Kam kráčí česká zahraniční politika?

Kvóty odmítáme, v ostatních záležitostech jsme více-méně za jedno s politikou Evropské unie. Zhruba tak by se dala ve zkratce charakterizovat oficiální zahraniční politika České republiky reprezentovaná ministrem zahraničí a zároveň volebním lídrem sociální demokracie Lubomírem Zaorálkem. Zároveň zde existuje i duplicitní zahraniční politika reprezentovaná prezidentem republiky Milošem Zemanem, která je v mnohých tématech odlišná od té vládní. To není nic co by bylo pro naši zemi pozitivní, ale musíme to vzít jako fakt. Co může nastat po parlamentních a prezidentských volbách je jedna velká neznámá, neboť je jejich výsledek dnes velmi nečitelný.

Co však nemůžeme vzhledem k předvolebním průzkumům příliš očekávat je odklon od oficiální politiky Bruselu, která je postavena na úzké spolupráci se Spojenými státy a Kanadou a nereflektuje změny ve světě, kdy se významnými státy v oblasti mezinárodních vztahů i ekonomiky stávají země Jižní Ameriky a Asie. Za krátkozraké lze samozřejmě označit i pokračující sankce proti Rusku, které ani pohledem euro-byrokratů nepřinášejí výsledky, které byly očekávány a jejich další pokračování je pro obě strany velmi nežádoucí. Je ale zcela logické, že je tato politika praktikována, neboť je postavena na spolupráci těch „správných“ zemí, tedy vítězů II. světové války na západ od linie dohodnuté na Jaltské konferenci.

Situace ve světě se však i k radosti skálopevných zastánců kapitalismu změnila, ovšem ne tak, jak mnozí očekávali. Socialismus prozatím padl, ale jednotná osa kapitalistických států nevznikla. Přílišné prosazování euro-amerických představ za každou cenu do dalších zemí, přineslo dobu nejistoty, neboť se logicky muselo setkat s odporem. Odporem jak místních lidí, neboť došlo k nabourání jejich historických tradic a hodnot a pak také s odporem dalších významných zemí, které tu jsou, ale euro-americká politika je příliš nebere v potaz. Proto tu máme dnešní složitý stav s lokálními válečnými ohnisky, rozmachem terorismu, uprchlickou vlnou, nesmyslnými mezinárodními sankcemi a různými omezeními či naopak nařízeními a obchodními smlouvami, které nám zbytečně zatěžují život a omezují naše práva. No a touto cestou kráčí i naše zahraniční politika a jsou směrovány naše ekonomické vazby.

Tento koncept pokud nebude v brzké době změněn, bude zřejmě tím rozhodujícím faktorem, který v budoucnu bude způsobovat na mezinárodní scéně stále větší a větší komplikace. Je třeba komunikace všech významných států, s neopomenutím i na ty nejmenší, ve společném zájmu a to je udržitelný rozvoj života na naší planetě. Ty dnešní priority jsou docela jiné ve smyslu maximálního zisku „mé“ strany bez ohledu na ostatní. To ale nemůže dlouhodobě fungovat, protože jak víme z historie, pokud lidé nemají co ztratit, pak už se nebojí postavit ani proti hordě ozbrojenců. Mám obavu, zda toto ti dnešní vlivní lidé, reprezentující euro-americké hodnoty vůbec berou v potaz. Pokud ne oni, budou to muset vzít v potaz běžní občané a pokusit se změnit politické reprezentace svých států. Stát od státu k postupnému reálnějšímu chápání mezinárodních vztahů těmi vlivnějšími. Bude to složité, neboť prostředky, kterými disponují jsou ohromné. Jiná cesta však není, protože případná III. světová válka, která by byla vedena jen a jen ze zištných důvodů, by byla pro lidstvo konečnou. Pokusme se i my, změnit za pár dnů politickou reprezentaci naší země a zvolit takové reprezentanty, kteří budou více naslouchat problémům občanů a méně dbát na příkazy z Bruselu potažmo zpoza Atlantického oceánu.

René Číp, poslanec PS PČR za KSČM