Projev Miroslava Grebeníčka na zasedání PS ČR dne 11.2.2011 k tzv. 3. odboji

Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, mistrování historie prostřednictvím zákonů není po listopadu 1989 něčím neobvyklým. Co šokuje nejen odbornou veřejnost, ale i soudně myslící neodborníky, je zejména skutečnost, že mnozí poslanci a senátoři přistupují k naší národní minulosti tržně. A tak mě nějak nepřekvapuje, že i návrh zákona o tzv. protikomunistickém odboji je jen dalším pokusem zprivatizovat historii.

Názor, že politická moc a její interpretace našich národních dějin je volně obchodovatelným zbožím, které podléhá přirozeným zákonům trhu a ne ústavě jako nejvyššímu zákonu demokratické společnosti, jsem ovšem nucen kategoricky odmítnout, a to především proto, že předkládaná konstrukce tzv. zákona o protikomunistickém odboji a s ní spojená zcela nekritická, stranická, ideologická a politická adorace teroristických aktů minulosti nemá žádnou oporu ani v realitě a mezinárodněprávních normách minulosti, ani v právním řádu a v mezinárodních závazcích České republiky v přítomnosti. Tato konstrukce se zřetelně dostává do rozporu s principy právního státu. Nekritickou ideologickou adorací a obhajobou teroru a vražd a přehlížením obětí a společenských důsledků individuálního a skupinového teroru působí návodným a podněcujícím způsobem ve vztahu k přítomnosti a budoucnosti.

(Poslanci vládní koalice opouštějí sál.)

Ano, je tu zájem prokazatelné a nesporné individuální a skupinové akty teroru a vražd včetně vražd civilistů v období let 1948 až 1989 zpětně označit zákonem, uznat jako akty válečného teroru a jako vraždy vojenského nepřítele. Je tu také licoměrný zájem přiznat zákonem individuálně a skupinově působícím teroristům a pachatelům vražd postavení sil válčícího subjektu či statut válečných veteránů. Jde prý jen o morální zadostiučinění pro některé naše spoluobčany. Hovořit o tom, že se jedná pouze o morální ocenění, tvrdí ovšem předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková, je v podstatě lež. Má pravdu, neboť přiznání statutu válečného veterána má i svůj finanční rozměr. Jde například o příspěvek na lázně, rekreaci, pobyt v domově důchodců a řadu dalších, velmi lukrativních výhod.

Za hlavní problém považuje však předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu to, že jde o nespravedlivé posuzování skutečnosti nebo statečnosti druhého odboje a nadřazování tzv. třetího odboje. S tím souhlasím. Vždyť brzy po nástupu Václava Havla k moci byla přece zrušena československá vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců. Následovala omluva sudetoněmeckým Němcům, přesto, že je nezvratným faktem, že naprostá většina z nich ochotně sehrála úlohu páté kolony a zůstala věrna Hitlerovi až do konce druhé světové války. A jestliže předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová se podle toho, co citovala média, mohla bez odporu většiny médií a politiků vyjádřit pochvalně k vyznamenání teroristy, antisemity a spojence nacistů Stepana Bandery, je to vskutku příznačné. Od toho už nemusí být daleko k ocenění pohlavárů třetí říše za boj proti židobolševismu. A o tom, že stržení pomníku člověka, který zahynul v boji proti fašismu, je projevem politické patologie bez ohledu na to, že tento člověk byl komunista, nehodlám už vůbec polemizovat.

Ano, po listopadu 1989 se začalo mluvit a psát o tzv. třetím odboji, který měl údajně navazovat na tradici prvního a druhého odboje. První a druhý odboj byly ovšem vedeny ve válečné době, kdy šlo o znovuvytvoření a znovuobnovení Československé republiky. To však zdaleka neplatí o tzv. třetím odboji, jehož aktéři bojovali v době hlubokého míru, v době existence suverénního státu uznávaného všemi demokratickými státy světa. Tuto legitimitu však tzv. třetí odboj neměl. Navíc působil převážně metodami individuálního teroru, což se u naprosté většiny českého národa setkávalo s velkým odporem.

Ne, ne, aktéři tzv. třetího odboje nebyli typickými příslušníky českého národa. Navíc to často byli dobrodruzi na hranici dospělosti. Měli by tedy pro svoji činnost najít vhodnější název, který by přesněji vyjadřoval jejich svéráznou aktivitu a zbytečně nemátl českou veřejnost.

Účelová konstrukce válečného stavu a výslovné adorace některých aktů teroru ignoruje totiž skutečný právní stav podle platného mezinárodního práva a naráží nejen na faktickou absenci znaků války, ale také na skutečnost, že ani obě podle předkladatelů konstruované válčící strany a jejich spojenci, ani další členské státy Organizace spojených národů se v průběhu navrhovateli konstruované hypotetické války nechovaly jako strany ve válce a jako strany uznávající de facto, či dokonce de iure existenci válečného stavu. Ne, Evropa a Československá republika nebyly po pádu německé říše ve válečném stavu. Hledaly cestu k překonání toho, co vedlo k první a druhé světové válce.

Byl jsem u speciální jednotky, vzpomíná Josef Mašín na své působení v americké armádě, kde byli Češi, Slováci, Poláci, a měli jsme v případě třetí světové války operovat za nepřátelskými liniemi. Zavázali jsme se na pět let. Strávili jsme je v armádě očekáváním války. V roce 1956 přišlo velké zklamání. Začala revoluce v Maďarsku a my mysleli - cituji stále Josefa Mašína - že Spojené státy americké a Západ vůbec se Maďarů zastanou. Pochopili jsme však že k žádnému konfliktu nedojde, všem status quo vyhovoval. Tak jsme se rozhodli, že po skončení závazku z armády odejdeme. K tomu pak ještě lakonicky dodal: Všichni jsme tam ztratili iluze.

Jak vidno, na rozdíl od předkladatelů zákona o třetím odboji, kteří chtějí válečný stav zpětně uzákonit, bratři Mašínové a jejich spolubojovníci na válku teprve s nadějí čekali. Na třetí světovou válku. Jsem rád, že se jí nedočkali.

A jaký je jejich pohled na to, co koaliční poslanci chtějí uzákonit? Opět budu citovat Josefa Mašína: Někteří pak utekli z hospodářských důvodů, někdo z politických, ale nikdo nic aktivně nedělal. Tam žádný odboj nebyl. Jediní byli tzv. chodci, jako Ota Rambousek, pak kluci v jednotkách, které Američané založili k obraně vojenských objektů, žádný jiný odboj na Západě neexistoval, nebylo se ke komu připojit.

Odborníci, kteří se těší ve vědeckých kruzích vysoké autoritě, připravili analýzu, v níž je uvedená předloha podrobena zdrcující kritice. Upozorňují zejména na zmatenost pojmovou, na hrubé znásilňování dějin, na politickou účelovost. Nepřeháním, když řeknu, že jsou zděšeni tím, co má být schváleno. Jsou i tací, kteří dokonce hovoří o chorém myšlení jisté skupiny zákonodárců.

Mnozí z nás jsou však už dostatečně poučeni, vybaveni zkušenostmi a dobře víme, komu a k čemu takové zákony mají sloužit, za jaké společenské situace a proč se připravují takové právní paskvily. Právem tento paskvil, a opravdu nejde o žádného legislativního fešáka, velká část veřejnosti jak odborné, tak i laické považuje za neuvěřitelně špatný. Dokonce i koaliční vláda Petra Nečase má k němu jisté připomínky, a to už je co říci.

Pozoruhodné je také to, že jej kategoricky odmítají i někteří disidenti a političtí vězni. Je tady dokonce naděje, alespoň dle mínění Petra Uhla, vězněného za nenásilný odpor proti normalizačnímu režimu, že opustíme pozici Václava Havla a dalších disidentů, kteří často třeba při přijímání antikomunistického zákona z roku 1993 radili k ústupkům vůči agresivitě vedení Konfederace politických vězňů, aby, jak říkali, od nich byl pokoj.

Znám spoustu bývalých politických vězňů, povětšinou z 50. let, napsal v listopadu 2009 v minulosti rovněž vězněný Jiří Wolf, kteří jsou ochotni za mizerný metál od prezidenta sloužit třeba i ďáblu. Je smutné, končí jeho slova, že v Konfederaci politických vězňů panuje až taková politická prostituce.

Uvedené prohlášení beru s jistou rezervou. Nemám sice žaludek na uzákonění jediné historické pravdy, ale chápu, že každému, kdo nespravedlivě trpěl, patří uznání. Tím ovšem netvrdím, že v Konfederaci politických vězňů nepůsobí i někteří lidé, kteří v dobách autoritativního režimu byli ve vězení oprávněně. I to je důvod, proč některé předkladatele navrhovaného zákona podezřívám z toho, že vedeni stranickými zájmy a herostratovskými komplexy si zacpávají uši a zavírají oči před rozumnými argumenty.

Pro ty, kdo nemají v paměti historická fakta, chci připomenout, že v roce 2000 byl přijat zákon, který umožnil jednorázově finančně odškodnit příslušníky československých zahraničních armád a spojeneckých vojsk z období 2. světové války, s výjimkou těch, kteří sloužili méně než tři měsíce. Sami bývalí zahraniční vojáci však považovali uvedené omezení za diskriminační a křivdu, a tak v roce 2003 poslanci ČSSD a KSČM navrhli, aby i těmto bývalým zahraničním vojákům byla přiznána jednorázová finanční částka.

Samozřejmě si tito lidé odškodnění zaslouží. Neumím si ale představit, jaký důvod vede k tomuto kroku zrovna komunisty, neskrýval své překvapení tehdejší předseda Konfederace politických vězňů Stanislav Drobný. K tomu pak ještě dodal: Znám řadu našich generálů, kteří seděli v komunistických kriminálech, a nevím, jak se budou tvářit na to, že jejich odškodnění prosazují právě komunisté.

Nerad bych se nyní dostal do podobné situace. Nerad bych si stále připadal jak ve středověku v sektě flagelantů, tedy sebemrskačů, kteří se předváděli tím, jak sami sebe, táhnouce od města k městu, vytrvale trestali za prvotní hřích. Přitom bylo všeobecně známo, že jej nespáchali oni, ale Adam s Evou.

Demokracie by nejspíš měla stát a padat s politickým konfliktem. S neustálou soutěží o rozumný charakter politiky. Měla by také být otevřena názorové pluralitě a hájit ústavní svobody a práva. Pak by ovšem každý mocenský zásah do politické plurality znamenal jednoznačné omezení svobodné demokratické rozpravy.

Osobně proto respektuji každého, kdo z těch či oněch důvodů nesouhlasil s vládou KSČ a politikou státu v letech 1948 až 1989. Jistě, v té době se staly i tragédie a staly se neospravedlnitelné křivdy. Ovšem úsilí zvládat dějiny zákonem považuji opravdu za neomalenost. Ano, hájím svobodu bádání o minulosti a také konstatuji, že každá společnost má své dějiny a s nimi spojená traumata a selhání. Žádná politická autorita by však neměla mít právo rozhodovat formou zákona o tom, jaká ta minulost byla. Neuvěřitelně trapná je už samotná preambule navrhovaného zákona, která se dá lehce uplatnit např. na temná staletí Přemyslovců, na krutou dobu husitské občanské války a nebo také na pobělohorskou vládu Habsburků.

Ne. Nejde to dohromady. Nelze do sebe zamotávat svět emocí, dojmů, pocitů, tedy přibližnosti ve stylu "jedna paní povídala", a svět racionálního poznání, rozumu a skutečné vědy. Zdiskreditovaný může být člověk, politik, vědec, všichni ti, kdo pojmů nesprávně používali, kdežto pojmy jsou buďto pojmy, a pak platí navzdory dočasným politickým zápasům, vášním a účelové trapnosti, anebo to pojmy nejsou. V posuzované předloze zákona o údajném třetím odboji jde skutečně až o neuvěřitelné zmatení pojmů. Nijak mě to ovšem nepřekvapuje. Jde totiž o návrh zákona, který vzešel z dílny značně zdiskreditovaného Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho satelitů.

Vždy budu proti tomu, aby se v jakémsi vyšším zájmu páchaly nezákonnosti, aby se politická činnost kriminalizovala. Tvrdím také, že lež zůstane lží, ať lže kdokoli. Podobně pomluva, křivé svědectví, justiční vražda. Právě ta zůstane hanebnou skvrnou, ať jde o Husa, Rosenbergovy, Slánského či Horákovou, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy údajného komunismu. Skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na cynismu vůči osudům jedinců, na systematickém lhaní, na machiavelistickém taktizování, na zásadě, že vůči odpůrci je vše dovoleno.

Historii ovšem chápu tak, že ji můžeme a musíme poznávat, poučit se z ní, ale nikdo ji nemůže změnit. Vytvořit můžeme jen lepší současnost a budoucnost. To, co však společně předvádí nejen Ústav pro studium totalitních režimů, ale také Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a antikomunistická Konfederace politických vězňů, když soustavně veřejně podsouvají předem určenou pravdu, pravdu na objednávku, a pokoušejí se do připravovaného schématu dodatečně dosadit nějakou figuru, je vskutku zavrženíhodné.

Tehdy napsal Škvoreckému i pan Havel, cituji opět Josefa Mašína, že se stydí, že je spolužákem lidí chvástajících se tím, že někoho zabili. Mám výhrady, napsal také Havel, přecházel mi mráz po zádech, když se stránkách Západu můj dávný spolužák z Poděbrad kasal tím, kolik lidí zabil. Od té doby se už ovšem mnohé, co vzbuzovalo a vzbuzuje ve věci mašínovských vražd u Václava Havla mrazení v zádech, nezkoumá, ale politicky účelově přepisuje podle politické poptávky.

Ještě v knize Oty Rambouska jeden z Mašínů vykroutil pistoli z ruky obyčejnému bezpartijnímu pokladníkovi Josefu Rošickému, který bránil výplaty podniku Kovolis, a zastřelil jej vlastní zbraní. S léty už si oslavovatelé této vraždy pomohli k jiné, přijatelnější verzi. Natolik přijatelnější, že se ji rozhodl převzít Josef Mašín, když pozměnil okolnosti vraždy a pokladníkovi Rošickému přiřkl předsmrtné přiznání členství v Lidových milicích, o kterém spolehlivě víme, že nikdy neexistovalo. Údajným odbojem proti údajnému komunismu tedy byla vražda odzbrojeného Josefa Rošického, když jemu svěřené peníze lupiči použili podle svých osobních potřeb. A odbojem prý také bylo podřezání svázaného a chloroformem omámeného venkovského policejního strážmistra Jaroslava Honzátka, otce dvou malých dětí, který byl vylákán pod záminkou dopravní nehody k unesené sanitce. Účelová politizace těchto kriminálních skutků je přinejmenším odporná. Mj. i proto, že probíhá bez ohledu na právní a morální aspekty.

V prosinci 2009 si Jaroslav Pinkas, vedoucí skupiny vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů, veřejně postěžoval na to, že se vytrácí shodný názor společnosti na komunistickou minulost, rozpadá se mýtus tzv. sametové revoluce a učitelé často čelí názorům žáků, že tzv. komunismus byl vlastně docela fajn. V jakém smyslu se rozpadá shodný názor společnosti? Kdo neustále prosazuje představu o nepatřičné sametovosti vůči všem komunistům dnešním i bývalým? Listopadový převrat byl přece nesen rozsáhlou shodou, jež sahala do celé společnosti, tedy i do komunistické strany, což se promítlo v existenci vlády národního porozumění. Výstižně to charakterizoval bývalý generální prokurátor České republiky Ludvík Brunner, když v únoru 1993 prohlásil: Nesetrvejme v iluzi, že došlo k revoluci, neboť se jednalo o sice nedobrovolné, ale přece jen pouhé předání moci.

Ne, ne, minulost a přítomnost nejsou pouhým během věci. Lze je různě převyprávět a také, jak to předvedli předkladatelé posuzovaného návrhu zákona o tzv. protikomunistickém odboji, volně zaměňovat. Právě jejich zásluhou se historie nedávná i ta starší a s ní spojená historická paměť znovu staly ne předmětem poctivého zkoumání, ale objektem politické perverze a ohavné účelovosti. Ne, to není laciný útok proti těm, kteří se stali historiky až po vpuštění do tajných archívů StB. Chápu totiž jejich snahu o vyrovnání se s minulostí. Chápu jejich snahu o poznání politických souvislostí oné doby. Nutno však konstatovat, že s minulostí se nelze vyrovnat, nelze ji knokautovat, historie se dá jenom poznávat a pochopit.

Už v roce 1989 bylo přece jasné, že se vyučující dějepisu budou potýkat s řadou obtíží. Sdružení historiků několikrát nabízelo Ministerstvu školství spolupráci a pomoc. Nikdo o ni nestál. Stejný osud měl i otevřený dopis poslancům, senátorům a občanům České republiky o stavu a podmínkách výuky dějepisu. Do škol jsou však distribuovány materiály Člověka v tísni a Ústavu pro studium totalitních režimů, z nichž mnohé jsou z odborného hlediska hodnoceny jako pojetím a obsahově přinejmenším sporné. Často se pak setkávají s oprávněnou kritikou. Např. výuková DVD pro školy o událostech roku 1968 a 1989, která vytvořil Ústav pro studium totalitních režimů, jsou, jak uvedl Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, nespolehlivá, nevyvážená a pro školy nevhodná. Obsahují totiž závažné faktické chyby a zkreslující informace. Pak se ovšem nemůžeme divit, že se vytrácí shodný názor společnosti na naši nedávnou minulost.

S tím ovšem souvisí i svérázná činnost dočasné komise Senátu pro posouzení ústavnosti Komunistické strany Čech a Moravy. Tato komise sice svou činnost v listopadu 2010 ukončila, avšak její dílčí výstupy a závěrečná zpráva jsou vskutku pozoruhodné. Tak např. senátor a předseda zmíněné komise Jaromír Štětina, zastupující TOP 09, opakovaně tvrdil, že prý komunisté chtějí měnit svět násilím, protože se stále ještě opírají o Karla Marxe, a tak prý nemohou překročit svůj vnitřní morální imperativ. Zejména poté, kdy v samotném programovém prohlášení ze šestého sjezdu Komunistické strany Čech a Moravy našel následující větu: KSČM nadále opírá svou politiku o Marxovu tezi, že svět nelze jen vykládat, ale je nutno jej změnit. V politice jsou prý dvojí lidé. Jedni se ptají - je to dobré, či špatné? Druzí se ptají - co mně to vynese? O senátoru Štětinovi zjevně platí to druhé. Zviditelnil se a bral za to peníze. A do politického krámu se mu pak vůbec nehodila skutečnost, že v roce 1999 byl Karel Marx v seriózním průzkumu britské stanice BBC zvolen největším myslitelem tisíciletí. Předstihl tehdy i fyzika Alberta Einsteina, který skončil na místě druhém. Třetí příčku obsadil rovněž fyzik. Nebyl to však Petr Nečas, ale Isaac Newton. Po něm následoval zakladatel evoluční teorie a moderní biologie Charles Darwin. O šest let později, tedy v roce 2005, prezentovala BBC další pozoruhodnou skutečnost. Průzkumy totiž prokázaly, že za největšího filozofa není považován nikdo jiný než Karel Marx. Ne, není náhodné, že Karel Marx je i nemarxistickými pokrokovými vědci považován za vlivného a aktuálního myslitele. Ostatně stačí si zajet na některou ze západních univerzit.

Senátor Štětina to ovšem vidí jinak. Navíc se netají tím, že nejen v minulosti, ale i v posledních letech mnohokrát vypil nějakou tu skleničku vodky s ruskými důstojníky. Kolik toho asi vypil, než prohlásil, že Komunistická strana Čech a Moravy nemůže být součástí našeho politického systému, neboť porušuje článek 5 Ústavy České republiky? Ono to však může být i jinak. O Štětinovi je totiž známo, že jde o člověka, který měl v někdejším Svazu sovětských socialistických republik velmi dobré styky a dokázal proniknout i tam, kam se žádný jiný cizinec nedostal, a tak snad může jít i o jistý stupeň ideologické strnulosti nebo také o pokřivené vnímání morálky.

KSČM však klade důraz nikoliv na ideologickou strnulost, ale na otevřenost novým myšlenkovým proudům. Ano, komunistickou stranu jsme podstatně změnili, ne však z konjunkturálních důvodů, ale především na základě skutečného poznání podstaty historického vývoje potřeb současnosti i budoucnosti. A nemám jediný důvod pochybovat o tom, že svět Marxových myšlenek bude mít i v 21. století patřičný prostor.

Je ovšem pravdou, že ještě v roce 2006 papež Benedikt XVI. označil marxismus za jednu z největších pohrom moderní doby. O tři roky později však vatikánský list L´Osservatore Romano vzdal hold německému filozofovi Karlu Marxovi. Autor příspěvku Georg Sans, profesor dějin současné filozofie na Gregoriánské univerzitě v Římě, zhodnotil Marxovo dílo jako obzvlášť významné, zejména v době, kdy lidstvo hledá novou harmonii mezi svými potřebami a životním prostředím. Karel Marx podle uvedeného autora mimo jiné zdůraznil sociální odcizení, které pociťuje velká část lidstva. Musíme se spolu s Marxem ptát, napsal profesor Sans, jestli ty formy odcizení, o kterých mluvil, mají svůj původ v kapitalistickém systému. Jestliže se peníze jako takové samy nemnoží, jak vysvětlíme hromadění bohatství v rukách menšiny? Papež Benedikt XVI. pak přehodnotil současný ekonomický systém s důrazem na spravedlnost a větší regulaci trhu, což prý může přispět k uzdravení globálního kapitalismu.

Karel Marx je tedy další z historických postav, které Vatikán postupně rehabilituje. V roce 2008 vztyčil dokonce sochu astronomovi Galileu Galileimu, jenž v roce 1633 stanul před inkvizičním soudem, který mu vytkl údajné kacířské učení o tom, že Země není středem vesmíru, ale pouze jednou z oběžnic Slunce. Galileo tenkrát odvolal. Při odchodu od soudu však pronesl onu památnou větu: A přece se točí! V únoru 2009 jeden z hlavních církevních představitelů označil evoluční teorii Charlese Darwina za slučitelnou s křesťanskou vírou. A v červenci téhož roku L´Osservatore Romano opěvovalo spisovatele - gaye - Oscara Wilda.

Ano, dějiny vytvářejí lidé. A dějinotvorné je to, co přežilo, co je nadčasové, co nebrání společenskému pokroku. S tím se však různí Štětinové nijak netrápí. Nic prý ovšem neprověří charakter člověka lépe než hodina zkoušky. Škraboška spadne, jak praví Lucretius, a tvář se ukáže nahá.

Je docela zajímavé zalistovat v tom, co o někdejší Komunistické straně Československa napsal dnešní antikomunistický gigant Jaromír Štětina před 34 lety: Jsem stoupencem socialistického uspořádání společnosti. Zastávám zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana budovaná na principech vědy a morálně historických kritérií je podle mne jediná síla - cituji stále Štětinova slova - která může změnit společnost v současném třídně a ekonomicky rozděleném světě.

Senátor Štětina ve svém životě napsal mnohé pozoruhodné věci. Dokonce vlastnoručně sepsal vázací akt, a to v následujícím znění: Jako československý státní příslušník z vlastních pohnutek se zavazuji spolupracovat s orgány StB proti nepřátelům naší vlasti v zahraničí. Stalo se to v Praze 19. dubna 1977. StB mu pak založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec. (Smích z řad KSČM.) Vypovídací hodnotu má nepochybně i návrh na uzavření uvedeného svazku, neboť o zdatného informátora Štětinu projevila zájem 1. správa federálního ministerstva vnitra, tedy rozvědka, která si také veškerou dokumentaci k jeho osobě převzala.

Mám odpor k jakémukoliv špiclování, tedy jak k tomu minulému, tak i k tomu současnému. Mám také značnou alergii na charakterovou pokřivenost, zkorumpovanost, obojetnictví a tupý kariérismus. Senátor Štětina nepochybně patří k nejvýraznějším příkladům polistopadového morálního a politického kýče. Údajně neohrožený novinář. Příkladný antikomunista. Chodící slovníková definice osobní statečnosti a zásadovosti. Ve skutečnosti to byl či je docela obyčejný... Ne, raději ne. Raději zůstanu u již zmíněného morálního a politického kýče.

Když jsem 1. května 2005 hovořil k několikatisícovému shromáždění o podvedených občanech, kterým se nesplnila očekávání z listopadu 1989 a dočkali se ztráty sociálních jistot, zdražování, rozprodeje státního majetku a nového kastování, byl jsem neustále rušen primitivními výkřiky a pískotem poněkud svérázné skupiny občanů. Skupiny, která byla silně aktivizována nedávno zesnulým Milanem Paumerem. Zatím je to začátek, prohlásil nabubřele Paumer. Bouchačky jsme ještě nevytáhli.

Poté, co došlo v roce 2008 k udělení premiérské medaile Ctiradu a Josefu Mašínovým a jejich společníkovi Milanu Paumerovi tehdejším předsedou vlády a Občanské demokratické strany Mirkem Topolánkem, reagoval prezident České republiky Václav Klaus následovně: Zastávám stejný názor, jaký má většina obyvatel České republiky. Nemám na něm co měnit. Můj předchůdce jim odmítl udělit státní vyznamenání třináctkrát, já pětkrát."

Svůj postoj veřejně prezentoval v roce 2008 i tehdejší předseda České strany sociálně demokratické Jiří Paroubek, a to po skončení pravidelného nedělního pořadu s moderátorem Petrem Šimůnkem, kam byl pozván i Milan Paumer. Jiří Paroubek se Paumerovi ve studiu ostentativně vyhnul a následně prohlásil, že by mu ruku nikdy nepodal.

O dva roky později publicista Jiří Pehe napsal: Opožděným odbojářem je i jeden bývalý ministerský předseda. Zřejmě aby se naučil lépe střílet, šel v pozdním komunismu na vojenské gymnázium. Ani neví, jaké měl štěstí, že Mašínové už byli za kopečky. Kdyby se jim připletl do cesty v uniformě komunistické armády, zastřelili by ho, takže by dnes nemohl dávat lekce antikomunismu.

Ne, nebyl jsem nějak překvapen, když Mirek Topolánek vymyslel pro různé Mašíny a Paumery speciální metál. Holt - to je celý Topolánek. Chápu ovšem i prezidenta Václava Klause, proč návrhy na jejich vyznamenání nepřijímá. Není to totiž Topolánek. A také jsem se nijak nedivil, když na veřejnou besedu s Milanem Paumerem o skupině bratrů Mašínových a o takzvaném třetím odboji dorazilo 28. března 2008 včetně hlavního účastníka, pořadatelů a novinářů pouze 11 lidí.

Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam. Lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit, sdělil Paumer. A skutečně konali. Celkově zabili sedm lidí.

Poté co někdejší předseda vlády a ODS Mirek Topolánek de facto veřejně pochválil a ocenil brutální úkladné vraždy nevinných lidí, politolog Miroslav Mareš to komentoval následujícími slovy: Na místě pokladníka Rošického si řada lidí snadno představila a dodnes představí sebe či své blízké. A v tomto kontextu nebude své potenciální zabití chápat jako přínos antikomunismu.

Podobně jako to udělal politolog Mareš, pokládají si dnes mnozí lidé napříč politickým spektrem otázku: Je skutečně možné oceňovat a označovat za hodné následování sabotáže a teroristické útoky jednotlivců a skupin proti občanům, řadovým policistům nebo komunálním zastupitelům ve jménu antikomunismu nebo komunismu, kapitalismu nebo antikapitalismu? Je skutečně možné vyhlásit si individuální válečný stav vůči společnosti pod záminkou některého z -ismů a pod touto záminkou si podříznout či ze zálohy zavraždit svého poštovního doručovatele, policejního pochůzkáře, předsedu národního výboru nebo starostu obce? A je skutečně možné zavraždit si svého pokladníka či bankovního úředníka? Pokusit se zavraždit svého hasiče, který přijel hasit z politických důvodů zapálený stoh slámy?

Pavel Žáček, jeden z úředníků protiústavně placených za tzv. boj proti komunismu, přispěchal, jak jistě mnozí víte, svéráznému Topolánkovi narychlo na pomoc v domnění, že by celkové dojem vylepšilo, kdyby snad teroristé vedle loupeže zbraní a peněz připravovali také vraždy prezidenta nebo nějakého ministra. Žáček tak v roce 2008 dezinterpretoval výpověď strýce bratří Mašínových Ctirada Nováka o tom, že zaslechl snad nějaká slova o možném atentátu na Klementa Gottwalda. Známý obchodník k antikomunismem, tedy Pavel Žáček z toho pak udělal plánovanou akci. Zřejmě si myslel, že lidé uvěří tomu, čemu ani StB v roce 1953 neuvěřila, a sice že Mašínovic kluci se neomezovali na podřezávání pokladníků či loupení peněz a zapalování družstevních stohů, ale že připravovali i skutečnou či výraznější odbojovou činnost.

Ne, opravdu neexistuje společenská shoda na tom, zda odpor proti tzv. komunistickému režimu na sebe kdy vzal formu údajného třetího odboje. Když už s pojmem odboj nakládá vládní koalice s tak neuvěřitelnou volností, možná se v souvislosti s odborářskými protesty nabízí vskutku ironická otázka, zda nejsme náhodou svědky odboje čtvrtého. Mnohým našim spoluobčanům se totiž vůbec nezamlouvá neuvěřitelný klientelismus, tunelování podniků, předražování a manipulace zakázek. Jakož i podezřelé rychlé bohatnutí konkrétních jedinců. To vše se pak děje na pozadí neuvěřitelně chabého úsilí dělat něco se systémovou korupcí, v níž se ztrácejí desítky miliard korun, které by samy o sobě lehce zaplatily to, co se vládní koalice snaží ušetřit na zaměstnancích. Hospodářské potíže a korupční klima logicky vyvolávají u řady občanů pocit nespravedlnosti. Pro mnohé z nich se pak současný politicko-ekonomický systém stal synonymem intrik, diletantismu, korupce a sbírání osobních výhod. To ovšem podkopává legitimitu současného systému a vyvolává nezájem o dialog s novodobými mocipány.

Někdy se mne zmocňuje pocit, prohlásil devatenáct let po listopadu 1989 exprezident Václav Havel, zda jsme to všechno nedělali zbytečně. Najednou jako by se části obyvatelstva zastesklo po pevném východním objetí.

Nedávno zesnulý senátor Jiří Dienstbier, který, ač disident pronásledovaný předlistopadovým režimem a politický vězeň, na slova Václava Havla reagoval následovně: Jaké pevné východní objetí? Často se straší komunisty a zapomíná se na to, že byli jen nástrojem mocenské politiky Sovětského svazu. Navíc dnešní komunisté nejsou ani stalinisti ani nostalgicky po reálném socialismu.

O dva roky později v souvislosti s projednáváním tzv. protikomunistického odboje Jiří Dienstbier napsal: Představa, že by o charakteru těch, kdo usilovali o svobodu, měl rozhodovat ústav paměti StB a jeho šéf, je urážlivá. Ano, měl na mysli Ústav pro studium totalitních režimů či Orwellovo ministerstvo pravdy a jeho tehdejšího ředitele Pavla Žáčka, který se u všech slušných lidí i u opravdových historiků až neuvěřitelně zdiskreditoval. Nijak za ním ovšem nezaostává ani jeho nástupce ve funkci ředitele tohoto účelového zařízení Občanské demokratické strany Daniel Herman. I on totiž považuje uvedené zařízení za kongregaci pro nauku víry a sám sebe za kardinála, hlavního římského inkvizitora. A tak znovu a znovu předkládá veřejnosti snůšku bludů, obrací skutečnosti naruby a asi nechápe, či nechce pochopit, že politika by měla být podřízena právu, a nikoli právo politice. A tak Ústav pro studium totalitních režimů stále ještě bojuje zejména proti vnitřnímu nepříteli v samotném ústavu a usiluje o odhalení údajných agentů StB typu Zdeněk Mlynář, Jarek Nohavica a Milan Kundera.

Jiřímu Dienstbierovi staršímu také vadilo, že osvědčení o účasti v protikomunistickém odboji či odporu nemají dostat bývalí členové komunistické strany, i když desetiletí bojovali proti režimu nebo strávili léta v kriminále. Uvedl například Jaroslava Šabatu, Otku Bednářovou, Františka Kriegera, Ludvíka Vaculíka, Milana Kunderu, Ivana Klímu, Arnošta Lustiga, A. J. Liehma i Eduarda Goldstückera.

Proti Jiřímu Dienstbierovi se pak vzedmula vlna zášti, pomluv a zostouzení. Účelovost byla naprosto zřejmá, neboť msta a skandalizace nepohodlných se stala normou polistopadového politického života.

Někomu totiž stále vadí, že Charta 77 vznikla i na ideálech pražského jara, jím znovu nalezené názorové plurality, a že většina prvních 242 signatářů jejího základního prohlášení byli někdejší členové a funkcionáři KSČ. A tak nelze vyloučit, že ani tibetský duchovní vůdce Dalajláma už na tom není v očích českých radikálních antikomunistů nejlépe, neboť jeho praneteř Te-jing Trolnová vstoupila v červnu 2009 do Komunistické strany Číny. Navíc prohlásila, že je na tento krok patřičně hrdá.

A jak tomu asi bude s památkou Milady Horákové, až různí Žáčkové a Hermanové zjistí, že tato předválečná funkcionářka Československé strany národně socialistické v květnu 1945 projevila upřímný zájem o vstup do Komunistické strany Československa?

Je mně naprosto jasné, že justiční vraždy, které se staly v 50. letech, jsou neospravedlnitelnými justičními vraždami. Zároveň ovšem konstatuji, že i každá individuální úkladná vražda je odsouzeníhodnou vraždou.

Někdy člověk musí dělat i kroky, které spíše patří do demonstrativní roviny, prohlásil v prosinci 2010 český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Reagoval tak na záporné stanovisko Evropské komise ve věci urychlené přípravy celorepublikového zákazu popírání zločinů údajného komunismu. Nebylo to poprvé, kdy se Česko snažilo v Unii prosadit něco podobného. Například během českého předsednictví Evropské unii se Praha snažila o vytvoření platformy pro výzkum totalitních režimů, ale bez úspěchu. Na rozdíl od východoevropských politických puberťáků, kteří se domnívají, že jsou pupkem světa, západoevropští politici to chápou přece jenom jinak.

Ne, nelze vyloučit, že brzy budeme mít zákon o něčem, co nikdy neexistovalo, zákon o tzv. třetím odboji. Koaliční strany vlády korupce a rozpočtové neodpovědnosti jej totiž po návratu z pohřbu Milana Paumera zapracovaly do programového prohlášení. Souhlasné stanovisko vlády, jak uvedl premiér Nečas, bylo dokonce jednomyslné. Po Paumerově adoraci úřední projev nad rakví. Je naprosto jasné, že stávající vládní koalice podporuje či obhajuje zločiny bratří Mašínů i dalších členů jejich teroristické skupiny.

Prezident Václav Klaus ani jeho předchůdce ve funkci Václav Havel se však pohřbu Milana Paumera nezúčastnili. Asi nejsou přesvědčeni, že byl či je za své činy spojené se zločiny Mašínů hoden poct a úcty náležejících hrdinům.

Nemohu se nyní nezeptat: Copak si skutečně někdo myslí, že ti, kdo oprávněně nesouhlasili a legitimně kladli odpor, ať už zleva, nebo zprava, konkrétní špatné a neomluvitelné politice státu a funkcionářů KSČ, že se budou cítit poctěni, když je někdo zákonem postaví do role bojovníků proti myšlence lidské rovnosti a sociální spravedlnosti?

A že přijmou ústavě odporujícím zákonem určenou roli těch méně schopných a méně zasloužilých v boji za restauraci kapitalismu, méně zasloužilých proto, že nikoho nezavraždili a že nevstoupili do služeb takovýchto teroristických organizací, jako jsou CIC a CIA? Vždyť zabití zajatce je zločin, ať je zajatcem komunista, antikomunista, katolík, Žid nebo jakýkoliv jiný člověk. Nikdo totiž nemá právo stavět svou svobodu nad právo na život druhého člověka.

Připomínám to v době, kdy individuální terorismus jako produkt prostornosti globální civilizace prožívá renesanci. Proto bychom se měli vyvarovat špatného rozhodnutí, abychom se zbytečně nehnali za chimérami a nedopouštěli se činů, kterých bychom později mohli litovat.

I to je důvod, proč posuzovaný návrh na vydání zákona o účastnících protikomunistického odboje navrhuji na zamítnutí.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM. Poslanec Vidím křičí hanba.)