Vystoupení našich poslanců při projednávání tzv. Dublinu IV.

Dále uvádím velmi zajímavé názory naších poslanců v PS ČR Vojtěcha Filipa a Leo Luzara při jednání konaném v PS dne 17.1.2018 v bodě o tzv. Dablinu IV .
 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, nevystupuji, abychom se tady předváděli, dokonce ani nechci předvádět stanoviska takových skupin, jako je bilderbergská skupina nebo Trilaterální komise, které nám ordinují některé věci. Dovolím si říct, o jak vážný problém je. Začnu prostou statistikou. V roce 2015 požádalo 1,3 mil. lidí o mezinárodní ochranu v Evropské unii a je to údaj podle UNHCR, tedy podle Mezinárodní organizace pro uprchlíky pod OSN. V roce 2016 stejná organizace uvádí číslo 1,2 mil. žádostí a rok 2017 ještě není uzavřen. V současné době je kolem 23 mil. lidí po celém světě v pozici uprchlíků v cizí zemi a dalších 40 mil. je podle UNHCR uprchlíky ve své domovské zemi, to znamená, že byli vyhnáni ze svých domovů a přesunuli se dovnitř státu, nebo nějaké jeho části. Evropa chrání 17 % globálních uprchlíků a v roce 2016 se konflikt v Sýrii stal největším světovým producentem uprchlíků s částkou 5,5 mil. lidí. Následuje Afghánistán - 2,5 mil. občanů, Jižní Súdán 1,4 mil. a mohl bych pokračovat Tureckem, Pákistánem, Libanonem, Íránem, Ugandou. V loňském roce byla třetina žadatelů o azyl v Evropské unii ženského pohlaví a 32 % bylo dětí, 63 tis. bylo nezletilých bez doprovodu a také v těchto letech požádalo o azyl prostřednictvím organizací. Německo bylo zemí Evropské unie, která obdržela nejvíce žádostí o azyl, a to 722 tis. z celkového počtu 1,2 mil. za uzavřený rok 2016.

Já bych přestal s citací dokumentů a zamyslel se nad tím, co je možné dělat. Ano, je jistě důležité, aby se lidé k sobě chovali jako lidé a je třeba zabránit tomu, aby lidé na cestě umírali hlady, žízní a válečnými útrapami. Ale co je potřeba udělat pro to, abychom to mohli vůbec dokázat? Prvním předpokladem toho, aby se to povedlo, je, že skončí konflikty, které reprodukují migrační krizi. Protože bez odstranění příčin nejsme schopni každoročně řešit tento problém, který se generuje v částech světa, kde jsou válečné konflikty. Co to znamená? Je primární solidarita v tom, že někoho přijmeme a nebo je primární solidarita v tom, že pomůžeme řešit konflikt v místě jeho vzniku? Podílela se Česká republika na rozvrácení Libye? Nepodílela. Díky, že se nám podařilo, abychom se na tom nepodíleli. Nezneužili jsme žádným způsobem takzvané bezletové zóny nad Libyí, nebombardovali jsme žádná libyjská zařízení a možná bychom mohli přispět k tomu, že budeme s někým, kdo v Libyi bude legitimně fungovat, řešit to, jakým způsobem budeme vracet zpátky ty, kteří utekli skutečně před válkou. Bylo by to velmi důležité. Když nechcete někomu ublížit na moři, nebo na cestě, tak potřebujete, aby se vrátil do bezpečného přístavu. Žel přístav Tripolis, ani Benghází příliš bezpečné nejsou.

Co udělala Evropská komise pro bezpečnost těchto přístavů? Co jsme udělali my jako Česká republika, když už jsme alespoň třemi členy z 281 parlamentářů v českém Parlamentu, tedy v Senátu i ve Sněmovně, členy stálé delegace Středomořské iniciativy. Co jsme navrhli? V čem jsme pomohli? Druhá otázka je, jestli jsme se podíleli nějakým způsobem na tom, abychom pomohli ukončit válečný konflikt v Sýrii. Tady si myslím, že si Česká republika zaslouží aspoň z mezinárodně politického hlediska určité uznání. Byli jsme jedna z mála zemí, která udržela velvyslanectví v Damašku. Dokonce jsme ještě v minulém roce poskytli humanitární pomoc, která byla rozdělována těmi, kteří k tomu mají mandát, a myslím si, že naše postavení v syrské arabské republice je dobré. Ale co jsme udělali při jednání s našimi partnery? Souhlasím s tím, že jsme součástí Evropské unie, musíme jednat jako unijní stát a musíme předkládat nějaké návrhy. Máme pro to jistě nástroje. Můžeme postupovat společně v rámci Visegrádské skupiny, můžeme použít takzvaný slavkovský model a jednat s Francií o tom, aby se dál nepodílela na rozvracení těchto států. Zeptali jsme se někdy na to, jestli zaplatilo Německo, Francie, Itálie za ropu, která nebyla zaplacena k datu pádu libyjského režimu? A jestli to bude započítáno ve prospěch těchto států, které takhle měly neoprávněný majetkový prospěch k tomu, aby se postaraly o migranty z tohoto území? Nevím o tom.

A přitom dotazů tady na to bylo dostatek vůči minulé vládě a myslím si, že bude i vůči této vládě.

Je přece důležité, abychom byli schopni přispět k tomu, že ten konflikt bude ukončen, že přece se máme podílet jako Česká republika na dalším mírovém vývoji nejen v Evropě, ale i jinde ve světě jako řekl bych zakládající nebo právní nástupce zakládajícího člena Organizace spojených národů. Je to naše právo a je to dokonce naše povinnost, abychom se tak chovali.

A legitimní otázky na to, jestli je možné přijímat v Evropě směrnice, které zcela odporují základním principům výstavby Evropské unie, přece nemůžeme umlčovat. Jestliže platí v Evropě volný pohyb osob, řekněte mi, jaká je legitimita rozhodnutí - ať už jakkoli legitimní nebo nelegitimní komise - k tomu, aby nám řekli, že my musíme přijmout na základě kvót někoho. Odpověděla komise někdy některému z ministrů české vlády na to, že když nám je sem přesune, jestli je máme zavřít do věznice nebo do detenčního zařízení a držet je tam pod zámkem, protože když oni přišli do Evropské unie, tak přece - jak jim máme zabránit v tom, aby nevyužívali ten základní pilíř výstavby unie, to znamená volný pohyb osob? To přece je zásadní problém.

Postavili jsme se někdy, nebo alespoň informovala vláda České republiky Poslaneckou sněmovnu o tom, že se postavila proti kvótám takovým způsobem, abychom tomu mohli zabránit? Nepřipadá vám to rozhodnutí od zeleného stolu /nebo možná byl hnědý, možná, já nevím, byl potažen nějakým bílým plátnem nebo dokonce něčím jiným než jenom plátnem/, prosím vás, je to přece legitimní otázka, jestli stavíme Evropskou unii na tom, že byrokratické orgány mají větší pravomoc než volení zástupci. A teď nemluvím jenom o České republice. Starali jsme se o to někdy, aby síla národních parlamentů byla vyšší, abychom měli dostatek času podle jednacích řádů k tomu, abychom mohli říci svůj vlastní názor k tomu, co Evropská komise přijímá, co navrhuje pro Evropský parlament, v podstatě jediný legitimní, od lidu vzešlý demokratický orgán této unie?

Ale to je přece zásadní otázka. A tady nezáleží na tom, jestli jsme politicky orientovaní nalevo nebo napravo nebo ve středu, jestli jsme konzervativní nebo liberální. Přece je důležité, jestli platí základní princip, protože každý stát se přece udržuje jenom na těch základních myšlenkách, na kterých byl vytvořen. A jestli se chceme podílet na vytváření nějakého nového společenství /zcela záměrně neříkám státu/ jako je Evropská unie nebo nějaká evropská integrace /a nemusím do toho vůbec počítat pouze unijní státy/, tak přece musím pořád dodržovat a mít na mysli základní principy výstavby, to znamená i ten volný pohyb osob.

Promiňte mi, politiku cukru a biče, to znamená když nepřijmete migranty, tak my vám dáme pokutu, my vás dáme před evropský soudní dvůr. A když neposlechnete, tak vám ještě dáme pokutu a zaplatíte o to víc. Já chápu solidaritu s Itálií, s Řeckem a dalšími státy. Podívejme se na Maltu, na Kypr a podobně. To není žádná jednoduchá situace. Ale přece primárně ta komise, když na to byla v roce 2011 upozorněna předsedou tehdejší italské vlády na zasedání Evropské rady - na to existuje protokol, záznam - který říkal, že po tom útoku na Libyi se množí počet těch lidí, že přístavy v Itálii praskají ve švech.

Když v minulém volebním období tehdejší petiční výbor, který má na starosti lidská práva v českém Parlamentu, chtěl navštívit Lampedusu, tak víte, jaká byla odpověď italské strany /to je pro vás, kteří jste tady v prvním volebním období/, že je tam tak nebezpečná situace, že neumějí zajistit ochranu českých zákonodárců v přístavu. To byla odpověď, proč jsme tam nejeli, proč ta cesta nebyla vykonána.

Bavme se o tom, jestli ta Evropská komise je zcela nekompetentní, protože od roku, kdy vznikla, od roku 2014, dělá jeden podraz po druhém právě vůči základním principům výstavby Evropy. A to nejde jenom o kvóty.

Já jsem přesvědčen, že v našem usnesení kromě toho, co je navrženo, musí být výzva vůči vládě České republiky k tomu, abychom jasně řekli, že to chce aktivní politiku pro řešení příčin té krize, aktivní politiku ve prospěch míru v Sýrii, ve prospěch mírového urovnání v Libyi, v Egyptě a v Iráku.

Ale my nemůžeme platit za rozhodnutí jiných s odůvodněním, že to je naše solidární povinnost. A já to odmítám. Odmítám hlasovat pro rozpočet, ve kterém bude napsáno, že my zaplatíme Spolkové republice Německo, Itálii, Francii a dalším státům nebo Spojeným státům americkým za to, že rozvracely tyto státy. Já to vidím jako zásadní, protože aniž bychom vyřešili příčinu, tak ta čísla, která se podobají jako vejce vejci, to znamená 1,3 nebo 1,2 mil. ročně migrantů, se nám tady budou generovat. A pak už to nepůjde tak, jak říkal pan poslanec Karel Schwarzenberg - tak se podívejte do Spolkové republiky Německo, že tam ty migranty mají, že jich tam je pár, že to nikdo ani nevidí. Já mám jiný poznatek. Nakonec jsem z Českých Budějovic a do Rakouska i do Německa to mám stejně blízko jako pan Karel Schwarzenberg, takže znám tu situaci velmi dobře. Nepřejte si, abych vám tady četl záznam od jedné zdravotní sestry, která byla napadena v nejmenovaném /abych se tady nedopustil nějakého přestupku/ německém městě, když šla z práce z nemocnice a byla napadena těmi migranty. Problém byl v tom, že ona požádala o ochranu český stát, protože německá policie řekla, že to řešit nebude, že není jejich občanka.

Víte, a já vidím ten nestejný metr, který tady máme. Je smutné, že se k tomu dostáváme až nyní, v podstatě tři roky poté, kdy migrační vlna začala a jejíž následky tady řešíme.

Proto moje výzva je k tomu, aby vláda České republiky měla dostatečný mandát od Poslanecké sněmovny k tomu, aby aktivně pracovala pro to, že namísto kvót se Evropská komise má starat o řešení příčin samotné migrační krize.

To je náš úkol, to je náš cíl, a to je způsob řešení.

Děkuji vám. (Potlesk z levé strany.)

Poslanec Leo Luzar: Děkuji za slovo, vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych také svým dílem přispěl do dnešní debaty týkající se azylové a migrační politiky, tzv. Dublinu IV. Pokusím se neopakovat to, co zde již zaznělo, protože si myslím, že obsáhlá informace již zde byla poskytnuta a všichni asi tušíme, o co se jedná.

Velice mě těší, že i vláda si uvědomuje závažnost tohoto problému, který se týká občanů České republiky. Aspoň ta obava z tohoto problému se týká občanů České republiky a vláda to nechce nechat jen jak se říká na volný běh. Chce k tomu aktivně přistoupit. Proto jsme zde dneska, abychom i vládu vybavili nějakým mandátem, který by jí umožnil vystoupit v radě tak, že je vybavena mandátem. Zvlášť, když je to vláda v demisi. Bohužel, základní problém je v tom, že tento problém nemá jenom česká vláda, tento problém má i vláda Německa, má i vláda Francie, má i vláda Itálie, má i vláda Řecka, má i vláda Švédska, Španělska a dalších zemí Evropské unie. Problém se svými vlastními občany, kteří začínají mít obavu. Začínají se bát toho, co přichází. A tyto vlády se snaží své občany uklidnit.

První pokusy zazněly v tom, že začaly hovořit o rychlejším vysidlování těch, kteří nemají nárok na azyl na území Evropské unie. Tyto pokusy bohužel ztroskotaly, protože pokusy přesunout uprchlíky do zemí původu, byť Evropská unie nabízela hrazení dopravy, nabízela leteckou přepravu do států Afriky, nabízela hospodářskou pomoc pro uprchlíky, jinými slovy určité výpalné pro ně, aby se vrátili do svých zemí, ztroskotaly na jejich nezájmu. A hlavně na nezájmu zemí, do kterých měli být tito uprchlíci navráceni. Oni se prostě k těmto občanům nehlásili a řekli: To nejsou naši občané. A když jsou, tak to prokažte. Tady nastal ten problém Evropské unie, že neměla jak to prokázat, že tito lidé pocházejí z těch zemí, protože ta evidence evidentně nebyla.

Tento problém samozřejmě si tyto státy a vlády těchto zemí začaly uvědomovat. Přesto jejich vlastní občané začali na ně tlačit, ať řeší ty problémy. Řešte je, milá vládo! Byly volby ve Francii, byly volby v Německu, slyšeli jste prohlášení těchto vrcholných představitelů, řešte je. Čili je důležité pro tyto vlády omezit ten tlak, který nastává jak na sociální systém v jejich zemích, tak na bezpečnost a rizika spojená s dlouhodobým pobytem těchto lidí, o kterých vlastně skoro nikdo nic neví, kde jsou, na území těchto států. Proto Evropská unie přišla s návrhem Dublinu IV. Je to určité řešení vnitrostátních problémů jednotlivých členských zemí Evropské unie. Hlavně těch velkých a silných, které mají obrovský nárůst počtu legálních i nelegálních migrantů. Já bych se tady nesnažil rozdělovat mezi těmi legálními a nelegálními, ten problém je obecný. Proto přišli s touto myšlenkou a problém té myšlenky je v tom, že jsou to silné a velké státy. A tyto silné a velké státy díky Lisabonu a smlouvy v Lisabonu umožňuje jim nám slabším, menším státům, určitým stylem diktovat některé své postuláty a požadavky, abychom plnili. Mají k tomu dokonce i určité exekutivní možnosti, jak by tyto věci mohli realizovat a dělat.

Tyto státy se snaží otupit tu kritiku, která zaznívá z jejich státu, poukazem na to, že v Evropské unii jsou státy, obvykle ty malé, které jsou nesolidární s nimi. A že bychom měli zvýšit míru solidarity. Tu míru solidarity jsou ochotni vymáhat až tak daleko, že ženou určité členské státy Evropské unie k soudu. Ženou nás proto, že neplníme kvóty, použiji-li ten výraz, přesto nejsme jediní, kdo je neplní. Ty kvóty se neuplatnily v žádném ze členských států Evropské unie v tom měřítku, jak byly naplánovány. Když se podíváte, my dokonce na tom nejsme až tak špatně s těmi 12 oficiálními, které máme z Řecka, z Itálie nemáme nikoho, ale z Řecka máme 12. A když se podíváte na ostatní státy, Rakousko má naopak z Itálie 17 a z Řecka nemá nikoho. Když se podíváte na další státy, Estonsko má šest z Itálie a 141 z Řecka. Když se podívám na Slovensko, tak má 16 z Řecka, my máme 12, oni mají 16 a přesto nejsou hnáni k soudu, jsme tam my, kteří jsme hnáni k soudu. Lichtenštejnsko má deset z Řecka, nemá nikoho z Itálie, ale není hnáno k soudu. Čili jasně se ukazuje určité pokrytectví v Evropské unii spojené s tímto problémem.

Čili já to považuji za určitý zástupný problém, který nás má, jak se říká, zvýraznit v rámci Evropské unie jako ty státy, které jsou nesolidární. Toto bychom měli zásadně odmítnout, protože my přece solidární jsme. Na našem území je obrovské množství cizinců. Tady už to zaznělo z úst mých předřečníků, že Česká republika dlouhodobě přijímala migraci. Přijímala ji z bývalé Jugoslávie. Tady bych si připomenul, že 70 let míru v Evropě, já považuji Balkán za evropskou zemi a bohužel tam ten mír tak dlouho nebyl. A my jsme se na tom také částečně podíleli, že jsme rozvrátili vcelku fungující stát s jeho problémy, národnostními problémy, a zapřičinili první velkou vlnu migrace v Evropě. Ano, je tady velká albánská menšina, setkáváme se s nimi, máme tady velkou srbskou menšinu, chorvatskou. Poslední dobou se v Evropě také ne 70 let v míru, vyvíjí situace na Ukrajině docela špatně. A vlna migrace nesouvisí s nějakým pseudozásahem jiné mocnosti směrem k Ukrajině, ale spíše s chudobou na Ukrajině a se snahou ukrajinských občanů jít do bohaté Evropy. Čili ekonomická migrace v prvé řadě. A to si přiznejme. A máme tady velké množství občanů Ukrajiny, kteří se snaží fungovat v této zemi a snaží se pracovat a vydělávat.

Obava českých občanů není z migrace z Ukrajiny, není z migrace ze zemí bývalé Jugoslávie, ale je z migrace, která sem přichází od kulturně a nábožensky odlišného regionu než je Evropa. To je ten problém. A když se podíváte na komentáře, které se objevují - a teď odmítám ty rasistické komentáře, ale spíše ty komentáře zvažující realitu, která přichází, a na základě odborných věcí, ano, vyjadřují se i odborníci, kteří se zabývají situací na Blízkém východě, zabývají se arabským světem, zabývají se situací v Africe a upozorňují a jsou to vědecké kapacity, upozorňují na rizika a problémy, která jsou s tím spojená. S mixem té kultury a příchodem většího množství lidí z těchto oblastí na stávající stav Evropy popřípadě České republiky. Je třeba se nad tím zamyslet.

Proto je důležité, aby česká vláda zaujala svou pozici v rámci vyjednávání vlád Evropy. Co nás ale nutí a co nás přinutilo podepsat a jít do toho boje dneska, byť mnozí si tady říkáte, je to vlastně jenom mluvení, slova, slova a slova? Je to stav, který nastal po snaze našich europoslanců, teď hovořím europoslanců České republiky v Europarlamentu, upozornit na názory občanů České republiky. Tam jsme byli, dámy a pánové, přehlasováni. Tvrdě přehlasováni. A není to evropská byrokracie, kdo nás přehlasoval. Jsou to kolegyně a kolegové z celé Evropy, kteří jsou řádně voleni, jinými slovy občané zvolení v těchto státech Evropské unie nevyslyšeli názor menšiny občanů Evropské unie a tvrdě nás přehlasovali. Je to velké memento, protože Europarlament má váhu, má sílu. Dokonce my sami jsme o ni usilovali, aby volené orgány jako protiváha byrokracie v Bruselu měly tuto sílu a mohly jednat. Přesto se postavily proti. A v ten moment jsme se my octli ve velké menšině, velké menšině států, které mají nějakou stahu se postavit těmto krokům.

Je třeba tady říci, že se Evropská komise snaží revidovat své prvotní představy o Dublinu, ty, které byly pro nás absolutně nepřijatelné a narazily na odpor i jiných států, než jenom třeba Visegrádu popř. České republiky. Bylo tady zmiňováno Rakousko. Ale ta změna postoje Rakouska souvisí se změnou vlády. Ano, já vnímám slova pana premiéra, který našel souznění s rakouským premiérem, a hledají cestu v rámci Evropské unie. Je třeba si ale také říci, že to je nový směr v Rakousku, který tam doposud nebyl do těchto voleb, a reflektuje nějaké nálady, které se v Rakousku objevují. O to více bych si přál, abychom se obrátili směrem k Visegrádu a k Visegrádské čtyřce, i po těch určitých nuancích neshod, které mezi námi mohly být v některých záležitostech. Je velice důležité, abychom velice intenzivně spolupracovali, minimálně na té úrovni čtyřky, nebo když se nám teď nabízí možnost té pětky, popř. hledání dalších států - Slovinsko, Chorvatsko, jak tady zaznívá. To už máme sedm států. A již se blížíme k hranici žluté karty. Již se blížíme k hranici toho, co tento parlament neumí využít.

A tady se obracím na ctěného kolegu Benešíka, který tady dneska v rámci faktických poznámek hodně hovořil o praktické realizaci té politiky. A hovořil tady vcelku dobře. Ale tady se musím ptát - jaké máme mechanismy - my jako parlament popř. výbor pro evropské záležitosti, abychom operativně mohli využít tu žlutou kartu rychle. Jestli jsme schopni, když přijde apel, o kterém víme - a vláda nám ten signál dá, abychom okamžitě vysílali delegace parlamentu do parlamentů těchto partnerských států a žádali, aby hlasovali a vyjádřili podporu, abychom tu žlutou kartu mohli uplatnit. To je totiž ten problém, který my tady skoro vůbec neřešíme. A jestli to probíhá tou formou - tak my napíšeme dopis, ten pošlem, oni si ho přečtou, než svolají třeba mimořádné jednání parlamentu na Slovensku, když je to náš nejbližší partner, popř. než si nechají přeložit z angličtiny do chorvatštiny a začnou se tím zabývat, tak ta lhůta, která je na projednání, je velice krátká. A prostě relevantně uplatnit žlutou kartu je obrovský problém. To už jsme si vyzkoušeli v rámci zákona o zbrani a střelivu, tedy evropské směrnice regulující tuto oblast, že jsme toto nebyli schopni.

A to je druhá věc, na kterou jsme narazili tady v tom, že jsme prostě nebyli časově schopni toto zrealizovat. Tady bych chtěl apelovat, aby si tento výbor vzal ke své gesci také to, ať vypracuje schema, ať vypracuje jasný protokol postupu, když budeme chtít uplatnit žlutou kartu, jak co nejrychleji toto realizovat. Protože jestliže to máte, pánové, jak mi tady naznačujete, tak se ptám, jak to, že jsme nebyli schopni to uskutečnit. Jak to, že jsme nebyli schopni přesvědčit naše kolegy, kteří nám dneska ústy svých představitelů, vrcholných vládních představitelů, říkají - my vás podpoříme? Minimálně pěti států. Ale zazněly i další dva, jak tady bylo řečeno. Jak to, že jsme nebyli schopni toto využít, aby ten parlament v jednotlivých státech se postavil za to, aby ta žlutá karta v Evropě byla uplatněna? Prostě tady to někde skřípe. Ať se na mě kolegové nezlobí.

Prostě nejsem plně přesvědčen, že jsme využili všechny možnosti, zvlášť když máme z vládních úst představitelů těchto zemí podporu v našem boji, že jsme nebyli schopni žlutou kartu v Evropě zvednout a ukázat a říci - pánové dost, tady jste narazili. Je to v možnostech tohoto parlamentu? Myslím si, že ano. Možná je to k zamyšlení, ale minimálně je to výzva, abychom to zkusili a zkusili se zamyslet, abychom v té krátké době byli schopni, akceschopni a velice rychle vyzvat partnerské parlamenty, aby svolaly mimořádné schůze, aby se tím zabývaly, abychom si navzájem v rámci Visegrádské čtyřky minimálně rozhodli, že když požádá jeden parlament ostatní, že nebudou zkoumat, ale že to udělají, a teprve na tom parlamentu přijmou nějaké řešení. Nevím, možná se dobývám do otevřených dveří, možná že ty nabídky z ostatních parlamentů už také přišly, ale je to jedna cesta do budoucna, jak jsme schopni v Evropské unii něco udělat.

Každopádně není vše prohrané, protože ta byrokracie Evropy, jak tady zaznělo, potřebuje souhlas nejenom Evropského parlamentu, potřebuje souhlas ještě exekutivy, Rady národních ministrů a dalších. A tady nelze Dublin měnit bez jejich souhlasu. Tady to zaznělo ve vystoupení designovaného premiéra Babiše. A to významné slovo České republiky podpořené vládami dalších států má šanci něco změnit. Otázka je, že stojíme proti silnému odporu.

Hovořilo se tady o sociální chartě. Jsem příznivcem sociální charty Evropské unie, protože je to poslední z možností, jak srovnat životní úroveň v zemích Evropské unie od severu k jihu, od východu na západ, nejenom virtuálně, ale reálně. Samozřejmě je to karta, která se může zneužít a zneužívá se v diskusích ohledně migrace. Protože je to také problém. A ty velké západní státy, jako je Francie, Německo i to Švédsko, si uvědomují, proč ti migranti přicházejí zrovna do těchto konkrétních zemí - je to štědrý sociální systém, který tyto země mají a uplatňují v rámci migrace. Přichází různé modely, od kvotace dávek, rozdělení časového rozložení, od přiznání a další. Tyto modely přichází, ale naráží na ten základní problém, že rozhoduje soudní orgán o tom, jestli to je, nebo není v rámci přístupu k těmto migrantům v souladu s lidskými právy, nebo ne, jestli je možno činit rozdíly. Čili narážíme na byrokracii Evropy a soudní byrokracii Evropy v tom základu postavení Evropy jako orgánu, jako soustátí, které se snaží srovnat lidská práva v rámci celé Evropy. A teď přicházíme na určité mantinely a určitá omezení toho, že jsme se dostali do vlastní pasti multikulturality a přístupu k lidem, kteří přichází do Evropské unie.

Pokusím se na závěr apelovat, apelovat na - a vlastně já nevím přesně na koho apelovat, protože teoreticky podle zvyklostí, ne protokolu, zvyklostí by nás asi měl zastupovat ministr vnitra, protože azylová politika v rámci bezpečnosti patří pod Ministerstvo vnitra. Nevidím tady pana ministra, abych mohl apelovat jeho. Teoreticky tady zazněl příslib pana premiéra, že osobně zasáhne. Ale zase na tom jednání budou asi ministři vnitra ostatních států, čili tady vznikne nějaká disharmonie pozic v rámci té skupiny Rady ministrů, která toto bude projednávat a jednat. Tak budu apelovat na celou vládu. Ať se nechá vyzbrojit argumenty. Já použiji výraz vyzbrojit. Vyzbrojit argumenty tohoto parlamentu napříč politickým spektrem, protože jsem nezaznamenal nějaké výrazné výhrady napříč politickým spektrem tady v této ctihodné sněmovně, které by se hlásilo k Dublinu IV, a aby návrhy usnesení, které jsou zde připraveny a které i já za KSČM odcituji v rámci podrobné rozpravy, aby si vzala z toho to, co je schopna uplatnit. My jim to nemůžeme nařídit. My na ně můžeme apelovat.

My se můžeme snažit je přesvědčit, že jsme vedeni zájmy občanů České republiky, minimálně zájmy našich voličů. A jelikož jsme se shodli - všech devět politických stran, které zde zasedají - že je zájmem českých voličů se postavit proti myšlenkám rozšíření nebo změn Dublinu IV, tak si myslím, že tato vláda byť v demisi a byť by si mohla říci, že vláda v demisi má určité omezené možnosti v rámci prosazování závažných věcí, přesto si myslím, že by na tady na to neměla hledět, a vyzbrojena, znovu opakuji, vyzbrojena argumenty a usnesením Poslanecké sněmovny by se měla jak ten příslovečný lev v našem znaku bít za české národní zájmy. Nestydím se použít tento výraz, ač mě nazvete xenofobem, české národní zájmy v rámci Evropské unie, protože je pět minut po dvanácté, abychom ten prapor zvedli a šli do toho souboje s Evropou. A upozorňuji, nejde jenom o evropskou byrokracii, protože se v posledním hlasování europarlament jako volený orgán postavil proti nám, postavil se proti názoru České republiky.

Děkuji za pozornost.

K tomuto bodu byla nakonec přijato a schváleno toto usnesení:

Jeho znění je toto: "Poslanecká sněmovna:

1. důrazně odmítá návrh komise na zavedení takzvaného korekčního přidělovacího mechanismu a na něj navázané finanční sankce, jež považuje za rozporný se zásadou subsidiarity

2. s odkazem na výše uvedené vyzývá vládu ČR, aby při projednávání reformy Dublinského nařízení na úrovni EU usilovala o vypuštění korekčního přidělovacího mechanizmu z textu návrhu a v krajním případě blokovala jeho celkové přijetí

3. zdůrazňuje, že odpovědnost za rozhodování v otázce azylu by nadále měly nést výhradně členské státy, které si v souladu se závazky plynoucími pro ně z mezinárodního a evropského práva sami stanovují podmínky pro poskytnutí mezinárodní ochrany na svém území

4. apeluje na vládu ČR, aby při vyjednávání v orgánech EU politicky prosazovala aplikaci jednomyslného rozhodování na úrovni Evropské rady v případě návrhu zásadních změn v oblasti azylové politiky

5. vyjadřuje podporu navrhovaným pozitivním změnám, které budou do budoucna zabraňovat zneužívání azylových systémů členských států Evropské unie, zejména pokud jde o zabránění druhotným pohybům a o rychlejší a akceschopnější realizaci návratové politiky v případě neúspěšných žadatelů o azyl"

 

Z přítomných 165 poslanců, pro bylo 36, proti 30. Návrh nebyl přijat. Děkuji.