Vystoupení poslance KSČM M. Opálky na 39. schůzi PČR konané v pátek 27.4.2012 k hlasování o vyslovení důvěry vládě ČR

02.05.2012 13:05

Děkuji, paní předsedkyně. Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, vystupuji jako osmý z poslaneckého klubu KSČM a zřejmě poslední. Byl jsem požádán, abych své vystoupení pokud možno zkrátil, protože hodně toho zaznělo. Na druhé straně, pan ministr financí mě upozorňoval, že pokud nebudu mluvit aspoň 45 minut, že si mě přestane vážit. Takže teď jsem samozřejmě rozpolcen, zda veřejné prohlášení, které jsem učinil přes tento mikrofon... Dodržím ten limit radši menší.

Ale úvodem. Dnes je zvláštní pátek. Padla vláda v Jordánsku. Jak jsme se dočetli, 235 poslanců v Rumunsku proti 9 položilo vládu v Rumunsku a ČR je na řadě. Musím říci, že situace není jednoduchá jenom v ČR.

 

Já bych chtěl hovořit především k problematice sociální politiky. Nebudu uvádět všechny argumenty, které jsem již uváděl při projednávání různých zákonů, a proto bych se zaměřil spíše na některá fakta, která zapomněl pan premiér uvést, když uváděl ta, která si myslí, že hovoří pro tuto vládu.

Úvodem bych ale řekl, že situace, která nejenom od ledna, ale už v minulém roce byla na transformovaném Úřadu práce ČR, a doutná to tam stále, situace, jak ji hodnotí Národní rada zdravotně postižených, důchodcovské organizace a avíza, která dostáváme z krajů, ale i z obcí a v dnešní době především od poskytovatelů sociální péče, se samozřejmě odrazila na odbory organizované demonstraci spolu s dalšími iniciativami. A já bych to nehodnotil, jako že odbory překročily své kompetence, protože vždy v této republice, pokud se občanům něco nelíbilo a chtěli změnu, museli vyjít do ulic. A koneckonců odbory jsou také od toho, aby hájily zájmy občanů, a pokud to neznáme, tak je třeba říci, že celá historie vzniku levicových politických stran je založena především na práci odborů, které, když chtěly uplatnit svá práva, potřebovaly vlastní politickou reprezentaci.

Mohli bychom zde číst i řadu osobních lidských příběhů, které by dokreslily situaci, která je v řadě domácností, ale já bych chtěl předeslat: Za 22 let od politického a majetkového převratu politické elity v ČR prohospodařily důvěru národa v politiku, ale také v politiky. A je třeba říci, že napříč politickým spektrem, neboť občané již nerozlišují, kdo v Poslanecké sněmovně hájí jaký zájem, jak hlasuje, o čem hovoří. Tato situace je samozřejmě velice složitá a občané se radikalizují. Dlouho byly politické špičky a jejich pomocníci, ale i občané uspokojováni z peněz z výprodeje státního majetku, z toho, co nahospodařily předchozí generace. Peníze však zákonitě musely jednou dojít, a tak se začalo jít na dluh. A k tomu velkému dluhu 1,6 bilionu korun je třeba prakticky připočíst i ty peníze, které získal stát a obce v privatizačních procesech, a to je už zcela jiné kafe!

Vyvoleným pravice ubrat nechce, a tak se hledají zdroje u tzv. střední příjmové třídy občanů, neboť na těch nejchudších již není co brát. Neoliberalismus zachvátil značnou část Evropy a Mezinárodní měnový fond a jeho Světová banka zde dohlíží na to, aby se tento vývoj neodchyloval a finanční kapitál byl spokojen. Ve prospěch těchto zájmů vykonávají svou misi v ČR vlády zejména od 2. poloviny roku 2006. A proto jsme slyšeli z úst premiéra především strašení, strašení a strašení, ale i sebechválu. Vláda má dle pana premiéra díky své rozpočtové politice dobrý kredit. Nu, možná od ratingových agentur, ale rozumný člověk a hospodář se na naše hospodářství dívá jinak. Byly nezodpovědně, ale promyšleně omezeny příjmy do veřejných rozpočtů. Vedle toho i Česká národní banka nespala a vyměnila zlaté cihly, jejichž hodnota stoupá, za cenné papíry, jejichž hodnota klesá. Stát i obce se zbavily majetku, jednorázové příjmy se utratily, za nájmy už nic neplyne a nyní peníze chybějí všude, kde se podíváte. Nechybějí jen za vysokými neprůhlednými ploty objektů, které hlídají soukromé bezpečnostní agentury. A tak každá vláda počínaje 2. polovinou roku 2006 přijala tzv. batoh. Zákon číslo 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, batoh Mirka Topolánka. Zákon č. 362/209 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2010, zákon, říkalo se někdy Fischera, někdy Janoty. Zákon č. 347/2010 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti MPSV, který byl po rozhodnutí Ústavního soudu v dalším roce nahrazen totožným zákonem, ale pod číslem 364/2011 Sb., batoh Nečasův či Drábkův. A k tomu samozřejmě celá řada dalších legislativních změn, které se udály nejenom na úseku, který garantuje Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Došlo to tak daleko, že se hovoří o tom, že sociální stát je mrtev, že se přežil a že je příčinou neúspěchů, které dneska v Evropě jsou. Nikdo se nedívá na to, že tam, kde sociální stát udržel své pozice, se vyrovnávají s problémy krize, nezaměstnaností daleko lépe než v těch státech, které se daly na platformu neoliberalismu. Sociální stát prý marně usiluje o ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností, což se samozřejmě neoliberálům nelíbí, a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Tento růst a rozvoj nemůžeme hledat na příkladu Řecka, ale třeba na příkladu Finska, Švédska apod.

Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří zajišťování prosperity, omezování chudoby, zajišťování sociální rovnosti, zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluze, zajišťování sociální stability a zajišťování nezávislosti jednotlivců. Řekněte mi, kolegyně, kolegové, co je na těchto principech mrtvého, v čem se tyto principy přežily? Myslím si, že tomu tak zdaleka není.

V čem je tedy základní problém? Základní problém ČR je ve výkonnosti její ekonomiky. Jestli se stále potýká někde na 60 % produktivity práce, jestliže tvorba hrubého domácího produktu neodpovídá průměru EU, není to záležitostí zaměstnanců. Ti vykonávají práci, kterou jim přiděluje zaměstnavatel. Technický rozvoj, produktivita práce je otázka majitelů firem, způsobu řízení atd. atd. V této oblasti je základní rezerva, kde najít peníze. Jenomže ty peníze při novém vytvořeném produktu se rozdělují jinak, než bylo zvykem.

Když se podíváme na graf, který nehovoří jenom o České republice, ale o celé Evropě od roku 1995 do roku 2007, a trend pokračuje i v roce 2012 a dále, tak vidíme, že přerozdělování tohoto nového bohatství je ve prospěch majitelů a v neprospěch zaměstnanců. Podíl mezd klesá a podíl zisku roste. Ano, je to přesně podle teorie liberalismu, konzervatismu, je to v kontraprodukci s vývojem sociálního státu.

 

Podíváme-li se na minimální a průměrné mzdy v Evropské unii, vidíme, že nejenom Česká republika, ale samozřejmě směrem na východ je to oproti evropské patnáctce nesrovnatelné. Dumping, který Česká republika zajišťuje finančnímu, průmyslovému či zemědělskému kapitálu, je obrovský, ale na úkor občanů České republiky. Malá kupní síla vede k tomu, že je nižší odbyt. Kde je nižší odbyt, je menší výroba. Když se podíváme na srovnání výše důchodových dávek Evropské unie, koresponduje to samozřejmě, jak jinak, s vývojem mezd.

Nechci tady rozebírat všechny složitosti, které s tím souvisí, ale když jsme u těch důchodů, tak musím říci argument, který zde užívám často: Je ne nezodpovědné, ale zlomyslné ze strany vlády nerespektovat některé demografické ukazatele. Jeden z nich je naděje dožití a délka života ve zdraví, která je stále vůči vyspělejším zemím o čtyři až pět roků nižší. Přitom naše zákony jsou takové, že délka nároku na odchod do důchodu, čili ten poslední ročník, se posouvá rychleji než v některých vyspělých státech. Odsuzujeme tak vlastní obyvatelstvo k tomu, že si užije důchodu o čtyři až pět roků méně. To je nehorázné!

A vedle toho máme ještě jiný údaj, a to je údaj porovnání délky pracovní zátěže za rok v jednotlivých státech, údaj OECD. A tady se Česká republika spolu s Řeckem a Koreou úspěšně podílí na té nejvyšší stupnici, to znamená, že náš zaměstnanec odpracuje v průměru více než 2000 hodin za rok. Když se podíváme na Německo, je to pod 1500. Přitom mzda je úplně jiná. Ale já chci uvést tu skutečnost, že tato zátěž, ať už fyzická, nebo duševní, opotřebovává pracovní sílu daleko rychleji, vrhá ji také rychleji do zdravotních problémů, invalidity a přináší zátěž jak pro zdravotní systém, tak pro sociální systém. I tato skutečnost je zlovolná.

Podíváme-li se na podíl celkových výdajů na sociální ochranu k hrubému domácímu produktu, tak i zde vidíme, že tento údaj není pro Českou republiku nijak vynikající. Ve Francii je to přes 30 %, v České republice v roce 2008 podle údajů, které dělají evropské statistické agentury, je to 18,7 %, přičemž evropská sedmadvacítka má průměr 26,4 %. Jsme s Polskem jediný stát, kde tento podíl oproti roku 2000 klesl. Místo toho, abychom se přibližovali aspoň průměru evropské sedmadvacítky, tak se tomuto průměru vzdalujeme, protože tento průměr je zachován.

Jak se tedy chováme v této oblasti vůči vlastnímu obyvatelstvu? Hovoříme o úsporách, ale ty úspory hledáme tam, kde by se měly hledat pouze při systému, který je zneužíván, ale ne tam, kde se ubírá v případě potřeby.

Vezmu jiný údaj. Otázka podpory v nezaměstnanosti nebo v aktivní politice zaměstnanosti. I zde výdaje od roku 2009 výrazně klesají. Je to zvláštní, když v době krize, v době vysoké nezaměstnanosti zrovna tato oblast na svých výdajích šetří. Kdy jindy by měl občan České republiky potřebovat stát než právě v době, ve které potřebuje pomoc? Pomoc, kterou si předplatil také v rámci sociálního zabezpečení ve státní politice zaměstnanosti. A jestli zde bude někdo říkat, že to platí zaměstnavatel, tak musím říci, že daně z toho platí ten zaměstnanec.

Další srovnání - rok 2010, 2011, státní sociální podpora. Úspora - přídavky na děti minus téměř 380 mil., sociální příplatek minus 2,321 mld. - i když tam, uznávám, došlo k určité transformaci -, porodné, rodičovský příplatek, všude to jsou více než miliardy korun. Rozdíl ve státní sociální podpoře mezi rokem 2010 a 2011 je minus 4 mld. 786 mil. 259 tis. Ano, vláda si může tleskat, ministerstvo zajistilo úsporu ze státního rozpočtu, ale ty 4,786 mld. chybějí u těch potřebných.

Vývoj nezaměstnanosti - to je údaj, kterým se pan premiér chlubil. Pátí v Evropské unii. Podívejme se na ten problém trošičku podrobněji. Ano, máme něco přes půl milionu nezaměstnaných, ale když se podíváme, tak vedle nezaměstnaných máme 502 tisíc - přes půl miliónu lidí - v předčasných důchodech. To už máte více než milion lidí. Nemám spočítáno, kolik máme studentů, kteří se zbytečně dlouho drží na studiích a živí je rodiče. To jsou další pracovní místa, která v nabídce na pracovním trhu nejsou. A vedle toho je tu nemálo těch, kteří byli ze systému registrace nezaměstnaných vyřazeni a v evidenci nejsou. Čili ano, tabulka, grafy, statistiky vůči Evropské unii - zatleskejme si, jsme dobří, protože jsme řešili především nezaměstnanost na úkor důchodového účtu.

Nechci říci, že bychom měli zrušit předčasné důchody, protože ti občané většinou nemohli najít zaměstnání na trhu práce, ale nemůže stát přece říkat, že to bude sanovat ze solidárního důchodového pojištění. A jestli to dnes doplácí z daní, tak by to neměl být argument k tomu, že je třeba důchodovou reformu ještě dále přestavět.

A tak se dostáváme k situaci, když vezmeme za základ rok 1993, že ekonomicky neaktivních obyvatel narostlo v České republice téměř o 25 %. To je varující. Žádný stát, ani úspěšný sociální stát, neutáhne takovou armádu lidí, kteří stojí mimo ekonomickou aktivitu. 

Podíváme-li se na průměrnou hrubou měsíční mzdu, která by měla kopírovat taky nějak úspěšnost ekonomiky, tak vidíme, že v roce 2010 index reálné mzdy činí 100,4 %, v roce 2011 100,3 %. Kupní síla v podstatě stagnuje. Stagnuje-li kupní síla, je to samozřejmě taky známka, že životní úroveň občanů neroste.

 

Jsem u relace důchodu a mzdy. Jestliže někde v 90. letech jsme hovořili, že poměr průměrné hrubé mzdy k průměrnému důchodu činí 57,4 %, pak jsme se dostali a propracovali postupně něco nad 40 %. Ale to, co je připraveno a máme už v Poslanecké sněmovně a mohlo by spadnout pod stůl, pokud dneska vláda nedostane důvěru, je změna valorizačního vzorce důchodu. Víte, na tomto problému je - řeknu to slušně - nepěkné to, že ti bohatší mají plnit rozpočet pouze po tři roky, ale seniorů se to dotkne už do konce jejich života.

Uvedu příklad. Jestliže v roce 2013 - a vycházím z dokumentu, který jsme obdrželi - má být snížení oproti současnému valorizačnímu vzorci o 272 Kč měsíčně, znamená to, že za celorok je to 3 264 korun. V roce 2014 se uvádí, že snížení bude o 188 korun. No jo, ale k těm 188 korunám musíme také připočíst těch 3 264 korun z minulého roku, čili celorok za rok 2014 2 256 plus 3 264 - a už jsme na 5 520 korunách, což ztrácí důchodce v roce 2014. A to k tomu už nepřipočítávám, že se mu valorizuje ta nižší valorizace z toho nižšího základu, kterého dosáhl za rok 2013. A v roce 2015 se hovoří, že snížení je o 166 korun, což je za celorok 1 992, plus předchozí roky, celkem 7 512 korun, o které přijde důchodce za tři roky. Plus tedy ta ztráta kumulovaných procent při valorizaci z nižších základů. Ztráta tedy za tři roky celkem je 16 296 korun. A od roku 2016 se dá říci, že se všechno vrátí zpátky. Jenže těm, kteří budou platit větší daně, mzdy rostou a oni nastartují s nižšími daněmi na mzdy, které za tři roky budou mít. Ovšem každý ten důchodce bude mít - a teď mluvím o tom průměrném starobním důchodu - o 626 korun nižší základ, se kterým půjde do roku 2016 i do těch dalších let, a o tuto částku se mu samozřejmě bude i méně zhodnocovat ta nová valorizace.

Tím chci říci, že je to elegantní způsob, jak snížit reálnou hodnotu důchodu postupnou salámovou metodou napořád. Napořád, pokud se nevymění samozřejmě politická garnitura a nepřijme jiné zákony.

A teď krátce k problému nominálních a reálných čistých měsíčních příjmů, neboť parketa pana premiéra už v době, když byl ministrem práce a sociálních věcí, byla vždy o tom, jak přispěl stát k tomu, aby se rodinám s dětmi žilo lépe. Takže statistika za rok 2010.

Zaměstnanec bez dětí - čistý měsíční příjem na osobu 18 118 korun. Zaměstnanci s dětmi - čistý měsíční příjem na osobu 10 796 korun, téměř o 8 tisíc méně. A rodiny nízkopříjmové s dětmi - čistý měsíční příjem na osobu 3 962 korun. Jestliže všechny ty příjmy předchozí jsou jakž takž indexovány nad sto procenty, tak u rodin s dětmi, těch nízkopříjmových, je index reálných příjmů meziročně 98,4 % a k roku 1989 91,9. Čili reálná hodnota příjmu klesá. Proto se nedivme, že u těchto rodin činí sociální příjmy 43,1 %, což je samozřejmě hodně, ale je to také zásluha výše mezd, nezaměstnanosti apod.

Ještě mi dovolte pár poznámek k progresivně degresivní dani v České republice. Ano, přišel s tím už kdysi kolega Tlustý, pak převzal superhrubou mzdu pan ministr Kalousek a jsme v situaci, kdy od příjmu 142 254 korun vlastně mzda roste díky tomu, že se snižuje daň. Daň se snižuje také proto, že jsou zavedeny stropy na všeobecné zdravotní pojištění a sociální zabezpečení a státní příspěvek zaměstnanosti. Musím říci, že tento experiment se opravdu povedl! Předpokládám, že nemá nikde jinde v jiných zemích obdoby.

Ještě poslední poznámku mi dovolte k problému druhého pilíře - druhého pilíře důchodového systému. Ano, je to cesta, jak privatizovat důchodové účty. Je to systém, jak převést z politiky státu na jednotlivce jeho zodpovědnost. Ale je to také cesta, jak oslabit solidaritu a zajištění na rizika, která si občan zajišťoval dlouhodobě prostřednictvím svého státu. Již dnes je v třetím pilíři 70 % ekonomicky aktivního obyvatelstva. Je to více než 4,5 milionu občanů. Když se podíváme na ten růst, tak dokonce zjistíme, že v rámci tohoto systému je pojištěno i 24 % seniorů, kteří by už měli čerpat, a ne využívat ještě možnosti toho systému.

I penzijní fondy říkaly, že jsou na hranici možného, a tak bylo třeba vymyslet něco nového. Něco nového je druhý pilíř, který oslabí nejenom finanční prostředky ve státním pilíři, ale oslabí i solidaritu v České republice. Oslabí solidaritu nejenom generační, ale i mezigenerační. A skutečnost, kterou ukazují některá srovnání třeba za rok 2008, jak byly v Evropě, ale i jinde ve světě zhodnoceny úspory, kdy došlo v Irsku k propadu 37,5 %, a Česká republika díky likviditě a ochranným prvkům tohoto systému měla ztrátu jenom 7,2 %, by měla být varováním nejenom pro vládu, ale i pro ty občany, kteří se chtějí do tohoto nového pilíře pustit.

Dámy a pánové, děkuji těm, kteří mi věnovali pozornost. Chci jenom říci, že nejenom tyto údaje, ale i řada dalších jsou důvodem k tomu, aby tato vláda naši podporu neměla.

Děkuji za pozornost. (Tleskají poslanci za KSČM.)

 

Diskusní téma: Vystoupení poslance KSČM M. Opálky na 39. schůzi PČR konané v pátek 27.4.2012 k hlasování o vyslovení důvěry vládě ČR

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek