Socialismus pro 21. století tak nebo onak?

V odborném zázemí KSČM nás bylo několik, kteří jsme v některých klíčových otázkách zastávali stanoviska menšinová, která třeba nebyla vysloveně odmítnuta, ale jejichž vnímání jen jako okrajových, doplňkových apod. v nás vzbuzuje vážné znepokojení. Chtěli bychom se proto podělit o naše názory s co nejširším okruhem lidí. Chápeme velmi vážně povinnost aktivně se podílet na předsjezdové diskusi. Zájemci budou mít brzy možnost se s našimi názory podrobně seznámit v publikaci s názvem »Kdopak by se Marxe bál?«, která vyjde ve Futuře, a.s.

Pro adekvátní projekt budoucího socialismu je podle nás rozhodující pochopit, že minulý systém sice byl nakročením kupředu, a je logické, že svými pozitivy stále inspiruje k překročení kapitalismu. Zdaleka však nebyl takovým nakročením, jak si představovali klasikové a jak očekávali lidé nespokojení s kapitalismem. Působily na něj různé faktory. Velmi významný byl vliv dědictví buržoazního či dokonce polofeudálního systému v zemích, které vykročily novou cestou, obrovský tlak kapitalismu zvenku a skutečných vnitřních nepřátel zevnitř. Vyskytly se i ryze subjektivní chyby a nedokonalé poznání budovatelů. To však podle nás nebyly rozhodující faktory. Ty představovala především úroveň výrobních sil, která neumožňovala dostatečně rozvinout společenský způsob vlastnictví. Dále tu byla stará společenská dělba práce, která znevýhodňovala většinu pracujících, takže se nemohli reálně zapojit do naplňování společenských vlastnických funkcí a do řízení společnosti vůbec. Ovšem – lidstvo si muselo tento nedokonalý »protosocialismus« vyzkoušet, sám kapitalismus je k tomu přinutil svými rozpory a konflikty.

Skutečným realizátorem tohoto nedokonale společenského způsobu přivlastňování a hegemonem ve společnosti i v samotné komunistické straně byl proto profesionální řídící aparát představující novou, přechodnou podobu třídy. Nešlo rozhodně o vykořisťovatelskou třídu nebo třídu osobních prospěchářů, její příslušníci odvedli velké množství poctivé práce a mají významný podíl na úspěších systému. Jednotlivé části této třídy však byly spojeny s různými lokálně i jinak omezenými zájmy a v systému neexistovaly účinné mechanismy ke slaďování těchto zájmů. Široké vrstvy občanů postupně ztratily pocit, že systém je jejich, že státní vlastnictví patří i jim, což umožnilo pravici prosadit návrat ke kapitalismu.

Přijmout tento fakt a vysvětlit ho veřejnosti, zejména té sociálně cítící, levicové, je podle nás první podmínkou, jak socialismus prosadit znovu a lépe, jak se vyhnout minulým chybám, jak, promluvíme-li Marxovými a Engelsovými slovy, zabránit tomu, aby »to staré svinstvo začalo znovu«. Což samozřejmě neznamená, že se nemáme bránit jednostrannému a nekritickému »pomlouvání« minulého systému a projektu komunismu jako takovému polistopadovými vítězi. Neznamená to ani příklon ke kapitalismu – přes různé názory se všichni badatelé plně shodli při konstatování o antihumánnosti a neudržitelnosti kapitalismu, dnes již globálního, a obzvláště té jeho »české« a vůbec neoliberální odrůdy.

Z tohoto pohledu na minulost vyplynulo i naše chápání projektu budoucnosti, kde přepokládáme již skutečný socialismus, který se prosadí v důsledku systémových vad a vyčerpání historických možností kapitalismu, ovšem jinak než v případě nástupu protosocialismu. Prosadí se demokraticky, díky ekonomické efektivitě společenského vlastnictví, bez gulagů a ozbrojeného násilí (i v tom se všichni diskutující shodli). Nejen my, ale i většina diskutujících odmítla názor »vždyť přece kapitalismus se dobrovolně nevzdá« (nikdo netvrdí, že dobrovolně, ale přesto se vzdát bude muset, tak jako se kdysi vzdal feudalismus v řadě zemí, když si to lidé dokážou prosadit humánními prostředky). Odmítnuto bylo i heslo »nebudeme vylepšovat kapitalismus« (a tedy ignorovat okamžité problémy lidí?).

V diskusi jsme se snažili ostře postavit otázku, před jejíž naléhavostí mnozí kličkují a snaží se jí vyhnout různými řečmi o pluralismu, přechodných etapách apod.: »Když ne kapitalismus a minulý protosocialismus založený na státním vlastnictví, zprostředkovaném řídicím aparátem, tak co bude ve skutečném socialismu určující (ne nutně jedinou) formou vlastnictví?« Uznáváme racionalitu názoru, že objektivně rostoucí míra faktického zespolečenštění výroby postupně zúží manévrovací prostor kapitalistů a jejich manažerských aparátů a že poroste úloha celospolečenské regulace až plánování, které může například levicová vláda opřená o masovou a aktivní podporu zdola (například novou »sametovou revoluci« i s obdobou občanských fór) tzv. »dobýt« a »přeprogramovat«, takže soukromý zájem bude sveden do řečiště zájmu společného. Ať už ke změně orientace dojde jakkoli, jde ovšem v pojetí našich většinových oponentů o sázku na státní vlastnictví jako určující.

To ovšem znamená, že stále zůstane rozhodujícím subjektem vlastnictví řídicí aparát. V diskusi i v oficiálním materiálu k sjezdu se sice toto riziko zmírňuje aplikací trhu, demokracie v politice a samosprávy pracovních kolektivů, tedy zaměstnaneckého vlastnictví na určitém stupni. Naše zkoumání minulého systému a zkušenosti z jugoslávského modelu, který byl také kombinací podnikové samosprávy a centrálního regulování řídicím aparátem, však ukazují, že i v této podobě nakonec byla většina pracujících fakticky oddělena od role vlastníka. Většina občanů za předchozího systému se necítila být vlastníky a se systémem se dostatečně neidentifikovala. V jugoslávském modelu byl rozdíl jen v tom, že se do reálné vlastnické aktivity více zapojil řídící aparát podnikový.

A především – problémem bylo slaďování lokálních zájmů na celospolečenské úrovni, spojení řídicích štábů s omezenými zájmy a jejich možnost je prosazovat na různých úrovních. Byla to faktická neexistence společenských vlastníků, kteří by řídicí aparát ve všech podobách kontrolovali. Ti však musí nejprve získat novou zkušenost s výkonem vlastnické role vedle jejich současného profesního zařazení. K tomu bude v budoucnosti potřeba nejen přímá účast zaměstnanců–neřídicích pracovníků na vlastnickém (nikoli odborném!!!) řízení, ale také finanční zainteresovanost každého zaměstnance na optimálních výsledcích týmu, podniku i nadpodnikových orgánů, na výsledku vlastního rozhodování. V minulosti chyběla a v budoucnosti naopak chybět nesmí reálná možnost »neprofesionála v řízení« hlídat z pozice vlastníka odborníky v řízení (a to nejen v rámci podniku a ekonomiky). Nezapomeňme na Leninovu představu o postupné přeměně i státního vlastnictví jako jednoho z vlastnických sektorů (i toho strategického) v nejširší samosprávnou organizaci.

K naší koncepci socialismu patří praktická, nikoli formálně mocensky vynucovaná, počáteční vedoucí role samosprávných vlastníků, a to i při dlouhodobém přetrvávání plurality vlastnických forem. Bude založena již předchozím vývojem samosprávy v lůně kapitalismu a na postupném převládnutí samosprávného vlastnictví na základě jeho nejvyšší efektivity v demokratické soutěži na trhu. K tomu politická pluralita bez hegemonie jedné strany, oslabení role profesionálního stranického aparátu v politických stranách samosprávou i uplatněním přímé demokracie apod. Dále nejrůznější formy demokracie a samosprávy i v nevýrobní sféře – v nemocnicích, školách, kulturních a vědeckých zařízeních apod. V rovině třídně sociální struktury musí probíhat proces sbližování a odumírání tříd na základě sbližujících se zájmů a tím dané odumírání politiky, ideologie jakožto falešného vědomí tříd a mnoho jiného.

Naše pojetí se opírá i o myšlenky z Marxových »Grundrissů«, které vývoj vědy, techniky i ekonomiky plně potvrzuje – tj. o mizení klasického typu dělníka-obsluhy stroje i dalších obdobných mechanických a netvůrčích profesí, a naopak formování nového profesního typu dělníka–vědce, inovátora a tvořivého pracovníka, tzv. kognitariátu, znalostního proletariátu. Samosprávný socialismus předpokládá právě takovýto typ pracujícího jako základ. Je mu takříkajíc »ušit na míru«, což u industriálního dělníka a pracovníka v minulosti, na rozdíl od původních představ klasiků, ještě nebylo možné. Tento nový typ dělníka nutně převezme historickou roli dělnické třídy, kapitalista ztratí možnost ovládat ho starými prostředky a bude muset akceptovat jeho spoluúčast na řízení i zisku a perspektivně i samosprávné vlastnictví, které kapitalisty odsune na smetiště dějin, i když toto smetiště bude mít třeba podobu bahamského hotelu.

Jestliže industriální výroba ještě neumožňovala zavedení samosprávy a skutečný socialismus a tomu odpovídaly i nedemokratické prostředky moci a monopol jedné strany, právě ona postindustriální úroveň, do které se dostává svět v současnosti, a bude se dostávat ještě více, vytvoří pro samosprávu potřebný základ, což povede i k probuzení rodícího se kognitariátu a jeho vymanění ze současné vlády buržoazní ideologie.Levicové strany a zejména KSČM by měly tomuto procesu všestranně napomáhat. Právě toto poznání by, podle našeho názoru, mělo vzejít z předsjezdové diskuse v KSČM.