Jiří Dolejš: Češi a Němci v EU

Nástrojem odsuzování snah po prohlubování evropského integračního procesu se v České republice stává německá hrozba. Naše sousedské soužití má samozřejmě rozpornou tisíciletou historii. Přes stinné momenty této historie ale musíme mít zájem na dobrých sousedských vztazích i na společné evropské budoucnosti. 

Europeizace Německa je trend, který je zřejmý ale nemusí být nevratný. Klíčovou otázkou je trvalost výsledků demokratizace a denacifikace Německa po II. světové válce. Aby bolavá místa naší vzájemné minulosti patřila už jen historikům, o to se usilovala už česko-německá deklarace z roku 1997. A nové generace na obou stranách hranice chtějí žít jinak.

Protiněmecká rétorika euroskeptiků přitom často jen maskuje snahy otočit směr evropského vývoje k neregulovanému kapitalismu bez „plevele“ lidských práv. Typickým představitelem této politiky spojující úzce národní a konzervativní pohled s odporem vůči evropskému sociálnímu státu je prezident Václav Klaus. Dnešní Německo přeci není Erika Steinbach (Bund der Vertriebenen) oprašující staré frustrace a viny ani Bernd Posselt provokující absurdními požadavky (viz historická „Charta der deutschen Heimatvertriebenen“ z 5. srpna 1950). 

. Kalkulování s historicky zakotvenými stereotypy v česko- německých vztazích zavání populistickou manipulací. Na druhou stranu se často mluví o fatálním propojení české a německé ekonomiky, kdy jsme jakoby odsouzení plnit společně roli jakýchsi ekonomických „Waffenbrüder“. Buďme zkrátka svoji. A když v česko-německých vztazích konečně zvítězí nad duchem pomsty duch smíření, otevře se tak cesta k lepší společné evropské budoucnosti. 
Německé ambice sehrát aktivní roli v EU netřeba chápat jako nějaké poněmčení EU a výroky jako že vznik EU je realizace Čtvrté říše už mám za ukázku iracionálního populismu. Je třeba ale přiznat že vedoucí úlohu v eurozóně objektivně Německo má. Jakýkoliv náznak německého vůdcovství v EU je přitom rychle v globálních i českých mediích rozbíjen narážkami, že připomíná Třetí říši. A tak Nové Evropě mohou spíše vládnout nadnárodní soukromé banky. Toto opravdu chceme ?
Osu Berlín – Paříž nelze vnímat jako nějaké zlo, ale realisticky jako spojenectví velkých zemí v EU, které je třeba vyvažovat spoluprací malých zemí (např. a la Visegrád). Při naplňování své klíčové úlohy v EU samozřejmě sleduje Německo své specifické strategické zájmy, které nemusí být vždy v souladu s těmi českými. Ale např. zachování eurozóny je v zájmu Německa i Česka. Dětinská radost euroodpůrců, že se konečně zbaví tohoto „německého“ jha neumí odpovědět na otázku, v čem vy byla současná krize mírnější, kdyby měnová unie nevznikla. Větší problém je, že EU je integrovaná jenom polovičatě
Aby Německo nedoplácelo na evropskou nestabilitu, má zájem na příslušné úpravě integračních mechanismů – počínaje smluvním základem EU, přes fungování Paktu stability, pakt Euro Plus až po schválení mechanismu EFSF (eurofond finanční stability). ČR musí zajímat zda náklady záchrany eurozóny nejsou přenášeny na slabší země a jejich daňové poplatníky, zda není dále oslabována sociální koheze a ekologická dimenze evropské integrace. To je v našem strategickém zájmu
Německo sehraje významnou roli v dluhové krizi EU a tudíž je předmětem různých tlaků. Nedávno oběhla svět financí zpráva, že Německo neuspělo v aukci německých státních dluhopisů, ve které nedokázalo prodat 35% nabízeného objemu 10letých dluhopisů. Podivné, že. Itálie, největší země EU, která potřebuje nouzově vyplatit své dluhy, může stále své dluhopisy prodávat, ale Německo, od kterého se očekává, že disproporcionálně ponese náklady na nouzové vyplacení Itálie, Řecka a Španělska, své dluhopisy prodat nedokázalo. 
Možná byl neúspěch aukce německých dluhopisů zorganizován americkým ministerstvem financí a soukromými bankami, které vlastní problémové státní dluhy. Asi nikoliv náhodou německý ministr financí, Wolfgang Schäuble, nyní prohlašuje, že Německo může ustoupit od svých požadavků, že soukromé banky, vlastnící problematické dluhy se musí podílet na oddlužení tím, že odepíšou část dluhů. Copak ale není i našim cílem aby mezinárodní bankovní kapitál se více podílel na řešení evropské krize ? 
K evropské politice SRN bohužel současná česká politická scéna není zrovna schopná přistupovat dostatečně komplexně. Nebál bych se mluvit doslova o rozbíhavosti domácích přístupů – od diferenciace parlamentní scény, kde dominuje snaha získávat těmito tématy taktické body, přes rozpory v koalici mezi spíše liberálně transatlantickou ODS a konzervativně evropskou TOP09 až po napětí mezi Černínem a Hradem .Chybí tu snaha hledat širší a stabilnější shodu na vymezení strategických českých národních zájmů ve vztahu k EU i k Německu. Ale k ochraně českých zájmů je třeba lépe používat evropských pravidel, ne útočit na evropskou integraci a dokonce věštit její návrat o půl století zpět v jakémsi konspirativním plánu B či C.
Co tedy pozitivního za ČR dodat k tématu kvality evropských pravidel ? Německý akcent na posilování „aquis“ je sice logickým vyjádřením nutnosti upevnění autority EU v globálním měřítku, ale může bez dalšího vést k problémům :
a) demokratický deficit znamená nízkou legitimitu evropských rozhodnutí, 
b) napětí mezi chudšími a bohatšími zeměmi může vést k vícerychlostní integraci. 
Konvergence perspektivně řadí ČR k silnému jádru EU, odstup od jádra EU nemá proto smysl, ale s ohledem na naše spojence v EU (spíše menší a chudší země) nechceme jádro jako „Festung Europa“. V tomto ohledu buďme zdrženliví, v při vytváření „koalic malých“ pak aktivní.
Německá snaha posílit nejen jednotný vnitřní trh EU, ale i hospodářskou vládu EU nemůže být úspěšná bez snah o multilaterálně fungující politickou unii (nikdo jiný není schopen evropský trh regulovat) – Lisabonská smlouva jako smluvní základ EU je i z tohoto pohledu nevyhovující. Tím má na mysli především odstranění asymetrie mezi evropskou exekutivou a zastupitelskými orgány. Posílení EP a výhledově zvážit „federální“ dvoukomorový model EP. Zdrženlivost ČR při aktivní formulaci těchto otázek není pro ČR jako malou zemi (s malým podílem na sdílené suverenitě) výhodná.
Strategický význam v této souvislosti má energetická budoucnost EU i ČR. České a německé pohledy na energetický mix se liší (my jsme výrazně za jaderný komponent v tomto mixu, němci po Fukušimě momentálně míří od jádra). Pokud jde o omezené zdroje a snahu posilovat obnovitelnou (duhovou) energetiku jsme rovněž pro posilování této složky v mixu, ale na racionálních ekonomických základech (viz problém s fotovoltaikou či o chybný obchod s emisními povolenkami). Na participování na německém ekologickém a technologickém rozvoji chytré energetiky samozřejmě máme zájem.
Strategicky významná je v této oblasti především zjevná spolupráce SRN a Ruska v oblasti energetiky - Německo je napojené na ruský plyn, pro ruské produktovody je ČR jak transitní, tak cílovou zemí. V ČR se prosazují v distribuci plynu často právě německé firmy. Německé i ruské firmy mají zájem podílet se na dalším rozvoji české energetiky včetně té jaderné. ČR má zase zájem podílet se na transitu energetických médií ze vzdálených nalezišť (Northstream, Southstream, ale i Nabucco a pod). 
ČR má zájem jak o německé trhy (stále největší podíl exportu, zůstanou klíčové i když se váha SRN na českém exportu sníží), tak i o ruské trhy. Proto vazba těchto zemí nemůže zůstat stranou našeho zájmu. Vyvažovat sílu německo-ruského tandemu samozřejmě lze alternativními vazbami uvnitř EU (Holandsko, Irsko, Pobaltí, Visegrád…) ale i mimo ni, zejm. k zemím, kde jsme měli tradiční vazby. To je realistický přístup.
Pro levici jsou česko-německé vztahy důležité také pro to, že reformní SPD i radikální Die Linke mají nemalou váhu v evropské levici. V SRN mají nemalou sílu i odborové svazy Nezanedbatelná je i zkušenost německých alterglobalistů a pacifistů. V Německu je propracovanější i komunikace komunistické a nekomunistické levice, zkušenosti jak čelit inklinacím k sociální demagogii a vzestupu různých nacionálních a fašistických uskupení. Kvas v politické levici u našich sousedů nám může přinést různé inspirace a nebo alespoň důvod k zamyšlení. A proto iracionální protiněmecké bubáky opravdu, ale opravu nebrat. V zájmu Evropy.

Vyšlo na www.vasevec.cz dne 1.12.2011

 

Poznánka správce tohoto webu:

Na podporu EU a Eura razantně vystoupil polský ministr zahraničí Radek Sikorski před několika dny v Německé společnosti pro zahraniční politiku v Berlíně viz ZDE.

Považuje za největší nebezpečí pro Evropu rozpad EU, hrozí se podobných problémů jako provázel rozpad Jugoslávie. Jako jediné východiskovidí prohloubení integrace ve fiskální oblasti, zvýšení akceschopmosti institucí EU, posílení práv evropského parlamentu.Je to skutečně státnický projev, kterého není schopen žádný současný český politik. Je příznačné, že Poláci, kteří jsou daleko větší vlastenci než my, kteří za svou samostatnost prolili hodně krve v několka celonárodních povstáních v 19. stol., jsou ochotni omezit svou suverenitu prohloubením evropské integrace.

Jan Jančura