Sýrie - jak jsem ji viděl já
Koncem minulého roku jsem se zúčastnil zahraniční cesty petičního výboru Parlamentu České republiky do Sýrie. Vznikla oficiální zpráva, která byla publikována a mnozí novináři z ní citovali hlavně v souvislosti o možné legitimizaci režimu Bašára Asada spíše negativně. Protože s odstupem času jsem byl požádán o trochu jiný pohled na těch pár dnů prožitých v Damašku, píši tento článek.
Pro dokreslení situace musím také říci, že se jednalo i o cestu s humanitární pomocí a letadlo CASA, kterým jsme letěli, bylo z velké části naplněnou potravinovou a lékařskou pomocí. Původně jsme měli jet po souši z Libanonu do Sýrie, ale nakonec byla z bezpečnostních důvodů zvolena trasa leteckým speciálem z Prahy Kbel do Damašku. Už sám let byl trošku dobrodružstvím, protože letadlo CASA nelétá ve výškách vyhrazených civilnímu letectvu a také turbovrtulové motory nestýkají příliš tiché prostředí na palubě. A ten fakt, že je vojensky značené avionikou NATO je v regionu, do kterého jsme měli letět, ne příliš oblíbenou vizitkou.
O tom, že poletíme letadlem, jsme se dozvěděli skoro na poslední chvíli a nikdo z nás samozřejmě nepočítal s touto eventualitou, a proto třeba vyzdvihnout vysokou aktivitu předsedkyně petičního výboru Zuzky Rujbrová-Bebarové, které se podařilo spolu s pracovníky petičního výboru zkontaktovat jak Červený kříž, tak různé nadace, aby poskytly nejenom sušeně mléko, ale i lékařské vybavení.
Vezli jsme dialyzační přístroj s doplňkovým vybavením, který paní předsedkyně objednala, aniž by dopředu věděla, zda jej bude schopna zaplatit, a tak žertovala, že tato cesta se ji může i výrazně prodražit. Vše dopadlo dobře a našly se dvě nadace velkých podniků, kterým nebyl osud Syrského lidu lhostejný.
Vzhledem k tomu, že se jednalo o oficiální parlamentní návštěvu, byli jsme v Sýrii přivítání našimi partnery ze syrského parlamentu, a po dodržení protokolárních zvyklostí mám naši hostitelé naplánovali velice pracovní, časově nabitý program, který však byl bohužel omezen pouze na město Damašek. Zde je třeba také ocenit naši ambasádu v Damašku. Paní velvyslankyně Filipi je žena na svém místě a jako arabistka má velice dobré znalosti místních poměrů. Co bylo pro nás a možná i pro čtenáře těchto řádků docela zajímavé je informace, že naše ambasáda není jediná z EU v Sýrii, jak se všude píše. Působí zde jak velvyslanectví Rumunska, tak i velvyslanectví jiných států EU zde mají svůj statut tzv. open, kdy velvyslanectví poskytuje své služby, ale diplomat dojíždí z Libanonu. Média u nás prezentovala, že naše ambasáda v Damašku je jediná, která tam je a tudíž naše ministerstvo zahraničí straní režimu Asada. Křik o nutnosti připojit se k demokratickému bojkotu režimu se ve světle těchto informací ukazuje jako čisté pokrytectví a manipulace s informacemi.
Druhým zajímavým faktorem, který si z této cesty odnáším, je přiznání syrských politiků, že v minulosti zanedbali problematiku chudoby odlehlých regionů, která stála u zrodu občanské války. Odlehlé regiony Sýrie postižené suchem a neúrodou přinutily místní hledat obživu v žoldu mezinárodních sil nepřátelských syrskému režimu. Ti za peníze ropných velmocí regionu verbovali místní, aby vytvořily ozbrojené síly opozice, zvláště když tuto službu ohodnotili 700 $ žoldu. Těmto lidem, aby zabezpečili svou rodinu nebo sami sebe, mnohdy nezbývalo nic jiného, než tuto službu přijmout. Z toho pramení také snaha, jak vyřešit křivdy spojené s válkou a hledat národní usmíření. Výbor národního usmíření, jakožto parlamentní orgán syrského parlamentu, je složen z poslanců, kteří byli osobně postiženi touto válkou. Každý člen tohoto výboru ztratil někoho blízkého v důsledku bojů a bylo silně emotivní slyšet jejich vyprávění o tom, co se v Sýrii dělo a děje. O to více mne překvapilo, že právě tito lidé by měli být ti, kteří mají hledat usmíření s těmi, kteří se, se zbraní v ruce, postavili proti vládě a mnohdy mají spoluzodpovědnost za osobní tragédie. Na přímou otázku odpověděli, že možná právě proto mají poslanci tohoto výboru na tyto osobní tragédie nezkreslený pohled a snaží se pochopit a odpustit, a to je obrovský rozdíl oproti těm, kteří by se chtěli pouze zavděčit aniž sami trpěli. Tato myšlenka se mi velice líbila protože i u nás známe mnoho příběhů, kdy nejhorší prasárny dělali ti, co se chtěli pouze zavděčit režimu nebo ukázat se jako hrdinové.
V době našeho pobytu také došlo k výraznému posunu v bojích o Aleppo. Vládní vojska toto město obsadila a umožnila bojovníkům okupujícím město odchod bezpečným koridorem. Samozřejmě zazněla otázka, jak bude postupováno s těmito vojáky. Odpověď byla surová, ale jasná. Ti, kteří přišli do Sýrie bojovat ze zahraničí, jsou teroristé a pokud už neutekli mezi prvními, nebudou mít s nimi slitování. Ostatní pokud složí zbraně, mohu zůstat nebo se mohou přesunout do města Idlib.
Stále nám bylo zdůrazňováno, že to není válka Syřanů proti Syřanům, ale zahraniční intervence financovaná hlavně ze Saúdské Arábie, Kuvajtu, Kataru a Turecka, a to je hlavním problémem. Pokud přestanou tuto válku financovat, skončí velmi rychle.
Nabízejí Syřanům, kteří složí zbraně, možnost repatriace a pomoc do začátku, popřípadě jim nabízejí prostředky a budoucnost na straně Bašára Asada. Dalo by se to vyjádřit i slovy, oni vám dávají 700 $ my vám dáme 800 $ a pojďte bojovat za syrský lid proti cizákům zvenčí. A tato politika překvapivě dobře zabírá.
Mé postřehy ze syrského Damašku zakončím pohledem na realitu města, tak dalekou od novinových článků. Město, které je u nás vykreslováno jako srdce nelítostné diktatury, působí na návštěvníka velice příjemně. Ulice jsou plné lidí pospíchajících do práce, školní autobusy svážejí děti do škol, lidé se baví, kavárny jsou plné návštěvníků a tržiště překypuje zbožím z celého světa. Oproti jiným arabským státům je vidět na každém kroku, že Sýrie je sekulární stát. Na ulicích potkáváte velké množství žen nezahalených, hezky upravených s namalovanou tváří. Mladí posedávají v parku a i po setmění můžete potkat dívku pospíchající parkem domů. To mě naplnilo optimismem, že ještě není vše ztraceno a islám pod správným vedením sekulárního státu nemusí být vůbec problémem, ale zůstává pouze osobním náboženským vyznáním lidí, kteří chtějí žít v míru.
Leo Luzar, poslanec PS PČR za KSČM
