Velká Polom 17. dubna 2016

Dámy a pánové, veteráni, vzácní hosté!

Po roce se opět scházíme u památníčku letců Komleva a Kjotova a opět máme příležitost vzpomínat na rok 1945, na osvobození Československa, na zničené hodnoty ale hlavně na zničené osudy miliónů lidí, těch lidí ze všech kontinentů, kteří byli zavlečeni do nejničivější války, jakou lidstvo poznalo.

Zanedlouho se takto sejdeme v Opavě, Ostravě, Karviné, Orlové a v mnoha dalších městech, městečkách a vesnicích. Budeme připomínat hrdinství, odsuzovat nacistické zločiny a apelovat na to, aby se ony hrůzy nikdy neopakovaly.

Nejinak tomu bylo i v předchozích letech. Ale od loňského roku je tu - alespoň v mé hlavě či duši - něco nového. Něco, co tíží jako balvan.

A nejsem určitě sám zde na tomto místě, koho pronásleduje stejně špatný pocit. Protože jsme dostali strach, obyčejný lidský strach, že těch 71 let podobných setkávání, projevů a slibů nepadlo na úrodnou půdu.

Že nám hrozí, že na naší zemi - na naší české zemi přibudou nové pomníčky, pomníky a možná i válečné hřbitovy. Že znovu budou plakat matky, že znovu se rodiny budou vydávat na cestu s tím, co unesou ve svých rukou, protože jejich domy budou převráceny v trosky a člověk člověku se stane vlkem. A já se ptám proboha proč?

Na tomto místě zahynuli dva mladí muži, ale pro nás symbolizují třicet miliónů sovětských lidí, deset miliónů Němců, deset miliónů Číňanů, šest miliónů Poláků, čtyři milóny Indonésanů, půldruha miliónu Jugoslávců a já nemám sílu vyjmenovávat další a další milióny padlých, zemřelých, umučených.

Pro nás, kteří jsme se narodili v míru, pak tito mladí muži symbolizují oběť, přinesenou dvěma následujícím pokolením a jejich představitelům, aby nepodlehli pokušení všechno zopakovat.

Jenže já to pokušení tady vidím a určitě nejsem sám. A nejen pokušení, ale zcela promyšlené kroky k tomu, aby Evropa se opět stala bojištěm. Z jihu k nám míří kolony migrantů, kterým někdo řekl, že cesta do Evropy je cestou do ráje, narychlo postavené ploty se snaží vzít útokem, jakoby státní hranice byly něčím, co lze překračovat jako brázdy na zoraném poli. Brání jim v tom pár policistů s vodními děly.

 

Na první pohled mírová Evropa rezignovala na své ozbrojené složky. Avšak co zjišťujeme? Armády NATO provádějí cvičení u hranic s Ruskem. A cítí se "ohroženi" přítomností ozbrojených sil Ruské federace, že jejich letadla, létají "moc blízko" jejich křižníků. A já se ptám, hej, Joe, Jime, Nicku, nebo jak ti říkají, co děláš tak daleko od domova? Proč si na Rusy stěžuješ pár kilometrů od jejich hranic v Baltském nebo v Černém moři? Proč nehlídáš tam, kde máš? Já vím, už ses těšil na svou novou základnu v Sevastopolu, ale nevyšlo ti to.

A nevyjde. Protože ruské lidi zavazuje oběť takových, jakými byli Komlev a Kjotov. Můžete je peskovat, kárat, můžete je vylučovat z organizací, které sami zakládali, přenášet na ně sankce, ponižovat je dezinformační válkou, drtit je vojensky, ale nikdy je nedonutíte žít vkleče. Nedokázali to Čingischánovi lučištníci, nedokázali to polští kozáci, nedokázala to Napoleonova Stará garda, nedokázal to výkvět hitlerovských divizí, nedokáže to nikdo.

Ruským lidem to nedovolí vlastenectví, nedovolí to síla a hrdost, ale především to nedovolí vzpomínka na takové lidi, jakými byli Komlev a Kjotov. A kdy si toto poučení připomenout, než dnes.

Protože válka je od nás blíž, než si myslíme. ANIČKA KOSTENKO zahynula, když jí ještě nebyly tři roky. Spolu s rodiči přijela z Šachťorska na dětskou pláž města Zugres východně do Doněcka, která byla pokládána za bezpečné místo i v době bojů. Celá rodina Kostenkových byla na pláži, když začalo bombardování ozbrojenými silami kyjevské soldatesky. Podle svědků události zabily kazetové bomby dvacet lidí, z toho tři děti.

Julia Čičerina, ruská písničkářka, napsala o tom píseň, kde se zpívá:

 

Takže dnes tu nejsme jen s myšlenkou na Komleva a Kjotova, ale také za malou Aničku Kostenko a za všechny mrtvé děti, které se staly oběťmi nejodpornější hry dospělých, které se říká válka. A proto určitě platí to, o čem mluvím neustále.

Musíme TO říkat druhým, musíme TO křičet:

Chceme žít v míru, chceme žít ... Je to moc velké přání?

(video reportáž pietního aktu viz. https://ostrava.kscm.cz)