Velké privatizační lži a lidé s prázdnými peněženkami
Na počátku devadesátých let minulého století tehdejší vládní špička chtěla rychle uskutečnit majetkový přesun a vytvořit si tak základnu pro moc a bohatství úzké skupiny lidí. V místnostech se povalovaly stohy privatizačních projektů, u nichž na kvalitě příliš nezáleželo.
A už vůbec ne na tom, zda budoucí vlastníci dají lidem perspektivu zaměstnání, natož pak na mnoho let. Váhavce Václav Klaus omámil kupónovou privatizací, po níž měl být každý občan akcionářem jako z amerických filmů o zbohatlících žijících z dividend.
Kdo pořád měl nějaké nejapné námitky, že by fabriky alespoň neměly být rozprodávány za babku zahraničním zájemcům, tomu se odseklo: »Však si továrny nemohou odvézt.« Což o to. Někteří sice následně neodvezli budovu, ale »jen« zařízení z ní. Je otřesné, že výtěžek za šrot byl vyšší než zaplacená cena za celý provoz. Jiní továrnu zavřeli, aby se zbavili konkurence. Tak u nás vznikala zbořeniště, kde se prohání vítr a sběrači traverz. Aby to tak nebilo do očí, začal se používat pro zničené průmyslové areály anglický název brownfield. To zní téměř poeticky.
Jistěže se našli i nabyvatelé v tehdy lukrativních odvětvích, kteří podnikali s výhledem na velké zisky. »Soukromý vlastník se umí postarat lépe než stát,« znělo další z hesel. Nu ovšem. Dokud to vynášelo, miliardové zisky mizely na kontech v zahraničí. Ať už v mateřských podnicích českých filiálek nebo na osobních účtech českých velkopodnikatelů. Soukromí vlastníci se postarali lépe. O sebe. Když to tak nesype, klidně půjdou o dům dál k ještě levnější pracovní síle, nebo všechno zavřou. Jistěže ne všichni.
Ale současná situace v Moravskoslezském kraji ukazuje, kam vedly velké privatizační lži, po nichž, žel, i nezanedbatelná část zaměstnanců volila pravicové strany, které je šířily. Teď lidé uvázaní na špagát hypoték, protože vlastnit je přece to hlavní, s hrůzou čekají na chvíli, kdy pohlédnou do prázdných peněženek. Nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že si většina už nemyslí, že nezaměstnaní jsou flákači, kterým se nechce dělat. Ale že spousta lidí o práci přišla ne vlastním zaviněním a přes veškerou snahu nemůže novou sehnat.
Myslím si, že je načase, aby si lidé přestali kupovat lístky na hru na »spásné« miliardáře, kteří se o ně nejlépe postarají. Zkušeností je přece za uplynulé téměř čtvrt století víc než dost. Místo poslouchání populistických hesel stojí tentokrát za to prolistovat volební programy a zjistit, kdo balamutí a kdo nabízí východiska z této situace. KSČM se netváří, že stát by měl dát ruce pryč od ekonomiky a doprivatizovat ještě to, co je dosud státní. Naopak navrhujeme řadu konkrétních kroků k oživení ekonomiky i k usměrňování rozvoje a struktury průmyslové výroby. A že se na to vydají peníze ze státní pokladny, jak křičí oponenti? Cožpak nás dost nestály právě ty velké privatizační lži? Když budeme investovat do vzniku nových, perspektivních pracovních míst, tak se to vyplatí. Pro MS kraj by významnou pomocí bylo i vyrovnání dluhu za ekologické zátěže. Ekonomika přece má zajišťovat lidem živobytí, ne být nepochopitelným strojem na zisky jedinců.