Norimberský proces
Již krátce po pádu Třetí říše se sešel v Norimberku zvláštní mezinárodní soudní tribunál, aby se zabýval válečnými zločiny nacistických vůdců. Mohlo by se zdát symbolické, že se tak stalo ve městě dřívějších velkých srazů nacistické strany. Skutečnost však byla mnohem jednodušší. Právě toto město nebylo válkou až tak poškozeno jako jiná místa a především zde nepoškozena zůstala rozsáhlá soudní budova a velká věznice.
V historii se stalo teprve podruhé, že byly souzeny válečné zločiny. Poprvé tomu bylo po ukončení americké občanské války Severu proti Jihu, kdy byl odsouzen a popraven vedoucí generál Unie Lee. Přesto oba soudy lze jen těžko srovnávat. Popravy zajatců nebo uprchlých černochů by byly jen kapkou v moři ve srovnání se zrůdností nacistického režimu.
Zvláštnost norimberského soudu spočívala především v jeho retroaktivitě. Soudil zločiny, které nebyly dosud žádným právním řádem popsány a kvalifikovány, které si jen málokdo dokázal dříve představit, o jejichž skutečnosti však nebylo pochyb. Zkoumal samu podstatu nacismu a jeho rozšíření, techniku jeho moci. Byl morálním zhodnocením jeho působení.
Nedělejme si iluze, že by i v minulosti, ale také i dnes nedocházelo k masovému vraždění a likvidaci celých národů, že by tyto nebyly bezohledně porobovány a zotročovány. Vždyť v tom spočívá sama podstata kapitalismu. Prvotní akumulace kapitálů nebyla ničím jiným. Celá kolonizace Afriky, Asie, Ameriky stála život desítky miliónů černochů, Indiánů i příslušníků jiných národů a ras.
A nejvíce se na tom podepsaly tzv. demokracie západní Evropy a Severní Ameriky. Nacisté z tohoto učinili svou oficiální ideologii a jejich metody nabyly hrůzných průmyslových rozměrů. Koncentrační tábory – anglický vynález z Búrské války – užívali a v téže formě užívají i dnes Britové i Američané za války k izolaci potenciálních nepřátel. Němci je však proměnili v továrny na smrt systematicky likvidující milióny lidí.
Před soudem stanulo 21 nejvyšších pohlavárů nacistického Německa. Hitler, Goebbels a Himmler již spáchali sebevraždy, aby se nedostali do rukou vítězů. Goering tak učinil krátce po vynesení rozsudku. Soud osvobodil 3 a k dlouholetým trestům odsoudil 2 souzené. Zbylí dostali trest smrti. Národní soudy jednotlivých zemí soudily spoustu dalších válečných zločinců a kolaborantů s nacisty. Přesto je třeba učit, že spoustě těch, kteří byli označeni za válečné zločince a měli by stanout před soudem, se podařilo uprchnout. Příkladem mohou být Eichmann, Mengle aj. Mnohé ukryla a pomohla jim katolická církev. Svou roli sehrály i tzv. „neutrální státy“, ale mnozí byli chráněni i samotnými vítěznými demokraciemi, které je odmítaly vydat k potrestání. Vždyť to byly ony, které svým kapitálem stály u zrodu a rozšíření nacismu. Dnes jsme svědky obdobných procesů fašizace EU a řady dalších zemí světa.
Dodejme, že vůdcové fašistické Itálie souzeni nebyli. Mussoliniho popravili partyzáni, kteří jej zajali. Japonská generalita naopak byla souzena v Tokiu v procesu obdobném norimberskému.
Igor Mačejovský, předseda KIPP MěV KSČM