Předsudky nevyřeší žádný problém

 

»Je nepravděpodobné, že by izraelský premiér mohl zabránit fiasku,« píše Samih A.

Šeríf ze švýcarského Montreaux ve svém čtenářském dopise uveřejněném v deníku The New York Times a pokračuje: »Hluboká nedůvěra mezi třemi klíčovými stranami - prezidentem Barackem Obamou, premiérem Benjaminem Netanjahuem a palestinským vedením - vytváří překážku k jakémukoli usmíření a vůbec k produktivním jednáním. Izraelsko-palestinský konflikt se vůbec nenachází mezi prioritami agendy pana Obamy. Pan Netanjahu dělá všechno pro svoji záchranu, nikoli pro spásu země, jak tvrdí. Palestinští vůdcové a jejich veřejnost doufají v to nejlepší, ale jsou nuceni přijímat to nejhorší. Plán Palestinců jít v září do Organizace Spojených národů ve snaze dosáhnout uznání svého nezávislého státu představuje vlastně jediný praktický způsob, jak uvolnit pana Netanjahua ze sevření jeho lpění na statu quo. Tento návrh by zřejmě mohl získat podporu Valného shromáždění OSN. A dokonce - i kdyby Washington v Radě bezpečnosti hlasoval proti takové rezoluci, Palestinci budou i nadále tuto svoji věc prosazovat. Co bude dál? To už záleží na tom, co si kdo pomyslí, ale jisté je, že ti, kdo ztratí, budou Amerika a Izrael.«

Z úplně jiného úhlu pozorování píše ve stejném deníku svůj dopis čtenář Michael Dorian Goldberg z Rehovotu v Izraeli. Staví se za názor, že Izrael představuje židovský stát. Doslova k tomu uvádí: »Sionistické hnutí bylo založeno na sklonku 19. století, aby zajistilo národní domov pro Židy, tedy stát s prostředky bránit se před nepřáteli. Izrael byl vždy židovským státem a má plné právo se tak definovat«. Pan Goldberg zcela přitom opomíjí jednu »maličkost«, a sice - že celou jednu třetinu obyvatel v dnešním Izraeli tvoří Arabové, respektive Palestinci.

Ostatně následně v The New York Times na tyto názory reaguje David Wasserman Rognes z Francie, jenž se ve svém dopise do redakce zmíněného listu zaobírá stále žhavou otázkou určování židovské identity, což má těsnou souvislost vůbec s pojetím občanských práv, a to nejen v Izraeli, Palestině nebo v izraelsko-palestinských vztazích. »Vždyť člověk může být Židem, aniž by bylo nutné tuto záležitost chápat nábožensky«, píše tento čtenář a dále uvádí: »Není to ani otázkou rasy, protože Židé nepředstavují žádnou genetickou zvláštnost. Nemáme společný jazyk, a dokonce ani společnou kulturu. A skutečnost, že v moderním Izraeli žije přibližně 130 různých národností, jistě nabízí dostatečný důkaz o našem různorodém původu. Není ani žádné židovské národnosti, ani v její starší definici propojené obecnou historií a osudem, ani v jejím moderním pojetí, tedy takovým, které by bylo spojené společným územím a politickým celkem. Jsme prostě lidé a jednoduše řečeno, jsme Židé, protože se cítíme být Židy. Samozřejmě, že se vyskytuje řada lidí, kteří by chtěli prosadit objektivní kritérium při posuzování, kdo je Žid a kdo jím není, a to ve snaze předem prokázat své vlastní vědecké nebo teologické předsudky. Všechna taková naprosto ničím neopodstatněná tvrzení příliš často vyústila v takový druh hierarchie občanů, kterou doprovázely hrůzy, které všichni velmi dobře známe. Naše právo rozhodnout se, kdo jsme, je nezcizitelné a musí takovým zůstat.«

Co k tomu všemu dodat? Určitě tolik, že žádnou metodou, ani nejlépe vyšperkovanou diplomacií, ani nejokázalejší hospodářskou pomocí - a už vůbec nemluvě o mnohostranném vojenském zásahu - nelze beze zbytku vyřešit žádný mezinárodní ani národní problém, pokud se v záloze stále budou nacházet instrumenty poplatné předsudkům. A to zejména s rasovým a nacionalistickým podtextem.

26. 8. 2011Michal RYBÍN

převzato z Haló novin