Nacházíme se ve fázi likvidace sociálního státu

Pravděpodobně v únoru se uskuteční mimořádné jednání Rady hospodářské a sociální dohody (tripartity). Tématem mají být mj. protikrizová opatření vlády. Jak tato opatření hodnotíte?

Hodnocení ČMKOS, opřená o práce jejích ekonomických analytiků, jsou už od prvních viditelných projevů krizového vývoje v závěru roku 2008 velmi kritická vůči vládním přístupům k tomuto jevu. Asi nemá cenu opakovat, že v té době vládní představitelé, a především Miroslav Kalousek, do poslední chvíle dopady krize na ČR zpochybňovali a bagatelizovali.

Následně během roku 2009, především v období Fischerovy úřednické vlády, byl na tripartitních fórech zformulován, a dokonce i ze strany vlády a podnikatelů odsouhlasen, soubor protikrizových opatření, který obsahoval i náměty odborů, jako například podporu rozvoje energetiky a infrastruktury nebo podporu výstavby sociálních bytů.

Bohužel tato opatření zaměřená na povzbuzení ekonomického růstu a celkové koupěschopné poptávky nebyla realizována. Nebyla realizována ani opatření k posílení příjmové strany státního rozpočtu. Pravicové vlády Mirka Topolánka, a ještě více Petra Nečase (oba ODS), opakují jako svou mantru, že hlavním nástrojem k překonání krize je snížení výdajů státního rozpočtu, především těch sociálních, a posilování tzv. konkurenceschopnosti podnikatelů prostřednictvím snižování jejich daňového a odvodového zatížení. Nevím sice přesně, co bude obsahem těch údajných protikrizových opatření vlády avizovaných pro rok 2012, ale už teď je zřejmé, že budou opět založena na základní filozofii této vlády a pravice vůbec, totiž - že náklady krize musí nést středně a nízkopříjmové skupiny obyvatelstva a že se nesmí sáhnout na majetky a příjmy tzv. elity.

Do jaké míry podle vás záleží stávající vládní garnituře na tom, jak dopadne státní rozpočet?

Osobně si myslím, že této garnituře je celkem jedno, jak státní rozpočet dopadne, i jak se bude vyvíjet naše ekonomika. Hlavně když tato garnitura zabezpečí sebe sama a své kamarády a zájmy těch skupin, které ji do jejích funkcí dosadily.

V ČR dochází ke zvyšování nerovnosti v rozdělování a odměňování, k rozevírání oněch pověstných nůžek. Kam až to může zajít? Je nějaká hranice, kdy už toto rozevírání může být sociálně neúnosné?

Myslím, že právě zvyšování rozdílů v příjmech a vůbec v majetku je jedním z nejcharakterističtějších rysů současného vývoje v zemích tzv. euroamerické civilizace, samozřejmě včetně zemí střední a východní Evropy, ale i včetně dalších vyspělých zemí. Nedávno jsem četl jakousi zprávu OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), sdružující aktuálně 34 relativně vyspělých zemí včetně ČR, která však nezahrnuje země ze skupiny označované jako BRIC - Brazílii, Rusko, Indii a Čínu. Tato zpráva zabývající se vývojem příjmové diferenciace od počátku devadesátých let jasně ukazuje její nárůst.

Jak je na tom konkrétně naše země?

Bohužel nás nemůže těšit, že ČR patří v tomto ohledu k zemím s vysokým nárůstem diferenciace. Od počátku devadesátých let rostly nejvyšší příjmy třikrát rychleji v porovnání s příjmy nejnižších příjmových skupin.

V této souvislosti je třeba zdůraznit především dva aspekty. Za prvé je tento vývoj společný pro všechny země, které aplikovaly principy hospodářské politiky z dílny institucí, jako je MMF, a daly se cestou privatizací a likvidace sociálních ochranných systémů, za druhé z časového hlediska je typický právě pro období zahájené odstraněním socialismu v Evropě a pokračující kapitalistickou transformací. Z toho lze usuzovat, že tento proces má kořeny v podstatě kapitalistického systému.

Není také posilován momentální neexistencí alternativy k tomuto systému?

Určitě.

Jinak ještě k vaší otázce, kam až může »otevírání nůžek« zajít. To je obtížné říci. Je to závislé na konkrétní situaci v dané zemi či oblasti. Co lze ale říci s jistotou, je, že tento proces bude pokračovat až do té doby, než bude kapitalistický systém nahrazen nějakou formou socializující alternativy.

Dovolte ještě otázku k tripartitě. Bude se na ní diskutovat i o protikrizových návrzích Národní ekonomické rady vlády (NERV)? Mezi nimi je např. návrh na 20% DPH či zkrácení pracovní doby, ovšem s nižšími platy - což jsou opatření s obrovskými dopady do životní úrovně lidí. Jak to hodnotíte?

Náměty skupiny tzv. expertů známé jako NERV, pokud vím, nedošly zatím k připomínkám v oficiální podobě na ČMKOS, nicméně samozřejmě je známe. A dokonce byly už předmětem diskusí na posledním zasedání tripartity 15. prosince. Já jsem tam osobně nebyl, byl jsem ale účasten určitých přípravných diskusí, a tak vím, že celkový názor z pozice odborů na tento materiál je asi takový, že jde o soubor relativně primitivních, většinou asociálních návrhů, které nezapřou své autory. Těmi autory jsou různí tzv. analytici z finančních a akademických kruhů, jejichž úkolem je jen dodávat nádech serióznosti a odbornosti antisociálním opatřením pravicových vlád. Skoro mě napadá onen příměr o užitečných idiotech s tou výhradou, že tyto osoby vůbec nepodezřívám z intelektuální nedostatečnosti, naopak, oni dobře vědí, co činí a komu slouží.

Přesto ale si nemohu odpustit poznámku, že vidět ty různé analytiky a analytičky, kterým každý měsíc přistane na účtu možná i několik set tisíc Kč, jak v televizi rozdávají bohorovné rady běžným občanům, aby se nezadlužovali, aby topili těmi kvalitními palivy, aby nevyhledávali různé pochybné bazary a tržnice, je jen pro silné žaludky.

Dovolte ještě jednu poznámku k samotnému pojímání krize. Je velmi typické, že když ti už zmínění »mainstreamoví« analytici hovoří o krizi, tak se tváří, jako by šlo o nějakou nepředvídatelnou přírodní katastrofu, která nás najednou postihla. Maximálně připojí, že si za to můžeme sami, protože si žijeme »nad poměry«.

Čím je podle vás krize způsobena?

My na odborech opakujeme, že krize rozhodně není způsobena přílišnou štědrostí sociálního státu, ale naopak zhoršováním sociální i příjmové pozice běžných zaměstnanců a občanů vůbec, a že hlavní příčina krize leží na poptávkové straně ekonomiky, která nedostatečně stimuluje ekonomický růst a je navíc dále ohrožována stále silnějšími ataky na příjmy většiny obyvatelstva.

Pravice často argumentuje tím, že nemůže zavést progresivní zdanění nebo zvýšit minimální mzdu proto, že by to zaškrtilo konkurenceschopnost a flexibilitu trhu práce. Jaký je váš názor?

Docela dobře jste shrnula základní argumentační výbavu našich oponentů. Skutečně, téměř na jakýchkoliv jednáních na ekonomická a sociální témata slyšíme my, zástupci odborů, tento typ argumentů. Odpovídáme asi v tom duchu, že výklady o tom, že progresivní zdanění nebo výše minimální mzdy jsou těmi faktory, které by negativně ovlivňovaly ekonomický rozvoj, chcete-li konkurenceschopnost podniků, jsou jen účelovou falzifikací skutečnosti. Dá se to dokázat a dokladovat na časových srovnáních, kdy pádu českého hospodářství do krize nezabránily ani daňové reformy snižující zdanění firem a majetků, ani nezvyšování minimální mzdy, ani ataky na pracovněprávní ochranu zaměstnanců. Dá se to ilustrovat i na mezinárodních srovnáních, kdy ekonomická výkonnost jednotlivých zemí nemá žádnou přímou souvislost s tím, jak jsou tam nízké daně nebo nízké mzdy. Spíš naopak, rovnoměrnější rozdělení příjmů pozitivně ovlivňuje celkovou poptávku a podporuje ekonomický růst. Klasickým příkladem tohoto postupu jsou skandinávské země.

Kroky vlády vedou k odbourání prvků sociálního státu, který je výdobytkem 20. století. Nebude pod vlivem převládajícího neoliberalismu sociální stát úplně zlikvidován?

Myslím, že na tuto otázku jsem už částečně odpověděl. Skutečně není asi náhodou, že celosvětová antisociální ofenziva v plné míře propukla po likvidaci socialistického bloku v Evropě a po nastolení téměř celosvětové dominance tzv. liberálního kapitalismu. Vidím to jako potvrzení toho, že mechanismy reprodukce kapitálu, které se mohly v plné šíři projevit po odstranění socialistické alternativy, jsou prostě vůči principům sociálního státu nepřátelské. Laicky řečeno, aby bylo možno »uživit« stále bohatší miliardáře a milionáře, zvlášť v situaci stále méně výkonné ekonomiky, je třeba brát prostředky těm ostatním.

Jinak ještě k samotnému pojmu sociální stát: Pravice často používá klišé, že sociální stát přerozděluje od pracovitých k líným a nezodpovědným. Ve skutečnosti je sociální stát nástrojem omezení přerozdělování ve prospěch bohatých a mocných, nástrojem, který alespoň částečně umožňuje, aby se výsledky práce dostaly k jejím skutečným producentům. V tomto smyslu se jako odbory hlásíme i k pozici Evropské odborové konfederace, která vidí sociální stát a jeho instituce nikoliv jako překážku, ale naopak jako předpoklad efektivního ekonomického rozvoje.

Neobáváte se nevratných kroků, které ani případné budoucí levicové vlády již nebudou moci zvrátit?

V každém případě už došlo k velmi podstatným změnám, jejichž náprava bude velmi obtížná a především dlouhodobá. Nejde jen o nějaké právní záležitosti a různé mezinárodní závazky, ale především o to, že na současném parazitním a neproduktivním systému se usadily celé společenské skupiny, které z něj tyjí a jež ho budou bránit až »do roztrhání těla«, zvlášť když k tomu budou mít významnou mezinárodní podporu. Zvrátit a skutečně změnit tento systém bude vyžadovat velmi dlouhodobou práci, není však vyloučeno, že přijde nějaká velká společenská krize, která vývoj tímto směrem urychlí. Tím samozřejmě nechci říct, že bych si takovou krizi přál, ale kapitalismus už nám několikrát v minulosti předvedl, že je v jeho povaze v období krizí, které sám vyvolal, "řešit" jejich dopady i rozsáhlou společenskou destrukcí. Nemusím snad připomínat obě světové války a také v současnosti můžeme sledovat snahy především USA »vyvážet« své problémy do světa na svých letadlových lodích a tancích.

V jaké fázi vývoje se nyní vlastně nacházíme?

Tady je odpověď asi zřejmá. Jsme ve fázi likvidace sociálního státu, která se realizuje prostřednictvím privatizace a komercionalizace systémů, které dosud právě tyto sociální aspekty jakžtakž zajišťovaly. Restaurace kapitalismu tak zákonitě směřuje nikoliv jen k obnově poměrů minulého století, ale dokonce až do předbismarckovských dob, tedy někam do první poloviny 19. století, a možná i dále.

Tento vývoj není nějakým specifikem ČR, ale s větší či menší intenzitou probíhá ve všech zemích, které se dosud pyšnily právě svým sociálním zabezpečením. Vzpomínám si, jak k nám na odbory ještě před několika lety jezdily odborářské delegace třeba z Rakouska, Německa, Švédska, a když jsme si stěžovali na asociální politiku našich vlád, tak se na nás dívaly s určitým despektem jako na zaostalce, kteří ještě plně nepochopili ten proslavený sociálně-tržní systém. Já jsem jim tehdy říkal: "Nemylte se, my nejsme vaše minulost, my jsme vaše budoucnost. U nás si kapitál zkouší, kam až může jít." Tehdy nedůvěřivě kroutili hlavami, dnes už vědí, o čem jsem mluvil.