Je třeba spojit se do jednoho silného proudu

Úplné znění rozhovoru se senátorkou a zastupitelkou Znojma Martou Bayerovou (KSČM) a předsedou SDS Milanem Neubertem přinese páteční vydání

Oba se 21. září zúčastnili Festivalu za demisi vlády, oba na něm aktivně vystoupili. Proto jsme tak trochu netradičně položili oběma několik otázek.

*+U vědomí toho, jaký negativní dopad mají kroky pravicové vládní koalice na většinu obyvatel v České republice, na mnohahodinovém Festivalu za demisi vlády, ale i na jiných protivládních demonstracích, nevidím velké zástupy protestujících. Čím si to vysvětlujete?

Bayerová: Mne rovněž překvapila tak malá účast. Těšila jsem se, že se pražským Klárovem povalí davy lidí, a ti budou provolávat hesla jako »Pryč s vládou!«. Mám pocit, že se lidé bojí na veřejnosti vyjádřit svůj názor. Mají obavu, že ztratí práci, že budou mít problémy.

Už jsem se zúčastnila jiných akcí, třeba demonstrace rodičů s dětmi před Úřadem vlády ČR, a rovněž nás nebylo až tak moc. Tehdy jsem jako jediná parlamentní politička do megafonu vyzývala vládu, aby se vyjádřila k antisociálním zákonům, ke zkrácení mateřské dovolené a mateřského příspěvku, ale okna vládní budovy zůstala zavřená, nikdo neměl ani tu slušnost lidem odpovědět.

Možná byla nízká účast dána malou propagací této akce.

Neubert: Nižší účast skutečně nejdříve zarazila organizátory Festivalu, ale já sám neustále říkám, že je to obrovský úspěch, že je to více, než jsem třeba já sám očekával.

Těch důvodů je samozřejmě víc. Lidé nejsou po dlouhé generace, možná od Bílé hory, zvyklí pořádně hájit své zájmy a bojovat za ně. Stále čekáme, co ostatní, co okolní, a jsme jako Češi až nadmíru opatrní. A pak je tu ještě jeden faktor - řekl bych, že samotné projednávání asociálních zákonů na lidi ještě nijak moc nepůsobí. Nějakou informaci sice mají, ale málokdo si asi dokáže představit dopad reforem na jednoho každého. A strach? Ten je asi taky kouskem přítomen.

*+Hovoříte o strachu. V listopadu 1989 lidé, kteří byli v ulicích, strach neměli? Anebo jinak: Desetitisíce, statisíce nyní manifestujících Evropanů – ti se o svá pracovní místa, a tedy živobytí, nebojí?

Neubert: Ale samozřejmě se lidé báli i před 21 lety. Vždyť protesty postupně narůstaly. Důležité asi bylo, že tehdejší režim evidentně nekladl žádný odpor. A lidem také začalo docházet, že ve všech okolních zemích probíhají podobné procesy a že je to úplně normální, ale hlavně bezpečné a navíc úspěšné.

Teď je ale situace jiná. Jinde se stávkuje, demonstruje, ale lidé u nás jsou neinformovaní, žijí v pocitu, že v těch jiných zemích je asi situace složitější, a navíc – kdoví jak to dopadne, zas tak špatně nám přece není...

Bayerová: Lidé zřejmě ještě nepadli úplně na dno. Nebo je to naše národní povaha, že vyčkáváme, až co kdo vyřeší za nás? Možná je to i nedůvěra v možnost něco změnit a hlavně - nezájem mladých. U mladé generace bych předpokládala přece jen největší revolučnost.

Neubert: Já osobně si myslím, že klíč ke změně neleží na mládeži nebo studentech, neleží ani na důchodcích. Podstatné je, jak se k celé věci postaví ta část populace, která produkuje hodnoty.

29. 9. 2011redakční zpráva

převzato z Haló novin