Vyslovení nedůvěry Nečasově vládě na posledním (20.3.2012) zasedání parlamentu ČR bohužel zase neprošlo

Včera, dne 20.3.2012, proběhla 37. schůze parlamentu ČR jejímž jediným bodem programu byl návrh ČSSD na vyslovení nedůvěry Nečasově vládě ČR.

Bohužel návrh byl zamítnut hlasy vládní koalice, kdy se pro přijetí návrhu vyslovení nedůvěry vládě nepodařilo získat potřebných 101 hlasů - celkově hlasovalo 198 poslanců, z toho 85 poslanců pro návrh a 113 poslanců proti návrhu.. Pro vyslovení nedůvěry hlasovali všichni poslanci KSČM a všichni poslanci ČSSD kromě Jaroslava Foldyny, který nebyl přítomen.

Zde uvedu jen stenozáznamy z vystoupení některých našich poslanců:

Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji, paní předsedkyně.

Pane premiére, členové vlády, paní a pánové, já bych mohl pokračovat v těch jednotlivostech, které tady můžeme říkat. Když jsme o tom posledně jednali, mluvil jsem o legalitě a legitimitě vládnutí. Dneska si dovolím připomenout, a už to začal pan premiér, že jistě formálně tato vláda získá důvěru Poslanecké sněmovny. Materiálně ji nemá, ve společnosti ji mít ani nebude.

Formální důvěra vlády se opírá o to, že 101, možná že 115 poslanců bude hlasovat podle zákona o jednacím řádu, že vyslovuje této vládě důvěru. Co se stane ve společnosti? Stane se jenom to, že její důvěra výrazně klesne, protože každý krok, který tato vláda dělá, dennodenně zvyšuje ono sociální napětí. Nezvyšuje ho Komunistická strana Čech a Moravy, nezvyšuje ho opozice v této Sněmovně, ale zvyšuje sociální napětí právě vláda, protože slova a činy jsou v příkrém rozporu s tím, co se odehrává v České republice.

Na jedné straně slyšíme, jak jsme na tom výborně v rámci Evropy, že nejsme nejhorší, a na druhé straně se propadáme čím dál hlouběji. Krize se samozřejmě v tržním mechanismu vyrovná v nabídce a poptávce na určité úrovni. Ta úroveň ale bude nižší, než byla úroveň loňského roku nebo než jsme nyní.

Děláte si legraci z toho, že se jedná o vyslovení nedůvěry. Říkáte, že je to inflační. Ano, je to jistě inflační způsob, jak projednávat některé věci. Ale copak jste někdy připustili debatu nad tématy, která tady přednesla opozice? Copak jste vůbec někdy připustili možnost diskutovat o tom, co opravdu hýbe českou společností? Vždyť se bojíte sami sebe. vy jste nebyli schopni otevřeně v této Sněmovně předstoupit před občany České republiky a dohadovat se o tom, co se ve skutečnosti odehrálo v jednotlivých korupčních kauzách. Vy jste nebyli schopni odpovědět lidem na to, jakým způsobem jste zanedbali dvanáct miliard korun na účtech ve Švýcarsku, které nám švýcarská strana nabízela. Vy jste nebyli schopni odpovědět na to, že jste utratili téměř půl miliardy na to, aby se nepostavilo v Ústřední vojenské nemocnici - promiňte mi - ani kolosta. Ale utratili jste peníze za projekty, které skončily tím, že občané zaplatili ze svých daní vaše avantýry, vaši neschopnost rozhodovat.

Vlastní projednávání bodů o té materiální důvěře občanů v politiku, občanů ve vládu jste nikdy nepřipustili. Vaše arogance moci je taková, která tady nebyla po celou dobu od roku 1993, abych nevzpomínal jiné období, než je existence České republiky.

Myslíte si alespoň vy, koaliční poslanci, kteří jste starostové nebo v obecních zastupitelstvech, že takovým způsobem byste vůbec mohli existovat ve svých obcích, že byste ještě mohli přijít - promiňte mi - do hospody ve své vesnici nebo ve městě, aby vám tam lidi rovnou nevynadali u toho piva? Ne, to si netroufnete. A můžete mi odpovědět vy, kteří máte stejné vzdělání jako já, vystudovali jste právnickou fakultu, jestli si myslíte, že jestliže začnete rozhodovat proti těm slibům, které jste dávali na náměstí v roce 2010 před volbami, a jestliže je vypovíte, přestanete o nich vůbec uvažovat, jestli vůbec ještě legitimně rozhodujete? Ono legitimní očekávání není otázka pouze ústavní. Ono legitimní rozhodování je otázka zásadního politického diskursu. A vy jste - promiňte mi - na to rezignovali okamžitě uzavřením koaliční smlouvy.

Víte, já bych mohl tady říkat své výhrady k politice současného prezidenta. Ale na jednu stranu musím uznat, že v roce 1997, když mu zkrachovaly všechny balíčky, když se mu rozpadla jeho vládní koalice, tak rezignoval a pokusil se znovu postavit politickou stranu. Alespoň tolik cti v těle měl, ale to vy nemáte. Vy jste schopni sedět na těch židlích, dokud vás z nich nevynesou. Copak to je v demokratické společnosti možné?! (Potlesk vlevo.)

Pane premiére, vy jste tady řekl, že vy máte lék na tu krizi. Váš lék je jenom točení se v kruhu. Vy jste, promiňte mi, v té tautologii, že vy máte pravdu, už tak přesvědčeni o své pravdě, že nejste schopni vnímat žádný podnět, který by vám říkal, že tento krok ještě více poškodí českou společnost. Vy prostě jste přesvědčeni, že máte pravdu a nechcete uznat, že taky jiný občan z těch 10,5 milionů občanů České republiky může mít ve svém názoru pravdu. Ale to je základní chyba v normální demokratické politice. Ověřte si ty své pravdy ve volební kampani, kterou teď povedete. Toho nejste schopni. Vy se totiž té volební kampaně bojíte. Vy nemáte ani tolik odvahy se postavit před občany na náměstí a obhajovat své pravdy. Vy se nebojíte tu pravdu obhajovat tady, když máte svých 115 hlasů. A vašich deset milionů lidí za vámi nestojí, pane premiére. A to je ta realita.

A dovolte mi na závěr, protože nechci brát slovo a témata jiným řečníkům v této Sněmovně, a říkám, že moje téma je dnes jenom materiální a formální důvěry, tak si dovolím říct jenom poznámku k vašemu projevu. Vy jste mluvil o důvěryhodnosti. Pane premiére, víte, důvěryhodnost mezi občany České republiky opravdu nemáte. Přijďte se podívat ke mně do kanceláří v pondělí, v jakýkoliv poslanecký den, a uvidíte, že to, co vám občas pustí váš sekretariát jako dopisy občanů je proti tomu opravdu jenom procházka růžovým sadem.

Děkuji vám. (Potlesk vlevo.)

 

Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní předsedkyně. Vážené kolegyně, kolegové, vážení členové vlády, celé popřevratové období je v České republice poznamenáno transformačními experimenty, diletantskými přístupy, nečistými úmysly a řadou důsledků, které jsou v rozporu s národními zájmy. Obrovský státní, obecní a družstevní majetek byl vyprodán, vytunelován či znehodnocen a při těchto obrovských finančních transferech nevytvořily vlády takzvaných odborníků žádnou rezervu. Naopak, vytvořily při správě státních a veřejných financí obrovský deficit, obrovský dluh. Ten již překročil 1,5 bil. korun a splatit ho mají ti, kteří tuto situaci nikterak nezavinily, současné i budoucí generace.

Proto občané České republiky vyjadřují své rozhořčení a rozhodný odpor vůči cílům i způsobům, které uplatňuje pravicová politická reprezentace při svém jednostranném vládnutí již od podzimu roku 2006. Je to zákonité, neboť jejich politika je nespravedlivá a má negativní dopady do všech sfér života společnosti a tvrdě dopadá zejména na nízkopříjmové skupiny a takzvanou střední třídu. Nespokojenost veřejnosti se současnou vládou dokládají i sociologické průzkumy, ve kterých se k politické situaci negativně vyjadřuje dle agentury STEM přes 20 % respondentů. Měsíční i meziroční trend se v neprospěch vlády stále zvyšuje. V naší zemi postupně zaniká evropský výdobytek kapitalistické společnosti, ještě nedávno konkurent či alternativa kritizovaného socialistického státu sociální stát.

Česká pravice jeho likvidaci prosazuje programově. Prostřednictvím omezování funkcí státu, postupnou privatizací různých veřejných činností i řízeným snižováním dynamiky příjmů do veřejných rozpočtů. Přitom však vládní koalice nezakrytě korumpuje své voličské jádro - vícepříjmové skupiny, a to daňovými či pojistnými úlevami, různými podporami a výhodami. Na úkor veřejných financí jsou navyšovány příjmy těm bohatým. A tak jsme v naší vlasti svědky toho, že bohatí stále bohatnou na úkor chudých a středních vrstev, ale i na úkor státu. Vysoké příjmy privilegovaných však neodpovídají výkonům ani společenské důležitosti jejich pozic a jejich zodpovědnosti. Pominu podnikatelskou sféru, ale například vyvolení státní úředníci mají vyšší, podotýkám, registrované roční příjmy než jejich nadřízení ministři.

Naopak nízké příjmy nestačí pokrýt spotřebu řady domácností s dětmi a určitě by konkrétní případy nekorespondovaly s tím, co zde předkládal pan premiér, ale taky rodiny či domácnosti se zdravotně postiženými, nezaměstnanými či seniory. Nemravné či neoprávněné rozdíly mezi bohatými a chudými se tedy dynamicky prohlubují, a to vše v souladu s liberalizačními teoriemi a trendy prosazovanými Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou, OECD a představami světového kapitálu, představami, které však v řadě poslušných zemí již přivodily nezvládnutelný rozval veřejných financí a krach jejich sociálních systémů.

Souputníkem tohoto způsobu vládnutí je i řada skandálů, neboť jde v prvé řadě o politickou moc, moc nad rozhodováním o penězích ze státního a veřejných rozpočtů, které nezřídka slouží i ke korupci všeho druhu včetně příjmů stran. Důsledkem tohoto vládnutí je i ochromování hospodářského rozvoje a výkonnosti domácí ekonomiky, což je překrýváno drancováním zbytku majetku státu a jeho občanů. Vládní koalice se chová sobecky. Protlačuje asociální zákony a omezuje potřebný objem peněz pro veřejné služby, jako je například rozvoj regionů a obcí, dostupné zdravotnictví, bezplatné školství, potřeba dopravní infrastruktury a dostupnost, účinná bezpečnost, pomoc hendikepovaným, dostatečná valorizace důchodů, prostě sociálně spravedlivý růst životní úrovně pro všechny, nejen pro vyvolené.

Radikalizaci politických stran, odborů a občanských hnutí se pokouší vláda omezovat jejich pomlouváním a špiclováním prostřednictvím státních bezpečnostních složek a mediální dehonestací jednotlivců i celých struktur. Dokonce se chystají i represivní zákony proti sílící nespokojenosti vlastních občanů. Slyšíme z úst koaličního tábora, že nejsou zdroje. Ale neschopnost vlády vybírat všechny zákonem stanovené daně, vypořádat se s hazardem, s prostitucí, eliminovat šedou a černou ekonomiku, odstranit vysoký stupeň korupce, vrátit se k motivačně únosnému podotýkám únosnému progresivnímu zdanění fyzických i právnických osob a solidárnímu odstranění stropu pro bohaté na odvody do zdravotního a sociálního systému, jakož i neschopnost vlády zlevnit státní a veřejnou správu a snížit kriminalitu, dokládá, že zdroje lze hledat i mimo peněženky potřebných.

Jsme v krizi. Přitom stát snižuje výdaje na nezaměstnané. Například oproti roku 2009 v roce 2011 o 5,1 miliardy korun. Když se podíváme na aktivní politiku nezaměstnanosti, činí snížení v roce 2011 oproti roku 2009 1,2 miliardy korun. Státní sociální podpora byla v roce 2011 oproti roku 2009 nižší o 5,1 miliardy korun. A mohl bych pokračovat. A v roce 2012 se realizují další a další reformy. Pocítili to zaměstnanci v řadě odvětví, nezaměstnaní, zdravotně postižení, rodiny s dětmi i další. Dostáváme, a já myslím, že snad všichni téměř denně, nemálo informací o řadě osobních a rodinných tragédií, ale i o nečistých praktikách při zavádění různých reforem, výběrových řízení a vlastně o tom už bylo i zde hovořeno.

A co připravuje vláda na rok 2013, je už neslýchané! Vzpomenu jen jeden příklad. Reálné snížení důchodů má nahradit výpadek v důchodovém účtu, který však zapříčinila vysoká nezaměstnanost a přes půl milionu v současné době registrovaných předčasných důchodců. Neschopnost vlády řešit politiku zaměstnanosti se řeší na úkor důchodového pojištění a přitom se vyvolává nevole a tragické přístupy v nutnosti důchodové reformy zcela z jiných důvodů. Nebudu již pokračovat, neboť o tom hovořili mí předřečníci.

Závěrem. Vláda, která jde proti většině národa a bojuje jen za zájmy nejen domácího, ale i nadnárodního finančního kapitálu a jím vyvolených, zákonitě ztratila důvěru veřejnosti, ztratila oprávnění, řekl bych, ke své misi v České republice. Sice ví, co dělá a dělá to programově, ale zaslouží si za to jen a jen vyjádření nedůvěry! Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji, paní předsedající, za slovo. Milé kolegyně, vážení kolegové, odpoledne jsem slyšel takové krátké zamyšlení od nehrajícího kapitána od jedné z koaličních stran kolegy Johna, že tady zbytečně prosvítíme moc proudu. Já myslím, že za ty tři hodiny, co tady diskutujeme, jsme rozhodně prosvítili méně, než kolik probendila tato vláda za dva roky. Ale abychom opravdu ven vzkázali něco podstatného a koncentrovaného, tak když dovolíte, při poslechu této debaty se zaměřím pouze na čtyři poznámky, protože mnoho tady bylo řečeno, a já myslím, že v té mnohosti faktů a úvah a myšlenek by neměly zapadnout některé podstatné věci. Já to říkám proto tímto způsobem, protože předpokládám, že se najdou odvážlivci, kteří nás sledují na televizních obrazovkách, popřípadě si dokonce přečtou i stenozáznam a budou tam ty myšlenky hledat. Lidé opravdu hledají. Hledají myšlenku, hledají, kdo jim řekne, jak změna, kterou všichni očekávají, bude probíhat, anebo zda to světlo na konci tunelu skutečně nedohlédnou. A já si myslím, že ta změna šanci má. Jen se chtít o ní bavit. Když se nebavíme tady mezi sebou, tak se bavme aspoň s těmi občany!

Čili poznámka první. Pan premiér, když tady vystoupil, obhajoval reformní étos své vlády a samozřejmě i své strany jakožto nejpočetnější složky vládní koalice a cítil jsem z toho tak trošku jeho vnitřní přesvědčení, že on sám i se svými ministry se tomuto étosu, té myšlence doslova a do písmene obětuje. Co je výsledkem tohoto obětování? Jaké jsou to reformy? Já se obávám, že pokud to, co vláda předvádí, sama označuje za reformy, tak je to dost špatný vtip, i když vtip sezóny, protože za prvé kritika přichází i zprava. Původní teoreticky katedrově čisté představy, jak by změny měly vypadat, dostávají realitou na frak, a to jak realitou hospodářské recese, tak i tím, že se odhalují slabá místa reforem. Postupně se reformy hroutí a vlastně o žádné reformy nejde. Krásným příkladem může být daňová reforma. Před volbami žádná z vládních stran neslibovala, že bude zvyšovat daně, a vidíte: děje se tak a zbývá nám už jenom debata, jestli to budou ty či ony daně a jestli to vezmeme z pravé, anebo z levé kapsy. Tak za takové reformy děkuji pěkně!

Vláda k tomu dodává, že ty náklady, to břemeno reforem, spravedlivě rozdělí. Další hořký humor! Jednoduchá statistika - od roku 2009 procházíme druhou vlnou krize, dalo by se říct, všichni se musíme uskromnit, ale realita je taková, že podle statistik zveřejněných na konci loňského roku v České republice, tedy ne cizině, ale v ČR přibylo dolarových milionářů. Konkrétně mezi rokem 2010 a 2011 jich přibylo o 29 % a v každém případě je dnes dolarových milionářů víc než před krizovým rokem 2009. Takže to je to spravedlivé uskromňování každého.

Další vzkaz z vládních lavic nespokojencům zde i na náměstích je, že když organizují debatu o smysluplnosti této vlády, a dokonce chtějí hlasovat o nedůvěře, tak že je to jenom populistická fraška, že je to bez šance a že vlastně ani jiná možnost není. Stačí si uvědomit, že toto říkáte zhruba čtyřem z pěti občanů, cca 80 % občanů nevěří této vládě. A myslíte, že těch 80 % občanů České republiky jsou pitomečkové, kteří nedomýšlí reálné možnosti jak ekonomiky, politiky atd.? Samozřejmě lidé jsou různě vybaveni informacemi. Někteří se dají omámit propagandou tou či onou, ale 80 % idiotů v tomto státě?

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Pane poslanče, já vás prosím, abyste nevolil tak expresivní výrazy. Děkuji vám za porozumění. (Projevy nesouhlasu poslanců KSČM.)

 

Poslanec Jiří Dolejš: Idiocie je diagnóza. Já tu diagnózu občanům nestanovuji. Bohužel někteří se tak chovají, jakoby tuto diagnózu měli. Jistě občan, který mě poslouchá, pochopil, že já z něj idiota nedělám.

Takže bych pokračoval. Osmdesát procent podle průzkumů veřejného mínění si už nemyslí, že tato vláda je jejich vládou. Mělo by se to nějak odrazit ve vašem chování. Bohužel zatím nula! První bloček. Řekl jsem čtyři, takže okamžitě přikročím k druhému.

Říkáte, že v koalici vládne takřka idylický soudržnost, pokud jde o zachování vlády, možná myšleno spíše vládních křesel. Takže tato nesvorně svorná koalice bude i po dnešní noci pokračovat, bude dál pracovat na úkolech, jak si je zadala ve vládním programovém prohlášení. Co je tím svorníkem této vlády, když každá z těch stran se chová naprosto odlišně, jde si navzájem po krku? TOPka říká, že pokud bude odsouzen pan ministr, dříve ministr dopravy, že nemůže v této vládě vydržet. Véčkaři oprašují svůj volební program a požadují to či ono až do té doby, než musí o tom hlasovat. A Bártostrana ústy svých představitelů ještě dodává, že vyjednala lidem vynikající věci, protože to nikdo jiný za ně neudělá. Skóre je jednoduché: Měla být daňová progrese, není! Mělo být majetkové přiznání, není! Mám pokračovat? Čili svornost není na věcech, svornost není na myšlenkách, svornost je na tom zachovat si své pozice a splnit základní úkoly.

A tím není rozložení břemene, tím je odvést miliardy církvím, odvést miliardy do penzijních fondů no a pak, jak řekl jeden dávný král, po nás potopa. Čili tak to myslí TOP 09, když říká: neopustíme loď v bouři. Bodejť by ji opustili, když mají takovéhle úkoly, ty musí dokončit.

 

V podstatě jsme tady svědky, že za tou idylickou fasádou se schovává bankrot prodavačů iluzí, kteří cosi naslibovali před dvěma lety a jsou čím dál méně schopni se dokonce tvářit, že by to byli schopni plnit. Podívejme se na jednoduchou věc, která je pilířem, doslova pilířem a základním znakem této vlády, a to je rozpočtová odpovědnost. Neustále slyšíme, že do roku 2013 se má deficit snížit pod 3 % a na tomto základě v roce 2016 má být dokonce deficit nulový a nastane zásadní obrat. Ale vždyť nemáte nejmenší naději, že tato čísla splníte. Podívejte se na rozpočet v roce 2009, jak dopadl, jak se vám sype rozpočet, a to nejenom státní, ale celý systém veřejných rozpočtů v roce 2012. Takže těžko, těžko vyjdou očekávání, která tak trošku připomínají - možná si vzpomenete, pamětníci, že se rádi na ten film díváte, o básnících; vzpomínáte si, když tam pan učitel Hájek říká: dosáhneme tohoto bodu a pak už přijdou jenom samá pozitiva a sociální jistoty. Vy jste jak ten pan učitel Hájek. Bohužel, jemu to nevyšlo a vám to také nevyjde.

A třetí poznámka. Jestliže maskujete, že vám vaše rovnice včetně těch rozpočtových výhledů nevychází, tak co nás čeká. Jednou variantou je, že ekonomický vývoj ve světě i u nás a samozřejmě i slábnoucí sociální smír, si vynutí zpomalení oné vyrovnávací politiky, konsolidace veřejných financí. To se může stát velice snadno realitou a je otázkou, jak se k tomu postavit, protože Česká republika má daleko lepší manévrovací prostor než jiné země a může se daleko víc zaměřit na kofinancování evropských projektů, na zaměření daleko větší kapitálové injekce do vybraných multiplikujících projektů. Může to udělat, protože opravdu do toho Řecka máme daleko. Ale nic takového se nepřipravuje, takže i ten prostor, který tady je, nebude využit.

Druhá možná varianta či druhý možný pohled na tento problém nesplněných plánů, na fiskální konsolidaci, je, že by se mělo uvažovat o odlišném mixu, spravedlivějším mixu těch opatření. Příjmy, výdaje, přímé daně, nepřímé daně. Opět o tom je minimální diskuse. Víme jediné, že se hledá nejlépe stravitelná a pokud možno salámovou metodou podávaná varianta zvyšování nepřímých daní, protože ty se dobře vybírají, ale ten objem je zhruba 40 mld., když vezmu, že část půjde na penzijní reformu, část - protože jde o sdílenou daň - tak bude směrována k územním rozpočtům, kde se paradoxně zase DPH bude vybírat, a jenom část přijde do státního rozpočtu. Copak neexistuje jiná alternativa, jinak nastavené daně? Když se podíváte do zemí Evropské unie, tam tu alternativu samozřejmě vidíte. Nikdo dnes nebude navrhovat nějaké extrémní hodnoty daňových sazeb, ale třípásmová a daleko výraznější daňová progrese, než o které uvažuje pan ministr financí, je myslím reálná. To, co slibují véčkaři, je velice symbolický akt, protože tímto způsobem se vyberou tak tři čtyři miliardy, víc to nebude, na dani z příjmů. To je opravdu tak malý peníz, že to nepokryje ani peníze, které získali tito milionáři tím, že jste jim zrušili stropy na odvody do sociálního a zdravotního pojištění. Takže nula od nuly pojde.

Další možnost - korporátní daň neboli daň z příjmů právnických osob. Nemusí být plošná. Proč pronásledovat malé firmy, malé korporace? Opakovaně jsme tady mluvili o dvou sazbách, pro velké podniky zvlášť a pro malé podniky zvlášť. Ty velké podniky to určitě nepoloží, ty mají úplně jiné uvažování a jinou strategii svého pohybu v tomto hospodářském prostoru. Zvažme třeba i zdanění dividend, to také není malá částka. Zrovna teď je ta doba, kdy máme dát tento dáreček střihačům kuponů, jak se říká. Já si myslím, že minimálně se to dá odložit. Podobná věc, progrese majetkových daní. Ve světě je jednak vyšší a jednak větší progrese. U velkých majetků prostě víc, u menších majetků méně. Opět budeme šanovat menší majetky a vybereme od těch opravdu velkých, a to už jsme někde na řádu 30, 40 miliard velmi střízlivě počítané. A to nemluvím o tom, že vy neustále odkopáváte v Evropě už poměrně běžně diskutovanou záležitost podílu bankovního sektoru na těchto problémech, tedy onu známou daň z finančních transakcí. A máme rozpočet zbilancovaný daleko méně bolestivě, než navrhujete vy.

Samozřejmě, že součástí veřejných financí jsou i bilance veřejného pojištění, no ale proč se strašíme, že se nám zhroutí penzijní účet, protože nám stárne populace, když je i nezávislými experty spočítáno, že toto riziko nastoupí nejdřív za 15 let. To za prvé. Za druhé zbilancovat to jde i tím způsobem, že v systému necháme peníze, čili to je ten op-out. Nevím, kolik odvážlivců se najde, že do toho systému vůbec půjde, ale může to být 15, 20 miliard ušetřeno. Dále když zrušíme ony již zmiňované stropy, opět peníze. A je-li situace skutečně tak mimořádná, než ekonomika chytne druhý dech, no tak můžeme znovu začít diskutovat superdividendy. Jestli myslíte, že ČEZ je v tak špatné kondici, že by si superdividendu nemohl dovolit, já si to nemyslím. Vy bohužel uvažujete jinak, a proto chystáte občanům dáreček v podobě energetických daní, které by měly vydělat do rozpočtu dalších 6 miliard, ale u řadových chudých domácností to vyvolá tlak na sociální kompenzace a na ty opět chybí.

Čili je tady celá řada reálných návrhů, které kdo chce slyší, kdo nechce, neslyší. Nedolehne to do těch mozkových závitů. Já věřím, že aspoň občané o tom budou diskutovat, přemýšlet, protože to je přesně to, co v tuto chvíli potřebujeme. Demokracie, to není dát občanům formální šanci přijít ke zdi nářků a tam se vyplakat. Demokracie je dialog s občany a vybírání z více variant řešení tak, aby to vyhovovalo většině, ale aby to vyhovovalo i v budoucnosti, protože jestliže bude růst ve společnosti vztek z bezvýchodnosti protestů, tak to je přesně to, co nahrává fašizaci. Fašizaci nezpůsobí různí řadoví, možná někdy naivní lidé, kteří se usilují sdělit vládě, co si o ní myslí. Fašizaci způsobuje těžké sociální situace a bezvýchodnost a jestliže chceme fašizaci čelit, tak musíme především se zbavit onoho tabu, že jiné cesty neexistují. Vždycky existuje více cest. My je klademe na stůl. Jestli vy je nechcete zvednout, zvedne je někdo jiný a třeba nebudeme muset čekat tak dlouho. Je to legitimní, demokratické, je to možná pro vás nepříjemné, ale už si na to zvykejte, protože to přijde a inspirace ze zemí, kde se již tak stalo - nemusí to být jenom Slovensko - je myslím dost zřejmá.

Děkuji, děkuji. (Řečník reaguje na poznámku poslankyně Kohoutové z pléna.) Prostřednictvím paní předsedající vám samozřejmě děkuji. Ale já si myslím, že podobné znevažování nesouhlasu občanů a to, že se opozice snaží tento nesouhlas nejenom tlumočit, ale ošetřit určitými řešeními, není namístě. Jestli se chceme považovat za politicky vyspělou zemi, tak bychom to měli pochopit. Věřím, že mnozí z vás to konečně pochopí. (Potlesk zleva.)

 

Podrobný stenozáznam z celého tohoto jednání naleznete na adrese https://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/037schuz/37-1.html.

Zpracoval za použití materiálů z PČR Jan Jančura