Před námi jsou důležitější věci k řešení

 V souvislosti s posledními událostmi se musím zeptat: V čí prospěch se tak děje? Mám na mysli nejen velmi emotivní vystoupení ze všech stran v Poslanecké sněmovně, ale i shromáždění 25. února na pražských Olšanech.

Přičemž právě tam nebyli jen stoupenci KSČM, ale zřejmě i jiní, kteří sem přišli ve zcela jiném zájmu. Dokonce zde prý bylo »více novinářů a televizních štábů«, než ostatních účastníků. Ona olšanská akce byla spíše provokací než cokoli jiného. Osobně metodu provokací rád nemám, zvláště pak ve vypjatých chvílích. Nikam nevede, či spíše vede, ale většinou opačným směrem.

Chápu, že podobné akce několika jednotlivců či desítek z nás sice mohou být vyvolány pocitem nespravedlnosti, ale ve svém důsledku vyvolávají pravý opak. Jistě, ne vše, pokud jde o minulost, jež se v těchto dnech až příliš akcentuje, bylo černé. Byly velmi jasné chvíle, úspěchy, za něž se budoucí generace, až zmizí vypjatá vlna antikomunismu, nebudou muset stydět, na které budou třeba i pyšné, byly však i vyložené neúspěchy, prohry, excesy, které zastírat nelze, selhání jednotlivců i skupin, systému jako takového, které je třeba odsoudit, ať už příčiny nebyly, jak se dnes snaží režimní ideologie tvrdit, tak jednoznačné a způsobené jenom zastánci socialismu. Právě ony však nejvíce ublížily právě myšlence socialismu.

Nostalgické vzpomínání podbarvené často subjektivním vzpomínáním spojené s rádobyrevolučními projevy v době, kdy jde o mnohem víc, nikam však nevede. Je to slepá ulička, jež spíše odpuzuje jiné občany od nás. Dnes jde totiž o budoucnost, o to, jak většina obyvatel naší země bude zanedlouho žít. To lidi zajímá, kvůli tomu budou ochotni postavit se za náš program. Jestliže však někteří z nás nostalgii, nebo třeba jen poměr k rozporuplné minulosti, postaví jako hlavní problém současnosti, jen tím odrazují sympatizanty a odvádějí je k jiným politickým subjektům, a to v době, kdy nám všem musí jít o spolupráci všech levicových nebo středolevých sil proti současné pravicové protilidové vládě. Sem patří i zbytečné provokace, které nahrávají spíše pravici, a je jich pochopitelně velice ochotně využito. Připomínám v té souvislosti slova dnes tolik citovaného Klementa Gottwalda v souvislosti s demisí pravicových ministrů v únoru 1948: »Přiznám se, že ráno před zasedáním vlády jsem se modlil, aby ve své hlouposti vytrvali a opravdu nepřišli. Bůh mě vyslyšel a nepřišli...« Nemohou si stejná slova říkat i pravicoví žurnalisté a třeba i Johnovi advokáti, když se jim na stůl dostane další zpráva o zbytečně provokační akci několika desítek stoupenců levice? Takovou provokací si jen zužujeme prostor pro úspěšnou politickou práci.

Minulost je, svým způsobem, zástupným problémem. Přitom nám především jde o penzijní reformu, o reformu zdravotnictví, o to zabránit dalším privatizacím již tak zdevastovaného státního majetku a majetku nás všech, o zabránění dalším tunelům na úkor většiny obyvatel, o to, aby ti nejbohatší nezískávali úlevy na úkor nás, kteří žijeme z průměrných či podprůměrných platů, z důchodů či příspěvků v nezaměstnanosti, o skutečný boj proti korupci na rozdíl od pseudokorupční rétoriky vládních stran. Znovu se tedy musím zeptat: V čí prospěch se konají zbytečné provokace? V zájmu KSČM nikoli.

3. 3. 2011  Jaroslav Kojzar

Převzato s Haló novin