Všude chtějí lidé žít normální život bez válek

12.12.2012 20:17

 

Rozhovor s politickou umělkyní Tamarou Moyzes.


Co dělá těsně před koncem starého roku umělkyně a aktivistka bojující proti xenofobii, rasismu a za porozumění mezi národy?

 
Poslední tři měsíce jsem strávila na pracovních cestách, vystavovala jsem a přednášela v Mnichově, Helsinkách, polském Konině a rakouském Štýrském Hradci. Tam se na festivaluSteirischer Herbst setkali mezinárodní političtí umělci a aktivisté. Já jsem prezentovala svou novou instalaci s názvem Kdo mlčí, souhlasí!, která upozorňuje na neonacistické antiromské demonstrace v Čechách. Mou poslední zahraniční návštěvou před příchodem nového roku byly Izrael a Palestina, kde jsem strávila celý listopad.
 
 
Kde jste konkrétně byla a čím jste se tam zabývala?
 
Navštívila jsem Jeruzalém, Tel Aviv, Ramalláh a jižní Hebron. V Jeruzalémě jsem v rámci projektu Middle East Europe pořádala v Galerii Yaffo 23, která patří Akademii výtvarných umění Bezalel, konferenci. Na této konferenci s příznačným názvem Artivism (spojení art aaktivismu) jsem představila dvě umělecké skupiny - Group Etcetera… z Chile a Argentiny a Femen z Ukrajiny. Záměrem bylo izraelskému publiku představit mezinárodní umělecké skupiny a jejich strategie. Schválně jsem vybrala reprezentanty z těchto zemí, jejichž politická situace není jednoduchá a jejichž umění a aktivismus jsou přenosné i pro řešení situace na Blízkém východě.
 
Ve Východním Jeruzalémě jsem pořádala výstavu ve veřejném prostoru nazvanou Cube for Palestine (Kostka pro Palestinu).
 
 
Co jste touto výstavou chtěla sdělit?
 
Výstava reagovala na izraelský zákon o palestinských vězních, kteří v mnoha případech čekají ve vězení na rozsudek i několik let. A to i v případě jejich neviny. Toto téma se podařilo dostat i do mezinárodních sdělovacích prostředků v důsledku hladovky, kterou drželi palestinští vězni. Problematika zůstává aktuální až do doby, dokud se zákon nepodaří změnit. Této výstavy se spoluúčastnili i umělci z ČR - Milan Kozelka, Milan Kohout a Petr Motyčka.
 
V Ramalláhu jsem se na Mezinárodní akademii výtvarných umění zúčastnila workshopu, který organizovala již zmíněná argentinsko-chilská umělecká skupina Etcetera… Zároveň zde proběhlo Mezinárodní bienále Qualandia, na kterém vystavovalo několik palestinských umělců, s nimiž spolupracuji - např. Chaled Jarrar a Jumana Manna. Díla obou umělců mohli čeští návštěvníci zhlédnout letos v lednu na výstavě Middle East Europe v Centru současného umění DOX v Praze.
 
 
Jaká témata zpracovávají palestinští umělci?
 
Převážně je to okupace nebo převrat v Sýrii, který se týká i palestinských uprchlíků žijících v Sýrii bez dokladů. Ty totiž navzdory nepokojům posílají z jordánských hranic zpět do Sýrie. K tomuto problému se např. vyjadřuje v rámci výstavy Cube for Palestine umělkyně syrského původu žijící v Maďarsku Roza El-Hassanová. Chaled Jarrar představil svou novou sochu z cyklu Beton a také video, jež ukazuje, jak rozbíjí separační zeď a z jedné její části vyrábí jakýsi objekt ve tvaru fotbalového míče. Je to tedy protest proti této zdi. Víte, je moc těžké být palestinským umělcem a nezaobírat se okupací, tedy každodenní realitou. Ovšem, obdobná témata rezonují i v tvorbě izraelské. Mezi izraelskými umělci je skoro nemožné najít pravicově smýšlející.
 
Jak je situace zvláštní a jak to působí na běžné lidi, přiblížím na příběhu dvou mých přátel. Jeden je izraelský dokumentarista Jošua Faudem, druhý Palestinec Chaled Jarrar. Jošua zažil při svém natáčení bombový útok v Tel Avivu, při němž mu zahynuli dva blízcí kamarádi a on musel být svědkem jejich smrti. Chaled byl zase osobní ochrankou Jásira Arafata a v období druhé intifády byl postřelen. Když ho sanitka vezla do nemocnice, našli ho izraelští vojáci, kteří podle uniformy pochopili, o koho se jedná. Kdyby nebyla na místě čistě náhodou jeho známá z Červeného kříže, pravděpodobně by ho nechali vykrvácet. Oba trpí traumaty, ztrátou paměti, mají problémy se spaním. V českém kontextu je to nepochopitelné.
 
 
V uplynulých týdnech znovu vzplál izraelsko-palestinský konflikt. Protože máte přátele jak v Izraeli, tak v Palestině, řekněte, jak se prostí lidé dívají na tuto válku?
 
Válka začala den poté, co jsem se vrátila z Ramalláhu do Tel Avivu. Co bylo pro mě úplně surrealistické, že v období války je mnohem složitější, dokonce nemožné, se s izraelským pasem, který mám, dostat přes vojenský přechod na okupovaná území.
 
Když začala hučet v Tel Avivu první siréna, myslela jsem si, že je to pouze planý poplach. Naposledy totiž padaly rakety na Tel Aviv před 21 lety. První, co mě napadlo, bylo vyjít na balkón a zjistit venku skutečnou situaci. Když však všichni utíkali do krytu, pochopila jsem, že siréna je zcela vážná a že jsem tedy ztrácela drahocenný čas - vždyť člověk má za 70 sekund dojít do úkrytu. Rychle jsem utíkala do ledničky, sebrala vodu a láhev pálenky a běžela do krytu.
 
 
Proč vodu a proč pálenku?
 
Vodu, abych neumřela žízní v případě, že budu zabarikádována pod troskami domu, pálenku na dezinfekci ran v případě, že by se něco stalo. A ostatně i na psychické posilnění. Náhle jsem uslyšela šílený rachot a bylo mi jasné, že raketa spadla. Pocit to není příjemný, při vědomí, že kdyby spadla přímo na náš dům, ani kryt nepomůže.
 
Při další siréně jsem dostala SMS od přítelkyně z ČR, která mi napsala: »Myslím na Gazu.«Běžím s mobilem a říkám si: »No, mohla by se zajímat i o přítelkyni, která právě běží do krytu v Izraeli.« Naopak od palestinských přátel ze Západního břehu jsem dostávala každý den SMS s dotazy, zdali jsem v pořádku, a že na mě myslí.
 
Tento paradox vzniká tím, že každá současná válka se dělí na dvě reality – mediální a osobní. Do ČR přišly informace, na které straně je kolik obětí, a popis ve válce používané »technologie«. Samozřejmě, že jsme měli všichni politický názor na válku, ale v období jejího trvání jsme cítili jen deziluzi. Držela nás jen představa přetrvávajícího přátelství a záblesky lidskosti v médiích a na komunikačních serverech, které dokazovaly, že Palestinci a Izraelci si na té lidské bázi dokážou spolu povídat.
 
Dám vám další příklad: V období této války izraelská televize sledovala přenosy Hamásu a naopak. Přičemž najednou se izraelský moderátor propojil s palestinským přímo ve vysílání. Palestinský moderátor pochválil izraelského a začala mezi nimi osobní diskuse. Nakonec se shodli, že by mělo být podepsáno příměří. Přes válku vznikla na Facebooku stránka Israel Loves Palestine, jejímž sloganem bylo: »Teď více než jindy stojíme spoluPalestinci, Izraelci:Toto není naše válka.« Připomínám to proto, že v mezinárodních médiích je málokdy viditelné, že civilisté, občané na obou stranách (nikoli extremisté), chtějí žít normální život bez válek. Samozřejmě, že každodennost pod okupací znamená jinou realitu, ale válka traumatizuje obě strany. Věřte, že vysvětlit dítěti v krytu, že ačkoli padají rakety, se nemá bát, je stejně těžké pro palestinskou i izraelskou mámu.
 
 
Projevuje se i ve vaší tvorbě tento nenormální stav mezi sousedy?
 
V mé osobní tvorbě se to odrazilo především v období druhé intifády, kterou jsem strávila s izraelskými a palestinskými aktivisty na okupovaných územích. V současnosti se tímto tématem zaobírám především jako kurátorka či dokumentaristka. Uvidíme, jak se na mé tvorbě projeví můj připravovaný tříměsíční pobyt v Tel Avivu.
 
 
Na sklonku listopadu došlo k přelomovému hlasování ve VS OSN, kdy drtivá většina členských států souhlasila se zvýšením statusu Palestiny, jen devět států bylo proti a 41 se zdrželo. Jak to hodnotíte?
 
Osobně si myslím, že toto uznání je sice potřebné, ale momentálně je to jen gesto. Pokud nebude jasné, jaké hranice má Palestina, pokud se neujasní zákon návratu a nepřestane se stavět na okupovaných palestinských územích, což jsou nejpalčivější otázky Blízkého východu, prakticky se toho mnoho nezmění. Na druhé straně předpokládám, že funkčnost v praxi bude viditelná v blízké budoucnosti po vzniku nových zákonů. Co je důležité, že Palestina bude mít jinou pozici a sílu při žalobě na Stát Izrael za válečné zločiny. Ekonomicky je Palestina závislá velkou částí na Izraeli, což je problematický faktor k opravdovému osamostatnění.
 
Je pravdou, že izraelská vláda se obávala tohoto momentu, tedy hlasování, a nedávná válka byla, dle mého názoru, předvolební snahou izraelské pravice o zvýšení pozic Hamásu. Izrael má měsíc před volbami a Palestina posunula své volby na rok 2013. Jestliže by v Palestině vládla mezinárodní teroristická organizace, je jisté, že by OSN samostatnost Palestiny neuznala.
 
Obávám se, že pokud Palestinci nebudou žít v rovnoprávnosti, nebudou mít co ztratit. Utlačování a ponižování, které se děje a předává se z generace na generaci, »arabské jaro«, dění v Egyptě atd. působí i na atmosféru v Palestině. Můj osobní názor je ten, že by měl existovat jeden stát dvou národů. Už od roku 1976 tento návrh leží na stole.
 
 
Není to fikce?
 
Ano, vím, že při momentální politické náladě je to fikce, ale úlohou umělce a aktivisty je přece poukazovat na alternativy. Ostatně, na výstavě Middle East Europe jsme dali příležitost i umělcům, kteří reagovali právě na téma vzniku palestinského státu. Tito umělci přinášeli řadu variant, jak to řešit, samozřejmě fiktivně, často sarkasticky, a tím nastavovali zrcadlo realitě. Je symbolické, že právě tato výstava byla ukončena po dvou letech putování letos 1. prosince v rámci projektu Cube for Palestine. Stalo se to po uznání Palestiny za nečlenský stát OSN. Já v tom vidím jakýsi uzavřený kruh.
 
 
Jaké jsou vaše plány pro příští období?
 
Chystám se z výstavy Middle East Europe udělat jakési putovní bienále. Ráda bych pokračovala s prezentací palestinských a izraelských umělců v Evropě a na Blízkém východě, přičemž se tato spolupráce bude týkat jak aktivistických videí, tak činnosti mírových organizací. Snažím se na každé výstavě o toto propojení.
 
Na tématu příštího ročníku budu pracovat, jak už jsem uvedla, v Izraeli, kam odjíždím v polovině února. Jinak dopředu zpravidla nemedializuji, co mám konkrétně v plánu. Až něco bude, určitě se o tom veřejnost dozví v pravý čas.
 
 
Co říkáte jako feministka návrhu směrnice Evropské komise, podle níž by se měl zvýšit počet žen ve vedeních velkých firem na 40 %?
 
Považuji za smutné, že v 21. století stále neexistuje vyrovnanost mezi ženami a muži v pracovních poměrech, především v platech. Ještě stále má žena na stejné pracovní pozici nižší plat než muž. Tuto realitu považuji za přetrvávání evropského patriarchalismu, na který bychom si měli vždy vzpomenout, soudíme-li muslimský svět a jeho přístup k ženám.
 
 
Autor: Monika HOŘENÍZdroj: Haló noviny