Jednostrannost se nevyplácí

 

Česká obzvláště deformovaná podoba kapitalismu se dostává do stále větších potíží.

Příčina je jasná – s prominutím, je to »nenažranost« vládnoucích vrstev, zejména těch jejich skupin, které se nemohou svými příjmy vyrovnat svým nadnárodním »velkým bratrům«, a proto se nyní snaží vybrakovat do posledního grošíku kapsy neprivilegovaných vrstev (včetně tzv. vrstev středních) za pomoci národního státu. Tučná kořist v podobě výnosu ze zvýšené DPH, peněz na zdravotní či důchodové pojištění, zaslepila jak české vlastníky, tak vykonavatele jejich přání v politické i ideologické sféře. A tak si teprve se značným zpožděním uvědomují, že to celé nebude tak jednoduché. Jakmile lidé začínají chápat, oč skutečně jde, už nejsou tak snadno manipulovatelní, jako byli ve volbách v letech 2006 a 2010.

Jedním z projevů narůstající nervozity »panské koalice«, peroucí se mezi sebou o větší vliv a podíl na moci, je snaha diskusí o zákazu KSČM odvést od sebe pozornost. Cílem je zastrašit ty, kdo se bouří, případně vyřídit existující organizační strukturu, která by se mohla stát zárodkem pro vedení lidové nespokojenosti. V tomto směru ovšem KSČM do jisté míry i přeceňují. Proč? Protože KSČM připomíná běžce, který by se rád rozběhl a dosáhl světového rekordu, ale který na sobě nese velký kámen a jehož dvě nohy se rozbíhají každá v jiném směru.

Proto například jednostranné hodnocení minulosti, které líčí jen klady a obchází nebo nepřipouští minulé chyby komunistického hnutí, škodí celé radikální levici. Přináší totiž nejen argumenty pro senátora Štětinu. Ztěžuje a ohrožuje postavení mnohých členů strany v produktivním věku, kteří se bojí o svou práci - učitelů, zaměstnanců státní správy či některých soukromých firem atd. Zvyšuje obavy vědeckých pracovníků zapojit se do projektů odborného zázemí. A v tomto výčtu bych mohl pokračovat.

Tohle všechno by ovšem nic neznamenalo, kdyby vyřčená pravda měla takovou kvalitu, že by bylo základním imperativem se dát za ni upálit nebo alespoň poprat s přesilou, jako Žižka u Sudoměře. Pak by bylo povinností nás všech ji následovat. Jednostranná pravda však takovým imperativem být nemůže. Široké neprivilegované vrstvy to instinktivně pociťují. A vládnoucí pravicová ideologie, byť je samozřejmě rovněž jednostranná, ale s opačným znaménkem, umí vyhmátnout tu pravou strunu, aby lidem připomněla i jejich vlastní negativní zkušenost. Má k tomu ostatně k dispozici téměř všechna současná média, může na toto téma točit celé seriály. Omluvou jednostranně kladného hodnocení minulosti nemůže být ani to, že koresponduje do jisté míry i s náladami mnohých, nyní těžce zkoušených a do kouta zahnaných seniorů, kteří se cítí oprávněně dotčeni znehodnocováním jejich celoživotní poctivé práce, nebo i správně naštvaných mladých lidí, kteří však minulý systém sami nezažili.

Dlouhá léta se uvnitř KSČM rozvíjí snaha přesvědčit jak tyto seniory, ale i realisty či skutečné marxisticko-leninské teorie neznalé mladé lidi, aby pochopili, že nekritická obhajoba minulého systému, neochota vidět či pojmenovat jeho systémové, zákonité a vnitřní vady i příčiny zániku, není správnou reakcí. Není správnou reakcí na jejich šok z pádu prvního historického pokusu o realizaci socialismu, na jejich rozhořčení z lživého osočování jejich celoživotního pozitivního díla a nemalého přínosu minulého systému. Ten samozřejmě byl nutným článkem dějinného vývoje, nutným mezistupněm v složitém hledání nové, nekapitalistické, komunistické – vysoce humánní a demokratické – alternativy k bezohlednému, totalitnímu svou podstatou a hluboce antihumánnímu kapitalismu, jehož některé projevy pojmenovala ve svém vystoupení jistá poslankyně velmi odvážně, odvážněji, než si troufali mnozí vedoucí představitelé KSČM.

V tomto boji o postoje členů strany jde o to, abychom dokázali vyslat do veřejnosti, i k dezorientovaným, ale stále ještě se minulosti se obávajícím širokým neprivilegovaným vrstvám, jasný signál, že KSČM skutečně nechce opakovat chyby komunistického hnutí. Jde o to, aby tyto vrstvy nejen uvěřily, ale skutečně pochopily, že se nehodláme vrátit k politickým procesům, k uzavřeným hranicím a omezenému cestování, vládě jedné strany, takzvaným »nutným kádrovým předpokladům« pro získání určité práce (v překladu nutnost členství ve straně), všemocné StB, byrokracii atd. Že nechceme nikomu brát poctivě vydělané peníze, nikoho »rozkulačovat«, ani potírat živnostníky. Že dnes dobře víme, co lidem v minulosti vadilo nejvíce, co bylo špatně, a nezastíráme si to konejšivým obrázkem nejúspěšnějších let vývoje. A to přesto, že kapitalismus tento obraz postupně změní v pravdu, podaří-li se mu tuto zemi zcela zdevastovat.

Kdybychom tento signál dokázali jasně vyslat, například v podobě jednoduchého programového dokumentu, dokázali bychom vyrazit zbraň z ruky i našim protivníkům. Jakákoli perzekuce by nás pak v očích většiny občanů jen posílila a získala nám větší autoritu. To se nám však zatím dlouhá léta nedaří. Nekritický názor na minulost, který je silně emocionálně vnímán řadou našich členů a na kterém úspěšně budují stranickou kariéru i někteří naši politici, u kterých mám občas i vážnou pochybnost, že je to jejich skutečné přesvědčení, nás spolehlivě blokuje, protože vyvolává obavy z rozkolu strany. Důsledkem je bezzubost a nakonec nikoho neuspokojující kompromisnost řady našich dokumentů a vyjádření. Značná část neprivilegovaných vrstev nás vinou toho vnímá jen jako »zkameněliny«, jako zastánce extrémního a zkresleného názoru na minulost, a proto jsme pro ni nepřijatelní. Pak stačí jen málo a i dobrý úmysl jasně a pravdivě pojmenovat zlořády kapitalismu může ohrozit celé hnutí.

Po mnoha letech strávených v práci pro stranu mohu bohužel jen apelovat na poctivé členy strany, aby odmítli nostalgii a podpořili takový projekt socialismu, který se nebojí vycházet z poznání chyb minulosti, a právě proto může být skutečně vážným soupeřem kapitalismu. Neuškodí přitom odmítnout i falešné proroky. Probuďme se, je pět minut po dvanácté.

(Autor je důchodce, člen CSTS ÚV KSČM a místopředseda OV KSČM Praha 10)

16. 5. 2011Josef HELLER