Základní zákon

 

V prosinci roku 1947 Organizace spojených národů přijala všemi hlasy dokument nazvaný Všeobecná deklarace lidských práv.

 O mnoho let později Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v červenci a srpnu 1975 za účasti 37 signatářů přijala Závěrečný akt, jenž se ve svém tzv. III. koši zabýval respektováním lidských práv a požadoval svobodu pohybu osob a myšlenek. Když se nově formulovala práva člověka i v naší vlasti, tak v roce 1991 ústavním zákonem č. 23 se součástí ústavního pořádku u nás stala Listina základních práv a svobod. Ta také je dodnes v platnosti a měla by být závaznou normou.

 Skutečnost je však v České republice poněkud jiná. Jednání naší Poslanecké sněmovny to ostatně velmi názorně dokázalo. Nemíním hájit ten nebo onen názor oponentů předloženého dokumentu o tzv. třetím odboji, mohou na přednesené argumenty být rozdílné názory, hájím však právo kohokoli je vyslovit, a to nejen od řečnického pultu Poslanecké sněmovny. Pokud by tyto názory vyslovit možné nebylo, anebo po jejich vyslovení by následoval postih, pak je konec s demokracií v České republice a Listina základních práv a svobod jen nic neznamenajícím textem napsaným na papíře. Neobávám se zároveň říci, že mnohé z bodů této Listiny - a vlastně i dalších jí předcházejících dokumentů, které jsem uvedl - už stejně zaznamenaly povážlivé trhliny. Podle toho, jak se chovali poslanci a představitelé koaličních stran v době jednání o zákonu o tzv. třetím odboji, to bylo evidentní.

Přitom Listina základních práv a svobod potvrzuje nejen právo občana České republiky a ostatních obyvatel naší vlasti na právo na život, osobní svobodu, nedotknutelnost osob či právo na vlastnictví, ale i právo svobodného projevu, právo na názor, právo na odpor, na svobodu se sdružovat, právo na zachování osobní cti, dobré pověsti a ochranu jeho jména. To se netýká jen jednotlivců, ale i politických stran, pokud se nesnaží narušit ústavní pořádek a neohrožují bezpečnost země. Zákon o tzv. třetím odboji, jenž byl v minulých dnech projednáván, se však stal dalším z pokusů převyprávět dějiny a zákonným způsobem postavit na hlavu minulé děje, přičemž onen odboj právně ani filozoficky neexistoval a ani existovat nemohl. Odpor jedinců a skupin byl zaměněn za odboj a jako takový má být napříště interpretován. Jde o bezprecedentní zásah do historie, jenž bude mít nesmírný dosah na budoucnost a zpětně ovlivní i současné děje. Namísto upevňování demokracie a dodržování ústavních svobod bylo při jeho projednávání dokonce popřeno právo na názor a svobodný projev.

Následně pak někteří pravicoví poslanci dokonce otevřeně požadovali zásah proti politické straně, jejíž členové-poslanci si dovolili vznést své protiargumenty, ač byť třeba z jiných důvodů předlohu odmítla i skupina historiků, zástupců jiných politických stran, či nezávislí publicisté a právníci. Demokracie tak dostala zásah, z něhož se dlouho bude vzpamatovávat. Namísto toho, aby se koaliční většina snažila o dodržení svých slibů – např. aby zmizel systém, jenž přímo navádí k dávání úplatků a jejich vyžadování, systém, jenž z kapes pacientů stále víc odčerpává peníze za léčbu, systém, který tzv. rovnou daní bere rovné možnosti malým podnikatelům, systém, jenž chce už od prvních kroků do života mladé rozdělit na bohaté a chudé školným a omezením pomoci v mateřství ap., dochází k opaku. Jak uvedené příklady, tak mnoho dalších jsou vlastně svědectvím o porušování zásad Listiny práv a svobod, přičemž, aby byla odvedena pozornost od neúspěchů, má být zakročeno proti těm, kteří mají jiný názor. Dnes má jít o komunisty, zítra půjde o další subjekty, které se nebudou chtít smířit s politikou a ideologií pravice.

To by měl mít na paměti každý, kdo je skutečným demokratem a uznává práva, jež jsme si jako společenství svobodných lidí před časem schválili jako svůj základní zákon, který určuje naše jistoty a umožňuje se nám pohybovat a žít v současném moderním světě.