Vznik Československé republiky v roce 1918

Pod vlivem událostí v Rusku (vyhlášení práva národů na sebeurčení) přijali čeští poslanci 6. ledna 1918 tzv. Tříkrálovou deklaraci (nepožadovali v ní ještě samostatnost, ale také se jí úplně nezříkali). V dubnu 1918 podepsaly významné osobnosti kulturního života národní přísahu (přednesl ji v Obecním domě Alois Jirásek, vyslovily se pro samostatnost českého národa). V červenci 1918 byl ustaven Národní výbor (v čele Karel Kramář), který plnil funkci politického orgánu Čechů, byl složen ze zástupců politických stran podle výsledků parlamentních voleb z roku 1911. Výbor začal okamžitě pracovat na prvních zákonech budoucího státu. Sloučením socialistických stran vznikla v září 1918 Socialistická rada (měla prosazovat socialistické požadavky, podléhala však Národnímu výboru). Samostatnou akci zahájila 14. října 1918, kdy zorganizovala stávku proti vývozu potravin z Čech. O dva dny později vydal císař Karel I. císařský manifest, kterým se snažil zachránit říši slibem federalizace. Rozpad Rakousko-Uherska se však již nedal zastavit. V říjnu 1918 uznala Dohoda Československou národní radu jako nejvyšší orgán Čechů a Slováků v zahraničí. 18. října předal Masaryk prezidentu Wilsonovi Washingtonskou deklaraci (vyhlášení československého státu na principech republikánského zřízení). 27. října se zhroutila rakouská fronta a rakouský ministr zahraničí Andrássy zaslal USA nótu, ve které přistupuje na mírové podmínky prezidenta Wilsona a ve snaze ukončit válku souhlasí i s uznáním práv Čechoslováků a Jihoslovanů (tato deklarace byla považována za kapitulaci Rakousko-Uherska a znamenala fakticky konec monarchie). 28. října 1918 v 9 hodin obsadili zástupci Národního výboru zásobovací centrálu (Obilní ústav), noviny oznámily kapitulaci Rakousko-Uherska. Lidé se shromažďovali na Václavském náměstí (strhávali symboly monarchie), za doprovodu kapel vyhlašovali samostatnost. Národní výbor ještě téhož dne převzal funkci prozatímní vlády (v čele byli tzv. „muži 28. Října“ – Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Slovák Vavro Šrobár). Slováci se připojili k vyhlášení samostatného Československa 30. Října 1918 na shromáždění v Turčianském Sv. Martině.13. listopadu byla přijata prozatímní ústava. 14. listopadu se konalo první zasedání Národního shromáždění (Habsburkové byli zbaveni trůnu, bylo přijato usnesení o republikánské formě nového státu, prezidentem byl zvolen T. G. Masaryk, prvním předsedou vlády se stal Karel Kramář). Byly přijaty první dva zákony – o osmihodinové pracovní době a zákon o zrušení šlechtických titulů. Československo bylo tvořeno 4 zeměmi: Čechy, Morava s částí Slezska, Slovensko a Podkarpatská Rus (Češi 51%, Slováci 14%, Němci 23%, Maďaři 5,7%, Rusíni 3,4%, Poláci 0,6%), ČSR tedy byla mnohonárodnostním státem. Od svého počátku měla problémy s německým obyvatelstvem v pohraničí (nesouhlasilo se vznikem ČSR, hodlalo se připojit k Rakousku. Sudetští Němci vytvořili 4 provincie (Deutschbőhmen, Sudetenland, Deutsüdmähren, Bőhmerwaldgau) s vlastními vládami. Situace byla velmi napjatá, nakonec ji musela vyřešit československá armáda. Další spory propukly také o jižní území Slovenska (Maďaři ho odmítli vydat a vojensky ho obsadili, vyklidili pozice až po zásahu Dohody). Posledním sporným územím bylo Těšínsko, jeho velkou část zabrali Poláci (československá armáda podnikla ofenzívu hluboko do polského území, vojska dokonce směřovala na Varšavu. Spor vyřešila až mezinárodní komise v roce 1920, Těšínsko bylo rozděleno na část českou a polskou (včetně města Těšína). Podkarpatská Rus byla přičleněna k Československu až po lidovém hlasování (1920). Tyto prvotní problémy Československa byly odrazem poválečné situace v rámci versailleského míru. Poválečný vývoj republiky také nebyl jednoduchý. Poválečná konjunktura začala až v letech 1924 – 29, byla charakterizována nerovnoměrností v rozvoji jednotlivých oblastí republiky (nejzaostalejší byla Podkarpatská Rus a Slovensko, československé vlády vesměs nesplnily, co při jednáních o vzniku republiky slibovaly). Důležitá byla měnová reforma Aloise Rašína z roku 1919, na jejím základě byl vytvořen měnový systém 1. Československé republiky (koruna byla nadhodnocena (revalvována), zařadila se mezi 14 nejžádanějších měn světa, byla volně směnitelná). Dnes jako bychom už začali zapomínat na to, že novodobá národní svoboda a státní svrchovanost nejsou zdaleka samozřejmostí, ale že byly těžce vybojovány, a tisíce Čechů a Slováků za to, že dnes žijeme ve vlastním samostatném státě, zaplatilo cenu nejvyšší – svůj život. Podle plánů rakousko-německé válečné politické reprezentace z dubna 1915 měl být v případě válečného vítězství centrálních mocností český národ totálně germanizován, tedy likvidován. Po druhé tomu mělo být po skončení druhé světové války, pro nacismus vítězné. Té první genocidě zabránilo vítězství Dohody, na němž participovaly čs. legie, té druhé vítězství antinacistické koalice s velevýznamnou účastí SSSR a s participací českého a slovenského domácího a zahraničního odboje na západní, africké, zejména pak východní frontě. Tradice 28. října se takto nerozlučně prolíná s tradicí dvou odbojů – 1914-1918 a 1939-1945, jejichž smyslem a dosaženým cílem bylo zabránit genocidě obou bratrských národů, českého a slovenského, a zabezpečit nezávislost a prosperitu, pokud možno v mírových, demokratických, národně i sociálně, pro všechny vrstvy obyvatelstva. V dnešní době se snaží mnoho slouhů sdružených v tzv. Pražské kavárně o to, aby se na tyto skutečnosti zapomnělo. Snaží se podle not EU vyhlašovat myšlenku, že státy jsou zbytečné a jedině v multikulturní náruči, kde již nebudeme Češi, Slováci, Poláci….., ale občané EU je naše budoucnost. Nechci soudit, zda je to nedostatkem vzdělání, morálky či mají slib tučných prebend, o tom ať si každý udělá vlastní úsudek, ale můj názor je ten, že jen ve vlastním státě se může zachovat kultura a jedinečnost každého národa. Likvidací jednotlivých států a splynutím v jeden EU národ pod vedením Německa by se podařilo pokojnou cestou to, o co usilovali naši dnešní „spojenci“ v minulosti a to je likvidace slovanského prvku v Evropě. Nenechme se proto odrazovat nálepkami nacionalista jen proto, že se tak dnes označují vlastenci, kteří milují svou vlast a nezapomínají na to, že zpět by ji získali opět za cenu nejvyšší.

 

                                                                                                                             Yveta Sekeráková, IK MěV