Kam kráčíš planeto?

Podle švýcarské charity Oxfam, odpovídá majetek 8 nejbohatších lidí světa majetku 3,6 miliardy těch nejchudších na naší planetě, což je zhruba polovina všech obyvatel. Tuto zprávu jsme mohli na počátku předminulého týdne zachytit v našich médiích. Tento poměr se prý stále zhoršuje a za poslední rok se změnil velmi výrazně, neboť ještě loni prý tuto polovinu vyvažovalo až 62 nejbohatších.

Zároveň s touto velmi nepříznivou zprávou se objevilo ihned mnoho komentářů „renomovaných“ odborníků, kteří tuto zprávu ztrhali, neboť podle jiných čísel se naopak globální chudoba ve světě postupně vytrácí. Svobodné trhy a globální kapitalismus prý jenom za poslední rok pomohly 100 miliónům lidí z chudoby a za posledních 25 let se prý poměr chudých snížil z 37% v roce 1990 až na necelých 10% v roce 2015.

Člověk neznalý poměrů by si asi řekl, že zde platí jakási „nepřímá úměrnost“ při které s klesajícím počtem osob potřebných k vyvážení majetku těch nejchudších, klesá i chudoba těch nejchudších a ti vlastně bohatnou? To mi přijde jako nějaké „perpetuum mobile“. Teoreticky možné by to bylo pouze v případě, že naše planeta by byla schopna poskytovat stále více a více ze svých zdrojů, což se ale nezakládá na pravdě. Pokud to tak v některých případech je, jedná se o drancování nerostných zdrojů a jednoznačné „žití na dluh“. Většinou to tak zřejmě nebude a v některých číslech musí být chyba.

Každý rok jsme uváděni v omyl statistikami Oxfamu o bohatství. Data jsou v pořádku, pocházejí od Credit Suisse, ale jejich interpretace správná není, prohlásil Ben Southwood, vedoucí výzkumného oddělení z Adam Smith Institute. Já toto tvrzení odmítám. Není možné a ani důvodné aby existovaly takové extrémní nepoměry v rozdělení světového bohatství. Primárním vlastníkem zdrojů musí být lidská společnost jako celek a nikoliv určitá velmi malá skupina osob, kteří o něm rozhodují a na základě jejich dobrozdání je tento majetek přerozdělován dále. V době kdy měly kapitalistické státy obavy ze socialismu, což vrcholilo v době „karibské krize“ na počátku 60. let minulého století, byl tento poměr rozdělení majetku ve velmi rozdílných číslech než dnes, avšak po skončení této krize se postupně vracel k trendu bohatnutí úzké skupiny nejbohatších, avšak nebylo to až tak extrémním nárůstem.

Od roku 1985 poté co Gorbačov vyhlásil Perestrojku a zejména od roku 1990, kdy se kapitalisté přestali obávat socialismu, se tito nejbohatší většinou změnili v skutečné „nenažrané svině“, které se neštítí bohatnout na úkor velké většiny obyvatel naší planety a jdou přes mrtvoly. Ty „odpustky“, které si občas kupují ve formě různých darů, jsou jen symbolickým gestem a snahou vypadat před veřejností lépe.

Já odmítám tuto korektnost a odmítám přistoupit na scestné myšlenky některých rádoby odborníků, že tak je to vlastně správné a tak to má být. Nemá. Uznávám možnost rozdílných odměn za vykonanou práci, uznávám rozdílnou hodnotu vykonávané práce, ale neuznávám tu situaci, kdy by měla být:

To není reálné, byť těchto 8 lidí zaměstnává a dává živobytí statisícům a klidně i milionům lidí. Situace, ke které planeta kráčí, respektive kam jí vedou ti vlivní, není dobrá. Přijde chvíle, kdy už tento stav nebude udržitelný, a nebude to rozhodně trvat miliony let, bude to mnohem dříve. Žel, jako vždy v historii na to v první řadě doplatí ti nejchudší. Nebo se budou muset včas vzepřít .....

Závěrem bych Vám rád poděkoval za podporu, které se mi dostalo na městské nominační konferenci. Velká podpora moje i kolegy Lea Luzara, svědčí o tom, že naši práci v Poslanecké sněmovně sledujete a hodnotíte spíše pozitivně. Ještě jednou Vám děkuji.

René Číp, poslanec PS PČR za KSČM