Jiří Dolejš: Sejmeme klatbu z myšlenky socialismu ?

Změna ! To je požadavek zaznívající ze stále více stran s rozhořčenou naléhavostí. Současně vedou rozpačité výsledky probouzení odporu vůči panujícím poměrům k otázce, zda nechybí základní porozumění v tom o jakou změnu má jít. Ordinovali by nespokojenci současné nemocné společnosti správnou terapii? 

Protesty bez pojmenování problémů a jejich řešení budou nutně chaotické a méně účinné. Lhostejno jestli na náměstích bouří tisícovky (Praha) či statisíce (Madrid, Řím, Athény a pod). „Takových protestů už bylo“, to jsou časté komentáře. Přitom současné problémy světa jsou přeci jen kvalitativně odlišné od těch dřívějších. Žádají tedy kvalitativně odlišné odpovědi. Takovou možnou odpovědí je požadavek změny systému. A s tím se pojí otázka, zda nepřichází opět do módy myšlenka socialismu? 
Slovo socialismus bylo poprvé použito v roce 1827 v britském časopise „Cooperativ Magazin“. Základy silného socialistického hnutí se formovaly v podmínkách kapitalismu 19. století. Myšlenka socialistické rekonstrukce světa a duchovní dědictví Marxovo zásadním způsobem ovlivnilo celé 20. století. Zejm. po II. světové válce byl o socialismus jako způsob systémového řešení otázek míru a sociální spravedlivosti obrovský zájem širokých vrstev obyvatelstva. 
U nás se k různému pojetí socialismu přihlásila ve volbách roku 1946 drtivá většina voličů - k podpoře tehdejší KSČ, opírající se významně o sovětské zkušenosti, lze připočíst mnohé hlasy pro ČSSD a ČSNS, které věřily v tzv. demokratický socialismus a či v koncept národního socialismu. V následující etapě se ale praktické prosazování socialismu vydalo bolestnými a v řadě případů bohužel i nesprávnými cestami, které překryly nabízené sociální jistoty a emancipační náboj socialistických přeměn. 
Myšlenka socialismu se tehdy postupně pro mnohé zdiskreditovala, což přispělo k pádu tohoto historického pokusu o nový, lepší svět. Ještě těsně před listopadem 1989 bylo podle tehdejších oficielních výzkumů cca 40% lidí pro blíže nespecifikovanou socialistickou cestu. Ve změnách, které pak přišly, bylo slovo socialismus už chápáno převážně negativně, jako něco nedemokratického, nevýkonného a překonaného. Vyobcováno bylo z nových svobodnějších pořádků, přitom z onoho „Anathema estó“ jakoby někdy dýchl duch Orwelových románů. 
KSČM se mavzdory tomu při svém vzniku rozhodla pro strategickou orientaci na socialistickou alternativu společenského systému. V současné době se podle průzkumů, které si KSČM nechala udělat, hlásí k socialistické orientaci cca 25% české populace (z toho minimálně polovina si tento pojem úzce spojuje s myšlenkovým odkazem Karla Marxe). Myšlenka, že současné uspořádání společnosti není koncem dějin, je totiž logická. A socialistické hnutí má hlubší kořeny, než aby jej ukončilo jedno historické selhání. Pokud s otřesy, kterým je svět v 21. století vystavován, opět ožívá touha po jiné, sociálně spravedlivější společnosti, z myšlenka socialismu, samozřejmě v poučené a oddogmatizované podobě, může být sňata klatba.
Nastolovat otázku oživení socialistické myšlenky je logicky trnem v oku pravému okraji politické scény. Komentátor MF Dnes Karel Steigerwald, který má k tomuto vidění blízko, také nezaváhal. Sotva médii proběhla zpráva, že KSČM předkládá do předsjezdové diskuse materiál „Socialismus v 21. století“ , označil to za líbivé, ale nesmyslné oprašování starých postupů („Marx se vrací“, MF Dnes 17.10.2011). 
U Karla Steigerwalda asi nepřekvapí, že se neobtěžoval zjistit, čím by mohl být pro něj nepřijatelný koncept socialismu inovován. Rovnou se rozhodl, že musí jít o starou snahu nahradit skutečnou ekonomiku osvícenou vládou. Paradoxně ve svém odsudku souzní s lidmi od opačného okraje politické scény, kteří myšlenku modernizace socialismu odmítají s tím, že by vznikla v podstatě reakční měšťácká utopie, úchylka manipulující pravověrné socialisty, kteří by se podle nich měli spíše učit z revoluční minulosti. 
Se sejmutím klatby z oživlé myšlenky socialismu ale váhají i mnozí z kritiků, kteří mají blízko k reformním socialistům. Nezávislý politolog z ČSSD Lukáš Jelínek při jinak správném důrazu na poctivou práci nad nápravou i dílčích věcí, naznačuje, že diskuse o novém socialismu jsou jen takové ideologické opiáty („Slohové cvičení ani obří plachta neomráčí“, Právo 18.10. 2011). Ale pokud název Socialistická internacionála není jen reliktem starých časů, tak bych alternativu socialismu mezi pouhé útěšné ideologie přeci jen nezařazoval. 
To politický analytik Jiří Pehe to napsal upřímněji. Rozhořčení podle něj chtějí jen „kapitalismus s lidskou tváří“ a ne nějaké hlubší systémové změny („Rozhořčení nechtějí revoluci. Zatím“, Právo, 21.10.2011). Zbývá samozřejmě odpovědět, jak bez proměny klíčových ekonomických struktur chce dosáhnout rovnoměrnější distribuce bohatství a spoutat oligarchii ekonomické moci. Ale aspoň se otevřeně přihlásil k myšlence demokraticky regulovaného kapitalismu jako ke své strategické volbě. 
V současné době je klíčová obrana před excesy současného systému, obrana sociálního státu. Ale roste počet lidí, kteří se domnívají že trvalejší řešení bude vyžadovat hlubší společenské změny. Je protopoctivé, když se KSČM jako strana nové, poučené systémové alternativy pokouší konkrétněji definovat svoji představu této možné zásadní systémové změny. Je to jen náš předsjezdový nedogmatický příspěvek do otevřené demokratické diskuse.o možnosti nového socialismu, která potřebuje minimálně evropský rozměr, nemluvě o potřebě vnímat další zkušenosti, např. ty asijské a nebo z Latinské Ameriky.
Historická zkušenost KSČM se odráží v ideji, že lepší svět se nedá lidem nadekretovat, že žádná emancipační strategie se nedá dělat bez dobrovolné účasti lidí. Kvalitativní změny ve společnosti vždy provázely sociální revoluce. Ty ovšem nejsou cílem sám o sobě. Victor Hugo kdysi napsal, že nad revolucemi sídlí pravda jako hvězdné nebe nad bouřemi. Dnes už víme o osudové škodlivosti autoritářského, násilného opanování mocenských poměrů. Respekt k lidským právům a k možnosti otevřené demokratické volby je prostě podmínkou moderních, a za těchto okolností lze klidně říci i revolučních přeměn.
Stejně jako uznání potřeby plurality politické, je výrazem naší zkušenosti i uznání plurality ekonomické. Monopolizace a koncentrace soukromého vlastnictví vede prokazatelně k extrémní sociální polarizaci. Důraz na společenský charakter práce a podpora různých forem výrobní demokracie ale neznamená odmítání soukromé hospodářské iniciativy a existence trhu Jde jen o to, že ekonomika by měla sloužit člověku a nikoliv naopak. Lepší je tedy o takovém socialismu diskutovat, než oprašovat staré a překonané klatby.