Jiří Dolejš: »Kalouskiáda« situaci neřeší

Rozhovor Haló novin s poslancem Jiřím Dolejšem, vicepremiérem stínové vlády KSČM

Stínová vláda v reakci na aktuální vývoj na minulém zasedání projednávala možnosti stabilizace ekonomiky České republiky v roce 2012.

Jaká je výchozí situace?

Stabilita ekonomiky v nejbližších letech je vážně ohrožena. Dnes už politici i experti začínají brát vážně to, na co jsme už dříve upozorňovali, tedy riziko návratu nové hospodářské recese. Po oživení v roce 2010 začíná globální ekonomika opět zpomalovat. Pro nás je klíčová zejména situace v eurozóně, kde ukazatel meziročního růstu HDP v posledním čtvrtletí viditelně zpomalil. Po propadu v roce 2009 se ekonomika zasažených zemí nestačila ani vrátit na předkrizovou úroveň a už se tu rýsuje přinejmenším stagnační perspektiva.

Tahounem globální ekonomiky měly být investice do pokrizové obnovy kapacit, větší investiční vlna se však nedostavila. Co naopak hrozí, je krize úvěrová (finanční sektor po sanaci málo půjčuje do budoucího rozvoje) a krize odbytu (obchod naráží na nedostatek poptávky). Pokud některé země přece jen uvolní zdroje, tak v nekonkurenceschopné ekonomice spotřeba nasává další dovozy bez krytí domácím hospodářským výkonem.

Jako možný spouštěč nové recese bývá nyní označována zejména dluhová krize v EU. Podíl veřejného dluhu v EU v průměru už přesahuje 80 % HDP (pro srovnání u Řecka je to více jak 150 %, v SRN 87 % a v ČR 40 % HDP). Je to sice stále méně než v USA, kde se dluh blíží celému ročnímu HDP, ale tento stále ještě globální lídr má jiné možnosti než EU, zmítané svými vnitřními problémy (lze mluvit o krizi rozhodování v EU).

Aktuálně EU řeší dobudování evropského záchranného mechanismu, jsou tu ale obavy, aby nechránil přednostně finanční sektor. Potřebujeme hlubší reformu evropského Paktu stability a pevnější evropskou hospodářskou vládu. To politicky naráží na otázku federalizace EU a na problém vícerychlostní integrace, vyvolané přísnějšími pravidly pro měnovou unii. EU ani eurozóna se nerozpadají, ale jsou na významné křižovatce. Úspěšné prohloubení integrace a demokratizace rozhodování v EU jsou přitom vzájemně podmíněné úkoly.

Jak na situaci reaguje Nečasova vláda?

Zarámujme si reakci české vlády do širších souvislostí. Oficiální odpověď ekonomů se, bohužel, soustřeďuje na udržení konkurenceschopnosti v nákladové oblasti (tedy na snahu o mzdový a daňový dumping). K tomu převažuje snaha dostat EU jako celek do požadovaných 60 % podílu dluhu na hrubém domácím produktu (HDP) především rozpočtovými škrty. Libovůli politiků v rozpočtové oblasti by mělo řešit uzákonění rozpočtové discipliny, přitom jsme mohli vidět, jak USA dovedlo na pokraj politické krize nedávné rozhodování o zvýšení ústavní meze zadlužení.

Evropskou restriktivní rozpočtovou a měnovou strategii mnozí kritizují jako protirůstovou. Některé země EU se začínají přiklánět k větší péči o rozpočtové příjmy včetně daňové progrese a daní na finanční transakce. V Itálii představitel pravice Silvio Berlusconi navrhuje 53% daň pro lidi s příjmem nad 150 tisíc eur ročně, francouzská pravice v čele s Nicolasem Sarkozym připravuje také zdanění bohatých (43% u příjmů nad 500 tisíc eur ročně). Z vládních lavic v českém parlamentu můžeme ale slyšet, že jde o pseudopravici.

Současná česká vláda se tváří, že zachraňuje hodnoty neoliberalismu, když se důsledně drží kursu, který ordinuje méně státu a bohaté daňově chrání. To sice odpovídá některým katedrovým poučkám, ale vzdaluje se čím dále více od reality. Snaží se šetřit na platech ve veřejné sféře, na sociálních transferech a pomáhá snižovat celkové náklady práce v privátní sféře tím, že tlačí dolů mzdy i odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění. Současně se chce zbavit odpovědnosti za chod veřejných služeb jejich částečnou privatizací.

V příštím roce chce vláda navzdory volebním slibům zvýšit nepřímé daně – především úprava daně z přidané hodnoty (DPH) vytáhne občanům z kapes asi 22 miliard Kč - výnos již projednaného zvýšení by měl jít na účet reformy penzijního systému. V případě nedostatku peněz v rozpočtu nelze vyloučit další snahy po zvýšení ze schválené sazby 17,5 % na 19 % (zaplatili bychom tak cca 20 mld. Kč navíc). Kupní sílu obyvatelstva snižuje trvalý růst cen potravin, dodávek energie, nájemného, služeb, léků atd. Na úrovni poptávky je přitom osudově závislý zejména segment drobného podnikání, na který paradoxně pravicová vláda podnikatelů příliš nemyslí.

Situaci nezlepší ani »kalouskiáda« v oblasti úprav daně z příjmů. Zrušení superhrubé mzdy jen zruší určitou degresi v systému, zdanění zůstane i nadále nízké. Debata o nastavení zneužívaných daňových úlev se smrskla na spor kolem zaměstnaneckých benefitů. Nadnesené jsou představy o navýšení výnosu zdanění z hazardu (odvody velkých společností z herního průmyslu se ale nezvýší, jen jsou přesměrovány k úředníkům ministerstva financí). A výnos z daně z příjmů výrazně sníží i zrušení zdanění dividend (jde o 5-7 miliard Kč).

Ministr Kalousek zvažoval pomoc rozpočtu prodejem části emisních poukázek v aukci (přiděleny byly v objemu 47,5 mld. Kč), ale energetické firmy se ubránily s odkazem na potřebu investování. Uvažuje se ještě o uhlíkové dani, která by byla ekologickým odvodem z výroby energie z plynu a uhlí. Zůstává tu ale ještě otázka rozdělení miliard z dividend ČEZ.

Jaké je vaše hodnocení těchto kroků?

Snaha omezit výdaje veřejného sektoru a politika nízkých mezd samozřejmě omezuje domácí koupěschopnou poptávku. Snaha nezvyšovat přímé daně bohatým a korporacím komplikuje konsolidaci veřejných financí a dohánět to nepřímými daněmi má sociální dopady. Také ekologická uhlíková daň by byla těžko akceptovatelná, pokud by nebyla neutrální pro rodinné rozpočty (tj. promítla by se do koncové ceny energie bez kompenzací).

Současná vláda ČR chce být vládou rozpočtové odpovědnosti, ale snižování rozpočtových deficitů se soustřeďuje především na tupé výdajové škrty. Zanedbává péči o dlouhodobější konkurenceschopnost ekonomiky, o její strukturální přizpůsobení a tím vytváří do budoucna potenciál velkých nerovnováh v platebních a obchodních bilancích.

Ekonomika ČR si dosud držela relativně dobré hodnocení od investorů a ratingových agentur (ve srovnání s jinými zeměmi EU). S tím spojené levnější zadlužování a zájem investorů však nám nepomohlo připravit se na to, co přijde ze zahraničí. Růstové období nebylo využito ke zkvalitnění naší ekonomické základny a k odstranění některých deformací (zejména jednostranná orientace zahraničního obchodu, vysoké procento výrobní monokultury a menší schopnost inovací).

Ministerstvo financí ČR předpovídalo ještě letos na jaře na rok 2011 optimisticky růst HDP o 2,3 %, aktuální odhady už uvádějí nižší hodnoty růstu HDP pod 2 %. Tomu odpovídá nižší plnění plánovaného daňového inkasa a zvyšuje se tlak na škrty. Trvalým problémem přitom jsou velké nedoplatky - v roce 2010 dosáhly 170 mld. Kč, ale doměrky jen asi 8,3 mld. Kč. Přitom za vlády M. Topolánka a P. Nečase odpustili ministři financí v rámci své poněkud feudální kompetence vybraným poplatníkům daně v rozsahu 6,2 miliard Kč.

Ukazuje se, že cenou za restrikci veřejných financí je nerovnováha na trhu práce a napětí v rozpočtech nejen domácích firem, ale i rodin a územních správních celků. To nezmění ani výsledek koaličního sporu o míru škrtů v jednotlivých resortech, zejm. na školství a dopravě (jen ministři za Věci veřejné chtěli na rok 2012 navíc 16 mld. Kč, z toho Státní fond dopravní infrastruktury - SFDI 8,8 mld. Kč). Bez navýšení rozpočtových příjmů jsou i úpravy tzv. rozpočtového určení daní přerozdělující peníze mezi centrem a mezi obcemi jen snahou o kvadraturu kruhu.

Pokud by česká ekonomika byla do budoucna vyhodnocena už jako méně stabilní, vedlo by to zákonitě k zvyšování nákladů tržního financování dluhu. Prodej státních dluhopisů občanům může stáhnout část jejich vkladů z bankovního sektoru (je už připravena zkušební emise 10 mld. Kč), ale zájem o ně souvisí s výhodností tohoto projektu. Rozpočet mohou do budoucna zatížit prohrané arbitráže, dále proplácení ekologických sanací (zbývá 30-60 mld. Kč) či narovnání vztahu státu s církvemi (připraveno v rozsahu hotovosti 59 mld. Kč).

Řecký scénář nám bezprostředně nehrozí, ale chronické nerovnováhy mohou být tlumeny depreciací kurzu měny (sama Česká národní banka - ČNB uvádí možnost až na 28 CZK za euro) a také inflací (již v nejbližším období 3-4 %). Nelze vyloučit možnost, že vlivem zmiňované evropské dluhové krize dojde k propadu vývoje HDP k hodnotám 0 % až -2 % HDP. To pak už nepomohou korekce dosavadní politiky, pak už by byla nutná nová hospodářská strategie opírající se o pevný politický konsensus státu, zaměstnavatelů i zaměstnanců.

Nabízíme nějaké konkrétní alternativy?

Po otřesení liberalizačních a privatizačních receptů, které globálně vévodily po roce 1989, dnešní svět hledá nový, tzv. postwashingtonský konsenzus. V podstatě jde o nové spojení tržních a regulačních sil nejen na národní, ale i mezinárodní úrovni. Současně ožívají určité ochranářské tendence jako reakce na to, že uvolňování světového obchodu mělo asymetrický (diskriminační) charakter. Je zřejmá také snaha po zapojení finančního sektoru do odpovědnosti za další vývoj. Silné kapitálové skupiny se tomu samozřejmě brání.

KSČM už na jaře 2009 projednávala možné recepty. Prvním krokem měla být krátkodobá opatření, která akcentovala stabilizaci koupěschopné poptávky v ČR a péči o odbyt. Nyní se k těmto opatřením přiřazuje reakce na spouštění vládních reforem (penzijní, zdravotní a daňová reforma). Nezapomínejme ani na veškerá možná opatření k využití všech titulů evropských dotačních programů a zdrojů.

Primárně chceme řešit příjmový rozměr rozpočtových problémů (změnit poměr opatření na příjmové a výdajové straně) a více do konsolidace veřejných financí zapojit movité vrstvy a korporace. V tomto ohledu jdeme dál než ČSSD, která svádí boj o zcela symbolický obrat k daňové progresi s minimálním výnosem. Naše návrhy sice nepřekračují daně z příjmu v okolních zemích, přesto by vynesly navíc desítky miliard korun.

Vzhledem k charakteru změn v naší i světové ekonomice je však potřebné si ujasnit i dlouhodobá opatření. Z toho vyplývá potřeba rehabilitovat strategické myšlení a spojit hospodářskou politiku země s moderním systematickým strategickým řízením. Velké korporace se strategií nebojí, tak proč by se tomu měl vyhýbat stát. Nejvíce je dnes diskutována strategie udržitelného oddlužování, ta ale nestačí. Klíčový význam má zajištění předpokladů modernizace ekonomik v oblasti infrastruktury a lidských zdrojů.

Jádrem rozvojové strategie je nahradit pouhé úsporné programy podporou promyšleného investování. Daňové nástroje by měly »odměňovat« inovační proces a technické zhodnocení výrobní základny. To vše propojené do státních cílových programů. Nestačí jen racionalizace investičních projektů, ale třeba bude i mobilizace akumulačního potenciálu. Kromě veřejných investic na národní i evropské úrovni bude proto nutné řízeně zapojit i soukromý sektor. S tímto úkolem souvisí kontrola nad finančním sektorem, regulační omezení některých finančních produktů, finančních spekulací a »stínového« bankovnictví vůbec.

To jsou veliké úkoly. K politickému prosazení takových alternativ v ČR a EU budou proto asi potřební spojenci?

Nepochybně. Proto také je třeba pro navrhované alternativy hledat nezbytnou míru shody a vzájemné solidarity v rámci ožívající občanské společnosti. Komunikace zejména s odbory, ale také spolupráce na bázi občanských platforem jako je Spojenectví Práce a Solidarity (SPaS) a další otevřené iniciativy, to jsou kroky, jak tuto shodu v praxi ověřovat. Pominout nelze ani členy a sympatizanty sociální demokracie, kteří se nebojí skutečných alternativ.

V mezinárodním měřítku jde o totéž. Nezbytná evropská řešení bez spolupráce na evropské úrovni by pro nás byla nedosažitelná. Jde např. o zpracování evropské finanční perspektivy na období 2013-2020 včetně otázky využití tzv. společných eurobondů (dluhopisů EU), které by se použily na rozvojové evropské projekty. Téma socializace finančního sektoru otevírá např. návrh Die Linke na Veřejnou evropskou ratingovou agenturu, nebo také úvahy o Evropské bance pro veřejné půjčky.

Naším podílem na evropské odpovědnosti je zvládnutí aktuální debaty na téma tzv. finanční daně. Řada států EU zavádí, či hodlá při řešení dluhové krize zavést do svého daňového systému zdaňování finančních transakcí a vyšší zdanění zisků bank a dalších institucí. Zástupci ČR jsou spolu s Brity ostře proti, přitom na rozdíl od Londýna českou ekonomiku finanční průmysl neživí, spíše naopak (banky odvádějí do ciziny na podílech ze zisku každoročně miliardy).

Vzhledem k hrozbě evropské dluhové krize je důležité shodnout se na řešení transparentního systému oddlužení nejvíce postižených zemí (a to před tím, než by musely k mezinárodní dluhové arbitráži) - podmínky reprofilace dluhu, prominutí části pohledávek, ale i pořadí uspokojení věřitelů s ohledem na sociální práva občanů a bezpečnost země.

Blíží se VIII. sjezd KSČM, který stanoví úkoly i po roce 2012, můžete našim čtenářkám a čtenářům dát tak trochu nahlédnout »pod pokličku«, co se týká hospodářské politiky?

Na to, co se nyní valí na naši zem a na občany, je třeba reagovat okamžitě a nečekat až na sjezdové jednání. Je třeba být akční navzdory tomu, kolik naší energie pohltí předsjezdová příprava. Samozřejmě na nadcházejícím sjezdu naší strany v Liberci na jaře příštího roku bude projednáván programový dokument, který stanoví hlavní úkoly KSČM v střednědobém časovém horizontu. Měl by tedy být trvalejší politickou a programovou odpovědí na výše popisované problémy.

Návrh textu, který šel rozhodnutím ÚV KSČM letos v září do diskuse, beru jako podnět pro další diskusi. Výsledkem by měly být stručné a výstižné formulace řešení programových priorit a to i pro oblast hospodářské politiky země. Počínaje spravedlivějším rozložením daňové zátěže, přes stimulaci hospodářského růstu a tvorby nových pracovních příležitostí; podporu plurality vlastnických forem a účasti zaměstnanců na chodu firem, omezení korupčního jednání a stínové ekonomiky vůbec, také zabezpečení dlouhodobé a cenově dostupné energie včetně snižování energetické náročnosti výroby i spotřeby až po potravinovou bezpečnost a podporu rozvoje venkova. Těžiště programu levice je v sociální oblasti, ale bez fungující ekonomiky se žádné řešení samozřejmě neobejde.

4. 10. 2011Milan Rokytka

převzato s Haló novin