlouvu v dnešní době schvalovat.

 

Dovolte, abych v úvodu krátce shrnul vývoj na Ukrajině od rozpadu Sovětského svazu.

 

V roce 1990 vyhlásila Rada Ukrajiny suverenitu země, nezávislost pak byla oficiálně vyhlášena 24. srpna 1991 při rozpadu Sovětského svazu. Prohlášení nezávislosti bylo potvrzeno referendem o nezávislosti Ukrajiny téhož roku za podpory 90 % voličů. Přechod k tržní ekonomice, který nebyl doprovázen cílevědomou kontrolou hospodářských subjektů, rozklad plánovaného hospodářství a především neschopnost politiků provést skutečné ekonomické a politické reformy, to všechno vedlo v 90.letech k propadu a dokonce agónii ekonomiky, která se začala vzpamatovávat až okolo roku 2000.

Prvním prezidentem byl Leonid Kravčuk, jehož v roce 1994 vystřídal bývalý premiér Leonid Kučma. V roce 1996 byla schválena nová ústava s poloprezidentským systémem. Kučmova politická orientace byla převážně proruská, avšak v této otázce nebyl dlouho zásadový.

Po prezidentských volbách na konci roku 2004 proběhla v zemi neozbrojená Oranžová revoluce, vyvolaná nesouhlasem části veřejnosti s vítězstvím proruského kandidáta, premiéra Viktora Janukovyče. Janukovyč byl nařčen z volebních manipulací a Nejvyšší soud Ukrajiny nařídil výsledky voleb anulovat. V opakovaných volbách vyhrál jeho prozápadní oponent Viktor Juščenko. Oranžová revoluce poukázala na velmi křehké spojení "proevropské" západní a "proruské" východní části země.

Po politické krizi v dubnu 2007, kdy prezident Juščenko rozpustil parlament, vyhlásil předčasné volby a pokusil se převzít kontrolu nad jednotkami ministerstva vnitra, se v květnu situace opět uklidnila. Předčasné volby byly uskutečněny 30. září 2007. Největší počet hlasů v nich získala Janukovyčova Strana regionů (34%), těsně za ní se umístil Blok Julije Tymošenkové (31%). Po dlouhém vyjednávání byla 18. prosince zvolena premiérkou Julija Tymošenková, jejíž blok utvořil koalici s Juščenkovou Naší Ukrajinou; v parlamentu však měl jen těsnou většinu, která se rozpadla 6. června 2008, kdy z koalice vystoupili dva poslanci. Vláda Julie Tymošenkové pak definitivně padla 16.září 2008. To spustilo novou politickou krizi, kterou premiérka Tymošenková prohlásila za překonanou počátkem prosince 2008, kdy byla za pomoci bloku Volodymyra Lytvyna obnovena koalice BJuT a Naší Ukrajiny, přestože část Juščenkovy Naší Ukrajiny považovala smlouvu za neplatnou.

V roce 2010 vyhrál prezidentské volby, tentokrát i podle oponentů právoplatně, Viktor Janukovyč s 48 % hlasů. Strana regionů tak získala nejen křeslo premiéra a předsedy jednokomorového parlamentu, ale i post prezidenta. Přestože se Janukovič prezentoval jako silně proruský kandidát, nakonec dokázal Ukrajinu přiblížit i k Evropské unii (EU), neboť již v polovině roku 2013 se zdálo, že Ukrajina směřuje k podepsání asociační dohody s EU. Byla naděje, že by se Ukrajina tím výrazně přiblížila k budoucímu členství v této organizaci, ale zároveň by se se svými tehdy ještě dobrými vztahy s Ruskem mohla stát i jakýmsi "mostem mezi Východem a Západem". Vše se ale změnilo po rozhodnutí demokraticky zvoleného prezidenta Janukovyče a potažmo i ukrajinské vlády, která jen několik dní před připravovaným summitem Východního partnerství ve Vilniusu pozastavila 21.listopadu 2013 s ohledem k obtížné finanční situaci země (a Ruskem nabízené pomoci) přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, neboť Janukovyč označil tuto dohodu za zatím nevýhodnou pro Ukrajinu.

Pouhý den poté, v pátek 22.listopadu 2013, zaplavila Kyjev a západní část Ukrajiny vlna demonstrací. Před Vánoci 2013 se na největší manifestaci na hlavním kyjevském náměstí sešlo až 200 tisíc lidí a série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan, se přenesla i do některých dalších ukrajinských měst. Uvědomíme-li si, že Ukrajina má kolem 43 milionů obyvatel, jednalo se skutečně o hrstku lidí.

V prosinci 2013 odmítla Evropská komise, což je exekutivní orgán EU, poskytnout Ukrajině několikamiliardový balík pomoci výměnou za podpis asociační dohody. „Dnes už to pro EU není žádný problém Ukrajinu dotovat.“

 

 V lednu 2014 začala situace eskalovat poté, co povstalci použili střelné zbraně proti pořádkovým složkám a na ulicích se objevili první mrtví. Od 18.února 2014 již nepokoje přerostly v ozbrojené střety a prezident Janukovyč uprchl po nezdařeném vyjednávání s opozicí (navzdory účasti ministrů zahraničí Německa a Francie) a dalších dramatických událostech dne 22. února s pomocí ze země.

V reakci na události demonstrovali proruští aktivisté na podporu Janukovyče na východě a jihu země (tzv. Antimajdan). V Doněcku koncem února se za tímto účelem sešlo několik desítek tisíc lidí a doposud autonomní Krym usiloval o úplné odtržení od Ukrajiny. 16.března 2014 se konalo referendum o samostatnosti Krymu a následném připojení k Ruské federaci. Toto referendum na Krymu bylo vyhlášeno v souladu s platnou Ústavou Ukrajiny, která to umožňovala. V tomto referendu se voliči absolutní většinou rozhodli pro nezávislost na Ukrajině. Platnost referenda je však zpochybňována západními mocnostmi s tím, že výsledky byly dopředu napsány v Moskvě. „Co se mi nehodí pro můj zájem, je logicky zpochybněno.“

Krymský parlament přesto 17. března 2014 vyhlásil nezávislý svrchovaný stát s názvem Republika Krym, který okamžitě poté požádal o vstup do Ruské federace jako její nový subjekt.

Dne 25. května se na Ukrajině uskutečnily prezidentské volby. Nekonaly se však na celém jejím území. Vítězem se stal oligarcha Petro Porošenko.

Proruské nepokoje na východní Ukrajině, které vypukly po svržení prezidenta Janukovyče, se vystupňovaly v ozbrojený konflikt mezi ukrajinskou vládou a silami v Doněcké a Luhanské lidové republice. Kvůli bojovým operacím uprchlo z východní Ukrajiny do Ruska jen do 5. srpna 2014 více než 730 000 lidí.

Došlo také na zákaz komunistické strany Ukrajiny. Zákaz prý je zcela v souladu se zahraničně politickou orientací »Nové Ukrajiny«, neboť KS Ukrajiny prý vždy podporovala vazbu své země na Rusko. Strana se nebude mít možnost zúčastnit voleb a nesmí vyvíjet činnost.

         Tento zákaz je však protiústavní, neboť o zákazu strany rozhodl svým výnosem ministr spravedlnosti, který k tomu není oprávněn. KS Ukrajiny dále funguje a připravuje se k volbám. Navíc jde o jasnou paralelu s podobným vývojem jako v Německu po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Tam také zakázali komunisty po požáru Reichstagu. Fašizující ideje jsou velmi podobné a nezměnily své způsoby ani po 80 letech, příkladem toho může být »humanitární upalování v Oděse«, což považuji za oxymorón, stejně jako například »humanitární bombardování« v Jugoslávii.

A v tomto chronologickém výčtu bych mohl pokračovat dále a dále. Domnívám se však, že se mi již podařilo v krátkosti shrnout jaká byla a je situace na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu. Jedním slovem by se dala nazvat jako „velmi nestabilní či nestálá“.

Vrátím-li se k vývoji ekonomiky na Ukrajině po získání nezávislosti, musím opětovně konstatovat, že její dnešní HDP jako snad jediný ze zemí bývalého východního bloku, dnes nedosahuje ani čísel z doby před rozpadem Sovětského svazu a očekává se další propad. A to i přes ten fakt, že Ukrajina nikdy nemusela platit za důležité suroviny jako je ropa a plyn tržní cenu, ale měla s Ruskem dohodnuty výhodnější podmínky. A to nehovořím o tom, že Ukrajina mnohdy tyto podmínky nedodržovala a své závazky sice uznávala, ale nehradila.  Dle nejnovějších údajů prohloubila ukrajinská ekonomika svůj propad v prvním čtvrtletí letošního roku na 17,6 procenta z 15 procent v předchozím kvartále. Celkový pokles v letošním roce se dle MMF odhaduje na 5,5 procenta. Žádné pozitivní zprávy. Ukrajina už v březnu dostala od MMF prvních pět miliard dolarů (121 miliard korun). Během čtyř let to má být 17,5 miliardy dolarů a celková pomoc, včetně úspor z restrukturalizace ukrajinského dluhu, má být 40 miliard dolarů (968 miliard korun). V důvodové zprávě asociační dohody s Ukrajinou lze zjistit, že implementace bude stát Ukrajinu dalších 104 miliard dolarů, které Ukrajina nemá, a není jasné, odkud je chce vzít

Co se Krymského problému a dodržování ústavy týče je nutné opět připomenout, že když v roce 1992 vyhlásila Ukrajina nezávislost, bylo v prohlášení konstatováno, že Ukrajina bude navždy neutrální stát, a toto bylo implementováno v roce 1996 do ukrajinské ústavy. Takže v roce 1994, když byly Ukrajině garantovány její hranice, byly garantovány neutrální Ukrajině, ovšem Ukrajina, když v roce 2008 začala v rozporu s ústavou hovořit o vstupu do NATO, jednala naprosto v rozporu s ústavu a z ústavy se stal tudíž irelevantní dokument. Toto lze označit za naprostou ignoraci práva, neboť na jedné straně vlastní ústavu sám popírám a ohýbám a na straně druhé, vyžaduji, aby druzí sami podle platné ústavy a možností které dává, nejednali a toto právo jim upírám.

O své právo na autonomii se začali hlásit také Zakarpatští Rusíni. Oblast která byla mezi světovými válkami součástí Československa a k Ukrajinské SSR byla připojena po konci té druhé. Rusíni se ve svých požadavcích odvolávají na referendum v roce 1991, v němž se velká většina obyvatel Zakarpatska vyslovila pro autonomní status. Ten ale Kyjev Zakarpatsku nikdy nepřiznal. Letos v dubnu vytvořili na západě Ukrajiny představitelé národnostních menšin Rusínů, Maďarů a Rumunů - Shromáždění zakarpatských národností, které má sjednotit snahu o prosazení jejich menšinových práv. Organizace údajně sdružuje na milion obyvatel ukrajinské Zakarpatské oblasti, tedy asi 90 procent lidí, kteří v nejzápadnější části země žijí.

Co se posledního vývoje samotného konfliktu na východě Ukrajiny týče, aktuálně se konstatuje, že vyhnal do zahraničí 878 tisíc lidí, tvrdí OSN. Dalších 1,3 miliónu lidí, kteří byli nuceni opustit své domovy, jsou uprchlíky ve vlastní zemi. Podle odhadů OSN potřebuje zhruba pět miliónů lidí na Ukrajině humanitární pomoc.

Ve čtvrtek dne 4.6. tohoto roku ukrajinský prezident Petro Porošenko v parlamentním projevu varoval před rozsáhlou invazí, přiznal, že k odražení poslední ofenzívy separatistů u Marjinky ukrajinská armáda nasadila těžké zbraně. Ty přitom měly být podle minských dohod staženy od linie příměří. Použity měly být údajně houfnice ráží 122 a 152 mm.

Do toho všeho se z Ukrajiny dovídáme informaci o tom, že gubernátorem ukrajinské Oděsy se stav bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili. Politik, který je nyní ve vlasti stíhán za údajné zneužití pravomocí a žije v exilu. Podráždění na překvapivé rozhodnutí Kyjeva zavládlo i v Tbilisi. Současný gruzínský prezident Giorgi Margvelašvili předchůdce odsoudil za to, že přijal ukrajinské občanství, čímž se podle něj vzdává gruzínského. Podle ukrajinských komentátorů může být pro Saakašviliho, o jehož uplatnění v rámci ukrajinské státní správy se dlouhodobě spekuluje, Oděsa jen přestupní stanicí. Vždyť je zcela zřejmé, že pro gruzínského exprezidenta není gubernátorský post vysněnou metou,“ napsal ukrajinský novinář Serhij Rudenko. Styl politické práce Michaila Saakašviliho byl vždy v prezentování každé hrozby ať už vojenské nebo politické. Dnes už ale snad všichni ví, že jde jen o někým nastrčenou figurku. Nebudu zde spekulovat kým, ale domlívám se, že je to velmi zjevné.

Podle úplně aktuálních informací prezident Petro Porošenko byl velmi šokován ze současného dění v Kyjevě a vlnou násilností spojenou se vzestupem pravicových sil. Při výbuchu během demonstrace byli před parlamentem zabiti tři členové národní gardy a další důstojník zůstal v kómatu. Zraněno bylo na 140 lidí. Exploze byla údajně způsobená výbuchem granátu.

Porošenko nazval tento útok „proti-ukrajinskou akcí" a požadoval, aby „všichni organizátoři a představitelé politických sil nesli plnou zodpovědnost." Demonstrace byla zorganizována jako protest proti plánu na zvýšení autonomie separatistických enkláv na východě Ukrajiny, který by mohl snad přinést konečně mír. Dle dostupných informací byla exploze způsobená takzvaným batalionem Sich – dobrovolnickou policií zformovanou v Kyjevě stranou Všeukrajinské sdružení „Svoboda, která je silně pravicová a která sympatizuje s ministerstvem vnitra. Z toho jasně vyplývá, že není pod kontrolou ani vnitřní situace v Ukrajině, když nepočítáme oblasti bojů. 

 

Ze všech těchto i mnoha dalších zpráv které se na nás hrnou, je třeba si skutečně položit otázku, zda je dnes ta pravá doba tuto asociační dohodu ratifikovat. Domnívám se, že ani mnozí Ti z Vás kteří budou hlasovat pro, to nedělají z lásky k Ukrajině, ale z nenávisti k Rusku a snaze jej oslabit. Jak jsem sám již v předchozích vystoupeních konstatoval, nejsem zarytý odpůrce budoucího členství Ukrajiny v EU, pokud tedy bude Unie ještě existovat, ale jako země se kterou o tom začneme mluvit, až si vyřeší své problémy. K jejich řešení musíme být nápomocni, ale tuto asociační dohodu schvalovanou v této době za něj nepovažuji, neboť si jej může stávající vedení Ukrajiny vykládat, jako naprostý souhlas s jeho postupem.

Závěrem znovu konstatuji, že my jako volení představitelé České republiky se zodpovídáme našim občanům za rozhodnutí, které děláme. Já sám v tuto chvíli nejsem připraven hlasovat pro další přibližování Ukrajiny k Evropské unii, neboť to nyní nepovažuji za věc, která by byla pro občany České republiky prospěšná.

Děkuji Vám za pozornost.